Šest let strávil Pavel Matocha jako člen Rady České televize a z tohoto pohledu shrnuje, co se za tu dobu podle něj povedlo a co ne. Cíl, se kterým podle svých slov do rady vstupoval, byl jednoduchý: aby veřejnoprávní televize ve zpravodajství a publicistice měřila všem stejným metrem a aby dobře hospodařila. Bilance je podle jeho čtení rozpačitá. Rada dokázala na řadu problémů veřejně upozornit, ale mnohé z nich pak podle něj znovu vyšuměly. Matocha, kterého mandát skončil koncem května, spolu s dalším bývalým radním Romanem Bradáčem nakonec do nové rady zvolen nebyl. K okolnostem, které to provázely, dodává jen tolik, že dokud není nikdo odsouzen, mají pro všechny platit stejná pravidla.
Vyváženost, která se podle hostova čtení nedaří
Za největší nesplněný úkol považuje Matocha vyváženost zpravodajství. Odvolává se na vlastní data České televize: podle nich v roce 2025 diskuzní pořad Interview ČT24 zval zástupce tehdejší vládní koalice a opozice zhruba v poměru 2:1, ačkoli kodex televize předpokládá u diskuzních pořadů poměr přibližně vyrovnaný. Matocha to označuje za zjevné porušení kodexu. Zdůrazňuje přitom, že jedním z jeho posledních zážitků z rady byl spor o to, zda tato informace vůbec bude ve výroční zprávě o činnosti, kterou televize předkládá koncem srpna Parlamentu. Většina rady podle něj téma řešit nechtěla a informaci do zprávy dávat nechtěla. Kdyby v ní nakonec chyběla, hodnotil by to skoro jako pokus zatajit Parlamentu důležitý fakt.
Zrušit sport, nebo zpravodajství? Spor o to, co má ČT dělat
Nejostřejší část rozhovoru se točí kolem otázky, co by měla veřejnoprávní televize dělat a co ne. Matocha by posílil kanály ČT Sport a ČT Art. Argumentuje tím, že sport i kultura národ spíše spojují než rozdělují a že jsou důležité pro sportovní svazy i pro divadla a výstavní síně, které tyto kanály využívají. Rozpočet je podle něj třeba nasměrovat tam, kde má pro společnost smysl. Má-li se šetřit, škrtal by naopak samostatný zpravodajský kanál ČT24 — zpravodajství a publicistika jsou podle něj důležité, ale nemusí mít vlastní nepřetržitý kanál. V rozhovoru proti tomu zazněl opačný pohled: že sportovních kanálů je v nabídce už dost a že by se měl omezit spíš sport a zachovat ČT24. Oba mluvčí shodně dodávají, že o tom nakonec nerozhodují oni.
Inspirace Finskem: konec samostatného zpravodajského kanálu i poplatků
Jako vzor bere Matocha finskou veřejnoprávní televizi YLE, kterou označuje za veřejnoprávní médium s nejvyšší mírou důvěry občanů v Evropě. Připomíná, že Finové svůj samostatný zpravodajský kanál zrušili v roce 2007 a zpravodajství i publicistiku od té doby vysílají v rámci hlavních kanálů, nikoli na samostatné stanici. Druhou inspirací je pro něj změna financování: do roku 2013 byla YLE placena z poplatků, změnou z roku 2012 to skončilo a televize je nově financována přes zvláštní daň napojenou na státní rozpočet. Vedení finské televize podle Matochy tento krok vnímalo jako vysvobození. Obě věci — konec poplatku i konec samostatného zpravodajského kanálu — pokládá za správnou cestu i pro Českou televizi, zvlášť když se u nás na skandinávské veřejnoprávní televize kdekdo rád odvolává.
Kde hledat úspory: bezmála tři tisíce zaměstnanců
Hlavní rezervu vidí Matocha v personálních nákladech. Připomíná, že když rada v roce 2020 nastupovala, finanční ředitel jí sliboval postupné snižování počtu zaměstnanců z tehdejších téměř tří tisíc — nejdřív o padesát, pak výrazněji. Po letech ale byla televize podle něj stále na skoro třech tisících lidech a razantní úspora se jen odsouvala. Jako příklad přežitých míst uvádí spojovatelky telefonních hovorů, které televize podle něj potřebovala jen do doby, než ústřednu nahradila technika, nebo rychlopísařky v době, kdy přepis mluveného slova zvládne rychle a levně umělá inteligence. Management se podle něj tváří, že propouštění je něco nepředstavitelného; Matocha naopak soudí, že bez zásahu do počtu lidí se úspora v řádu miliardy nedá zvládnout. Otázku, proč se televize nadbytečných míst nezbavuje, nechává v rozhovoru otevřenou.
