Česká ekonomika už desetiletí dodává zdroje sousednímu centru a zásadním způsobem přispívá k sociálnímu smíru v Německu. Právě v okamžiku, kdy se tomuto centru přestává dařit, se otevírá otázka, jestli má smysl zůstat jeho spolehlivým přívěškem, nebo slabost mocnějšího partnera využít k větší samostatnosti. Tak čte současné postavení Česka ekonomka a politoložka Ilona Švihlíková, která se dlouhodobě věnuje globalizaci a politické ekonomii.
Inventura polistopadového vývoje: kaskáda chyb, ne jedno rozhodnutí
Kritický souhrn českého politického a ekonomického vývoje po roce 1989, na kterém se Švihlíková podílela společně se staršími ekonomy levicového ražení, není veselé čtení. Do dnešní pozice nás nedovedlo jedno chybné rozhodnutí, ale celá kaskáda obrovských chyb. U každé z nich se přitom znovu otvírá otázka, co bylo omylem a co záměrem, a nakolik šlo v daném načasování a pod tehdejším vlivem Mezinárodního měnového fondu a Světové banky rozhodnout jinak.
Zásadní je ale otázka, která z inventury vyplývá pro současnost: dá se s tím v roce 2026 ještě něco dělat, a pokud ano, co konkrétně.
Východní Německo: sjednocení, jehož účet platil Západ
Situace východního Německa byla po roce 1989 jiná než ta česká. Znovusjednocení proběhlo velmi rychle — už 3. října 1990 — a to v době, kdy se slovanské státy naopak rozpadaly: Československo, Jugoslávie i Sovětský svaz. Německý svět se spojoval, slovanský šel proti sobě, a tahle linie je bohužel patrná dodnes.
Západní Němci si při transformaci počínali razantně a řada východních Němců to nesla těžko — nebyli dostatečně vtaženi do rozhodování o tom, co se s jejich zemí stane. Rozdíly v politických preferencích mezi východem a západem jsou po mnoha dekádách stále velké a určitý resentiment trvá.
Západní Německo si zároveň naložilo obrovské břemeno: východní marka se v převažujících případech přepočítávala k té západní kurzem jedna ku jedné. To ekonomiku enormně zatížilo a vedlo ke vzniku zvláštních daní, jako byl příspěvek na solidaritu. Je to zkušenost, která je relevantní i pro každou debatu o společné měně.
Co srazilo německou ekonomiku po roce 2008
Těžká rozhodnutí, která se dnes ukazují jako velká chyba, se v Německu kumulují zhruba od roku 2008 a pojí je určitý ideologický přístup. Prvním milníkem byla snaha Angely Merkelové pokračovat v extenzivním růstu přes dramatické zvýšení populace — vítání migrace a vnímání obrovské migrační vlny jako něčeho pozitivního, co zemi naopak pozvedne. Druhým bylo rozhodnutí o změně energetického mixu: opuštění jádra i uhlí a prosazení zelených technologií.
K tomu se přidala ústavní brzda zadlužení. Němci nesli obrovskou zátěž s miliony nově příchozích, ale dluh akumulovat nechtěli — a dívali se, jak se pod tím náporem hroutí infrastruktura. Sečteno s drahými energiemi a odstřižením od Nord Streamu vzniklo několik jevů naráz, které Německo dostaly do opravdu těžké situace. Sociální i psychologický rozměr té zátěže se přitom probírá mnohem méně než ta ekonomická čísla.
Málo zmiňovaná potíž: politická paralýza
O čem se v souvislosti s Německem mluví ještě méně, je dlouhotrvající absolutní politická paralýza. Jedna velká koalice střídá druhou, přičemž obě strany — jedna stále velká, druhá už jen bývalá velká — nespojuje prakticky nic než obava, aby nevládla AfD. Výsledkem je patová situace: co jeden navrhne, druhý zablokuje, a vláda se nehýbe z místa.
Takové prostředí AfD nezastavuje. Naopak jí vytváří další prostor pro podporu — a je to politicky nezdravý stav.
Kolonie a upadající centrum
Švihlíková už v roce 2015 vydala knihu Jak jsme se stali kolonií. Dnes se k tomu rámci přidává nová okolnost: kolonizátor sám na tom není nejlépe — ekonomicky, politicky ani mentálně. Pro kolonii z toho plynou dvě varianty.
