Místopředseda Poslanecké sněmovny Patrik Nacher (ANO) v rozhovoru pro XTV obhajuje záměr vládní koalice přepsat třicet čtyři let starou definici veřejné služby, otevřít hospodaření České televize a Českého rozhlasu kontrole Nejvyššího kontrolního úřadu a převést financování z koncesionářských poplatků pod státní rozpočet. Zároveň se ohrazuje proti tomu, co označuje za systematické mystifikování veřejnosti ze strany veřejnoprávních médií i části opozice.
Třicet čtyři let stará definice a odpor k věcné debatě
Nacher poukazuje na to, že vymezení veřejné služby v oblasti médií vychází z počátku devadesátých let — z doby, kdy v České republice neexistoval komerční televizní ani rozhlasový trh, nebyl internet, nebyly aplikace, platformy ani mobilní telefony. Mediální prostředí se od té doby proměnilo zásadně, definice toho, co má být hrazeno z veřejných peněz, však zůstala beze změny. Zatímco veřejnoprávní instituce i opozice opakovaně zdůrazňují, že televizní poplatky nebyly patnáct let valorizovány — což Nacher nepopírá —, druhý fakt, totiž že samotná definice veřejné služby se čtyřiatřicet let nezměnila, podle něj zůstává záměrně přehlížen.
Tuto selektivnost považuje za symptomatickou. Veřejnoprávní média i opoziční politici jsou ochotni měnit to, co jim vyhovuje — výši poplatků —, ale brání se jakékoli věcné diskuzi o tom, co by vlastně měla veřejná služba v digitální době obsahovat a kde jsou její přirozené hranice. Na stejném principu stojí podle Nachera i odpor ke kontrole hospodaření ze strany NKÚ: oba generální ředitelé — České televize i Českého rozhlasu — sami veřejně prohlásili, že kontrole se nebrání, přesto příslušná ústavní novela, k jejímuž přijetí jsou potřeba opoziční hlasy, ze strany STAN a části dalších stran podporu nezíská. Nacher to hodnotí jako nepochopitelný paradox, ve kterém se vede „mimoběžná debata".
Přípomínkové řízení: standardní postup, nebo chaotický start?
Kritika, že vláda do veřejného prostoru vypustila nedopracovaný návrh, který oba ředitelé označili za paskvil, Nachera příliš nepřekvapuje. Zdůrazňuje, že takto zákonodárný proces funguje vždy: prvotní návrh vstupuje do připomínkového řízení, kde ho Česká televize, Český rozhlas, odborné komise i opoziční strany mohou připomínkovat, a výsledek může být od původní verze zcela odlišný. Jako příklad uvádí stavební zákon, u nějž připomínková místa vznesla přibližně patnáct set připomínek, a přesto zákonodárný proces proběhl standardně.
Nacher zároveň odmítá, že by předchozí vládní koalice postupovala jinak. Sám se opakovaně ptá, zda může uvést příklad situace, kdy předchozí kabinet před podáním kontroverzního návrhu nejprve projednal jeho osnovu s opozicí. Žádný takový příklad prý nikdo nikdy nedoložil. Nejpregnantnějším příkladem odlišného přístupu je pro něj zavedení korespondenční volby: novelu volebního zákona tehdy minulá vládní většina prosadila jako poslanecký návrh — tedy formou, která standardní mezirezortní připomínkování zcela obchází. Tehdy podle Nachera tato skutečnost novináře příliš nezajímala, zatímco dnešní postup přes řádné ministerské řízení bývá líčen jako nebývalá novinka.
Nacherova role v přípravě nového financování
Nacher upřesňuje svou konkrétní roli v přípravě legislativy. V posledním půlroce před volbami roku 2025, jako tehdejší předseda mediálního výboru, dostal v rámci přípravy volebního programu ANO za úkol zpracovat podklady pro přechod od koncesionářských poplatků na financování ze státního rozpočtu. V průběhu práce na nich konzultoval problematiku s odborníky na mediální právo. Výsledný materiál předal po ustavení vlády ministrovi kultury Klempíři a od té chvíle se podle vlastních slov přestal vměšovat do detailů — gesční odpovědnost přísluší ministrovi, nikoli jemu.
Tuto linii udržuje i v otázce, v čem se s výsledným návrhem ministerstva liší. Existenci neshod přiznává, jejich obsah však odmítá zveřejňovat s odkazem na koaliční loajalitu: pokud má ministr kultury generální zodpovědnost, má mít i poslední slovo. Nacher připomíná, že přechod na státní financování není český vynález — za posledních přibližně osm let prošlo tímto posunem zhruba šest evropských zemí, dvě severské státy navíc zvolily cestu speciální mediální daně. Žádná z nich se přitom nevrátila zpět ke koncesionářskému modelu.