Nový zákon o financování a jeho nejistá budoucnost
Vláda Andreje Babiše v polovině června schválila návrh, který má koncesionářské poplatky nahradit příspěvkem ze státního rozpočtu; Česká televize by tak měla dostat zhruba o miliardu méně a účinnost se plánuje od ledna 2027. Návrh teď čeká na projednání v Parlamentu, kde opozice slibuje obstrukce. Matocha k tomu přidává výhradu vůči tomu, jak o chystané změně a o stávce svých zaměstnanců informuje samotná Česká televize a Český rozhlas: podle něj jde přesně o případ, který kodex zakazuje — zneužití vysílacího prostoru k obhajobě vlastních institucionálních zájmů. Vedení by proto mělo být zdrženlivější a o této změně referovat ve stejných proporcích jako o jiných obdobně důležitých zákonech. Ředitele Českého rozhlasu přitom pokládá za ještě radikálnějšího než vedení televize. Sám sází na to, že zákon k prvnímu lednu 2027 platit nebude.
Dvě Češky ve Wimbledonu, které ČT nevysílala
Konkrétní ilustrací sporu o sport bylo sobotní finále dvouhry žen ve Wimbledonu, které bylo celé české a v němž Linda Nosková získala svůj první grandslamový titul — třetí Češka za poslední čtyři roky po Markétě Vondroušové v roce 2023 a Barboře Krejčíkové v roce 2024. Česká televize toto finále nevysílala, běželo na komerční stanici a na placené televizi. V rozhovoru zaznělo, že jde přesně o typ mimořádné události, po které by veřejnoprávní televize měla sáhnout, když se ČT Sport profiluje jako kanál ukazující reprezentanty českého sportu. Matocha se osobně kloní k tomu, že práva na přenos měla televize koupit, zároveň ale připouští argument druhé strany: pokud zápas volně odvysílala komerční stanice a divák se na něj mohl podívat stejně, nemusí být špatně, že ČT nešponovala cenu proti komerčnímu subjektu.
Chyby rady: pád Jana Součka i obhajoba odvolání dozorčí komise
Matocha se nevyhýbá ani chybám. Za jednu z nich pokládá, že rada dost netlačila na to, aby se analyzovalo, proč z pravidelných výzkumů vypadla část měřící důvěru v Českou televizi podle sympatizantů jednotlivých stran — z těch dat totiž vyplývalo, že příznivci tehdejší opozice věřili televizi výrazně méně, což podle něj mohlo ukazovat na nevyváženost; výzkum se pak přestal dělat. Za větší chybu ovšem v rozhovoru padlo zvolení Jana Součka generálním ředitelem. Toho rada nakonec odvolala — pro odvolání hlasovalo 15 ze 17 radních, přičemž kvorum bylo dvanáct, a předtím mu srazila devadesát procent bonusů. Souček podle Matochy zvládal řídit brněnské studio, ale celou televizi už ne. Naopak odvolání dozorčí komise Matocha rezolutně hájí jako nutný krok: rada musí mít poradní orgán, kterému věří, měla k dispozici právní posudky včetně jednoho za půl milionu korun a Městský soud jí dal za pravdu; jiný názor měl až Nejvyšší správní soud u nejasného paragrafu, který pak poslanci tiše upravili tak, aby napříště bylo možné komisi vyměnit kdykoli.
Na dotaz diváka, zda by zrušil brněnské a ostravské studio, Matocha odpovídá, že obě televize ze zákona mít musí, takže by jejich úplné zrušení vyžadovalo změnu zákona. Sám by ponechal a využil nové brněnské studio a ostravskou pobočku by zmenšil. Celý rozhovor tak zůstává tím, čím je — čtením veřejnoprávní televize očima bývalého radního, který opakovaně dodává, že o budoucí podobě České televize on sám už nerozhoduje.