První je pokračovat dál: dobře fungovat, dodávat zdroje a držet upadající centrální moc nad vodou. To tady děláme celá desetiletí a děláme to i nadále — česká ekonomika zásadním způsobem přispívá k sociálnímu smíru v Německu. Druhou variantou je využít situaci k podstatně větší emancipaci od centra. Na to je ale potřeba odvaha a hlavně jiná představa o sobě, než že budeme radostně a natrvalo jakousi sedmnáctou spolkovou zemí.
Příležitost tu je právě teď, protože centrální moc má obrovské množství vlastních starostí — a drtivou většinu z nich si paradoxně způsobila sama.
Česká cesta začíná v hlavě
Současná nepřehledná situace šance spíš přidává. Když je poměr sil stabilizovaný, mocenské vazby jsou pevné a vyvázat se z nich bývá velmi obtížné. V okamžiku, kdy se všechno kolem mění a bude se přeskládávat i západní Asie, se prostor naopak otvírá.
Není to tedy otázka, že něco nejde, ale do značné míry otázka intelektuální odvahy přemýšlet jinak. Kdyby platilo, že jednou dané vzorce trvají navždy, žádná země by se z koloniálního područí nevymanila — Šanghaj by dodnes byla maličkou rybářskou vesnicí a Singapur, který začínal doslova z ničeho, by se nestal symbolem inovací, farmaceutické výroby ani finančním centrem.
Celý proces začíná v hlavě. Znamená přestat si myslet, že jsme dobří jen na to, abychom dělali německou záložní ekonomiku. Manévrovací prostor nikdy nebude tak velký jako u ekonomik s 1,4 miliardy obyvatel, ale to neznamená, že žádný nemáme. Chybí spíš odvaha, imaginace a kreativita — jako bychom se nejvíc trestali sami a přesvědčovali se, že si nic jiného nezasloužíme. K tomu se přidává přílišný konzervatismus v myšlení: když už to tak jednou bylo, tak to tak i bude. Tenhle způsob uvažování nikam neposune.
Od nové vlády žádná velká očekávání
Kritika vlády Petra Fialy byla u Švihlíkové dlouhodobá a otevřená. Od vlády Andreje Babiše přesto velká očekávání neměla — mimo jiné proto, že se do sněmovny nedostalo hnutí Stačilo!, pro které dělala část ekonomického programu, což bylo velké zklamání.
Je totiž zásadní rozdíl mezi tím řešit provozní záležitosti a dobře je managovat, a mezi tím měnit od základu systém ekonomický, politický i mediální. Většina občanů navíc dala jasně najevo, že si žádnou velkou změnu nepřeje — chce určitou korekci, ne nic zásadně převratného. To je koneckonců i mandát současné vlády, která sice bude narážet na zahraniční zájmy i na takzvaný deep state, jak už naráží, ale nejde o program, který by v jakémkoli ohledu zásadně měnil postavení České republiky. Lepší než ta minulá bezesporu je — u té už si šlo těžko představit, jak by mohla dopadnout hůř.
Unie si zvolila konfrontaci na dvou až třech frontách
Část rozhodnutí zůstává v rukou národních vlád, velká část je ale koncentrovaná u lidí, jako je Ursula von der Leyenová a Kaja Kallasová, a mezi oběma úrovněmi probíhá neustálá přetahovaná. Výraznější střety jsou proto pravděpodobné, protože pozice Evropské unie se globálně zhoršuje. Nejde jen o známá fakta — velmi drahé energie, kvůli kterým lze těžko soupeřit se Spojenými státy, Čínou i dalšími výrobními centry, a byrokratickou náročnost, která dusí inovace, takže co tu vznikne, se stěhuje buď za oceán, nebo východním směrem.
Znepokojivější je něco jiného: ti, kdo v Unii rozhodují, si za hlavní směr zvolili konflikt a konfrontaci, a to hned ve dvou, možná třech směrech. Prvním je válka s Ruskem a s ní snaha militarizovat nejen ekonomiky, ale i společnost — brát válku jako něco žádoucího, co společnost posouvá dál, místo aby platilo, že válka je absolutní selhání lidského rozumu, jak říká Oskar Krejčí. Normalizace války, militarizace a zabíjení ve válce je extrémně nebezpečná, a přesto Unie tuhle linii jede tvrdě. Druhým směrem je ekonomická konfrontace s Čínou, třetím velmi nejasný postoj vůči Spojeným státům, kde se ostrá rétorika, na kterou americký prezident stejně neslyší, střídá s odporem, takže není poznat, jaký postoj vedení Unie zrovna zaujme.