Senát, nezávislost a „mystifikace" v přímém přenosu
Jedním z nejčastějších protiargumentů je obava, že přechod na státní rozpočet oslabí nezávislost České televize a Českého rozhlasu, protože politici budou moci snáze ovlivňovat výši jejich příjmů. Nacher tuto argumentaci označuje za záměrné zavádění. Vysvětluje — a odvolává se přitom na Miroslava Kalouska jako na nezávislý hlas, který tutéž věc veřejně vysvětlil —, že konkrétní částka pro veřejnoprávní média by byla zakotvena v samostatném zákoně, nikoli každoročně rozhodována v rámci státního rozpočtu. Chce-li kdokoli tuto částku změnit, musí změnit zákon — tedy projít standardním projednáváním ve sněmovně i senátu, s možností prezidentského veta. Tento mechanismus je podle Nachera zcela totožný se současným stavem, kdy změna výše poplatků rovněž vyžaduje novelu zákona.
Zvlášť absurdní mu přijde situace kolem generálního ředitele České televize, který po schůzce s premiérem a s Nacherem veřejně připustil, že nezávislost ohrožena není — a ihned se na něj sesypala vlna kritiky, mj. i z vlastní redakce, proč to říká v den vyhlášení stávkové pohotovosti. Nacher to čte jako doklad toho, že tady není zájem o věcnou debatu, ale o udržení atmosféry ohrožení. Hesla jako „nesahejte nám na Českou televizi" nebo „Českou televizi nedáme" považuje za lži, jimiž se záměrně vytváří virtuální realita.
Proč voliči nechtějí platit poplatky a co je spravedlivější
Nacher otevřeně pojmenovává, proč část veřejnosti odmítá platit televizní poplatky. Lidé mají k odporu dva typy důvodů: principiální — nesouhlasí s tím, aby povinně hradili instituci, jejíž obsah jim připadá jednostranný — a praktický: v České televizi podle jejich vnímání slyší jen jeden „správný názor", zatímco jejich pohled na svět je ignorován nebo zesměšňován. Nacher tuto zkušenost ilustruje opakovaným sledováním pořadu Události, komentáře týdne, kde zastoupení názorů bývá podle jeho slov v poměru 5:0 nebo 4:1, přičemž i ten jeden disentní hlas svůj postoj sám zjemňuje, aby ho ostatní „neutloukli".
Z hlediska spravedlnosti přechodu na daňové financování uvádí konkrétní číslo: domácnosti seniorů ve věku nad 75 let tvoří přibližně 8,5 až 9 procent populace, ale podílejí se na placení poplatků zhruba čtvrtinou — tedy téměř třikrát tolik, než odpovídá jejich zastoupení. To je dáno tím, že jde převážně o jednočlenné domácnosti, zatímco poplatek se platí za domácnost, nikoli za osobu. Přechod na financování z daní by tuto disproporci odstranil, protože daňová zátěž se odvíjí od příjmu, nikoli od počtu televizorů. Nacher navíc připomíná, že poplatek ztratil svůj původní smysl: byl navržen jako selektivní platba těch, kdo službu využívají, ale předchozí rozšíření povinnosti na všechna zařízení schopná přijímat vysílání ho v praxi proměnilo v plošnou daň. Pokud ji platí každá domácnost, je logičtější ji vybírat přímo z daní a ušetřit náklady na exekuce, advokáty a vymáhání nedoplatků.
Časový tlak a volební mandát
Na otázku, proč koalice s reformou takto spěchá a zda by nebylo rozumnější věnovat energii naléhavějším problémům — nedostupnosti bydlení, dopadům válek, nízké porodnosti —, Nacher odpovídá, že tempo je naopak záměrné a odůvodněné. Procesní realita je taková, že celá změna bude trvat roky: zákon musí projít třemi čteními ve sněmovně, senátem, prezidentem a navíc notifikací Evropskou komisí. Nacher sám odhaduje, že zákonem předpokládaná účinnost od roku 2027 je nereálná a výsledná funkční změna přijde nejdříve v polovině volebního období. Kdyby koalice nezačala hned po volbách, přiblížila by se ke konci volebního období v situaci, kdy je kontroverzní téma politicky nesnesitelné.
Vedle toho trvá na tom, že tato změna byla součástí volebního programu ANO, hnutí s ní šlo do kampaně, voliči ji svým hlasem potvrdili a je zakotvena v programovém prohlášení vlády. Srovnání s opozičními stranami, kde analogické záměry chybí v programu, ale provázejí je menší mediální pozornost, považuje za doklad selektivní novinářské optiky: motoristům vyčítají, že hájí věci, které v programu nemají; jemu pak nestačí, že to v programu má, a ještě musí dokládat další důvody.
Závěr
Patrik Nacher v rozhovoru obhajuje záměr koalice v několika rovinách najednou: jako plnění volebního slibu, jako procesně standardní postup, jako evropsky ověřený model a jako oprávněnou reakci na zastaralý a sociálně nespravedlivý systém. Jádrem jeho argumentace je, že debata, která se v Česku vede, je záměrně posunuta od věcné otázky — co má být veřejnou službou v éře internetu — ke zcela jiné rovině: kdo komu „sahá" na televizi. Dokud se tato věcná debata neotevře, bude podle Nachera každá změna napadána bez ohledu na její obsah. Za první nutný krok považuje právě redefinici veřejné služby a otevření hospodaření veřejnoprávních médií nezávislé kontrole NKÚ.