Přitom se zanedbávají klíčové fundamenty ekonomiky a společnosti a připravuje se boj minimálně na dvou, ne-li třech frontách, který nelze vyhrát ani na jedné. Souvisí to s celkovým myšlenkovým úpadkem: zatímco v devadesátých letech byla Unie alespoň rétoricky prostorem míru, prosperity, společné měny a sociálního státu, dnes zbyly hlavně výhrůžky. Musíme jít proti Číně, jinak nás ekonomicky zničí. Musíme válčit proti Rusku. Musíme dekarbonizovat, jinak planeta shoří. Lidé se už jen děsí a připravují na peklo, které má neodvratně přijít.
Čínský šok 2.0
V posledních měsících ožívá téma takzvaného čínského šoku 2.0. Čína se chopila čistých technologií — solárů, elektromobilů a všeho, co s nimi souvisí — a je lepší nejen cenou, ale i technologicky. Má nastavený celý inovační ekosystém a evropské firmy jednoduše válcuje.
Místo aby se Evropa podívala dovnitř a pojmenovala vlastní chyby, sílí snaha vést proti největší ekonomice světa, přinejmenším v paritě kupní síly, ekonomickou válku. Návodných dokumentů o tom, jak se tomuhle konfliktu postavit, už vznikla celá řada.
Militarizace jako údajná spása průmyslu
S přeorientováním průmyslu na zbrojní výrobu mají Němci historicky vynikající zkušenosti. Málo se u nás ví, že Oliver Blume z Volkswagenu řekl, že nemá problém s tím, aby se některé automobilky přeměnily ve zbrojní závody, a dodal k tomu větu „Dělali jsme to v minulosti.“ Proti té faktické stránce nelze nic namítat — dělali. Zapomněl už ale méně informovaným dodat, kdypak to bylo a jak to skončilo.
Militarizace je vnímána jako spása průmyslu. Minimálně část lidí v Unii si totiž uvědomuje, že skutečně dochází k deindustrializaci a že průmyslový potenciál řady evropských zemí, nejen Německa, klesá. Neklesá ale jen kvůli drahým energiím: svůj podíl mají i zastaralé způsoby financování se silným spoléháním na bankovní sektor, regulace a menší inovativnost. Stačí porovnat počty patentů — Čína je proti součtu celé Unie řádově někde jinde.
Velká část takzvaných bruselských elit má přitom tendenci hledat vždy jedno spásné heslo. Jenže ekonomika a společnost jsou mnohem komplikovanější a žádný zázračný čudlík, po jehož zmáčknutí bude všechno zachráněno, neexistuje — není jím euro, není jím militarizace a není jím ani dekarbonizace. Bohužel i u nás se dnes najdou lidé z průmyslu, kteří řeknou, ať se do zbrojní výroby investuje, aspoň že bude práce. Společenské důsledky nedohlédnou, ale továrna se nepoloží. Je to úvaha, která připomíná dobu, o níž všichni dobře víme.
Válečná hysterie jako politický nástroj
Většina představitelů Evropské unie se natolik extrémně vsadila na podporu Ukrajiny, zejména Zelenského, že z kouta, do kterého se sama zahnala, nemá jak vycouvat — přinejmenším dokud zůstává u moci. A protože u moci zůstat chce, pojede tuhle linii dál. Umožňuje jí to neztratit tvář a zůstat v politice.
Hlavně jí to ale dovoluje neustále opakovat, že hrozí válka, že válka bude a že je třeba se připravit. Prezident Petr Pavel v tomto duchu objíždí školy. Když si volič zvolí vojáka, takhle to dopadá.
Válečná hysterie zároveň otvírá prostor pro opatření, která by mimo ni neprošla — nejrůznější omezování svobody slova a kontrolu, jejíchž návrhů je z Unie chrleno neustále. Není to nic nového pod sluncem. Jenže je něco jiného o tom číst a něco jiného v tom žít.
Závěr
Německo se dostalo do těžké situace kombinací ideologických rozhodnutí, drahých energií a politické paralýzy. Evropská unie na to reaguje volbou konfrontace na několika frontách naráz a militarizací, kterou část průmyslu vítá jako záchranu zakázek. Česko v téhle konstelaci dál plní roli záložní dílny, která upadajícímu centru pomáhá udržet sociální smír.
Právě proto je dnešní chaos i příležitost. Vyžaduje ale odvahu, představivost a ochotu přestat si myslet, že jsme dobří jen na to, co pro nás vymyslel někdo jiný.
