Hlava státu je legitimně zvolená a zůstane na Hradě tak dlouho, jak rozhodnou voliči. To z ní ale nedělá posvátnou krávu, kterou nelze kritizovat. A nejvíc dráždí, když o morálce káže někdo, kdo je svou povahou kariérista a převlékač kabátů.
Prezident, který káže o morálce
Za co Petra Pavla pochválit? Nejspíš za to, že umí poslouchat svůj tým pro styk s veřejností a marketing. Když mu v kampani řekli, že nemá moc mluvit, moc nemluvil. Když mu dnes radí, co má říkat, říká to. Nechá se učesat, nechá se vyfotit — dělá zkrátka to, co se od něj čeká, a někomu to imponuje.
Podle nedávného průzkumu mu důvěřuje kolem 56 procent lidí. Strategicky to ale dobré není: dělá všechno pro to, aby si znepřátelil voliče současné vlády, a už to dost přehání. K případnému znovuzvolení by přitom právě jejich hlasy potřeboval — a těžko hledat důvod, proč by mu je měli dát, pokud budou přemýšlet politicky a ekonomicky.
Sliby z kampaně a spor o rozpočtová pravidla
Sliboval nadstranického prezidenta, padni komu padni. Že se nebude motat do politiky a že jmenuje ministry, které mu navrhne předseda vlády. Jednou tvrdí, že hospodářská politika a rozpočet jsou v rukou vlády, podruhé to popře vetem novely zákona o rozpočtových pravidlech.
Když vláda nastupovala, chtěl po jejím předsedovi veřejné vyjádření k údajnému střetu zájmů. Vláda mu ze slušnosti poslala jako prvnímu návrh programového prohlášení a vzkázala, že měnit ho nebude. Teď, když je rozpočet napnutý a pokladna vybraná, přichází s požadavkem na další desetinky procenta na obranu a zbrojení. Legitimní požadavek to být může, jen je k němu potřeba říct i B — komu se ty peníze vezmou a s čím se my jako daňoví poplatníci máme smířit.
Kdo by mohl vyzvat Pavla — a co vlastně prezident zmůže
Kandidaturu zatím neohlásil nikdo. Miloš Zeman by šanci měl, řada lidí by ho volila. Intelektuálně je na tom velmi dobře a zůstává nositelem originálních politických i ekonomických myšlenek — dá se s ním souhlasit i nesouhlasit, ale má to racio a jednoduché by to s ním neměla stávající vláda ani stávající opozice. Sám ale mluví o svém věku a o tom, že nechce být českým Bidenem.
Nejlepší volbou by byla známá žena, která by dokázala oslovit voliče vlády i opozice. Odpovídalo by to i tomu, jak malý je reálný manévrovací prostor prezidenta: největší úlohu má, když se sestavuje vláda — pravomoc jmenovat a odvolávat vládu má bez spolupodpisu premiéra —, jenže jakmile jednou jmenuje, nezbývá mu skoro nic. Tím spíš by měl vypadat dobře, pronášet sjednocující nebo aspoň nerozdělující myšlenky a nestavět se na jednu stranu politického spektra. A právě to Petr Pavel přehání.
Veto rozpočtových pravidel: pět kolovrátků se stejnou přízí
Sněmovní rozprava o prezidentském vetu novely rozpočtových pravidel ukázala hlavně jedno: opozice tam opakovala to, co bylo napsané ve vetu samotném, a jen to rozváděla. Mluvilo jich pět a dohromady to vydalo na jediný argument. Uniformita až obrazová — pět kolovrátků se stejnou přízí, které se liší jenom ornamenty. Prezident je s touhle argumentací spojený pupeční šňůrou.
Vláda přitom vyvracela jeden argument za druhým a ministryně financí Schillerová strávila ve sněmovně dost času. Zůstává navíc dichotomie: buď hospodářská politika patří vládě, a pak se nevetuje ani rozpočet, ani tenhle zákon, anebo vládě nepatří, a pak se vetuje obojí. Ne jedno ano a druhé ne.
Dvě letadla na historický summit
Summit, o kterém se mluvilo jako o dějinné události, si nakonec pravděpodobně zapamatují jen fanoušci historie a ti, kdo musí. Zaplatit z daní druhé letadlo ale museli všichni. Jakmile někdo vznesl námitku, proč se letí dvěma stroji, objevilo se vysvětlení, že jde o bezpečnost — aby stát nepřišel při jedné nehodě o prezidenta i premiéra naráz, s odkazem na polskou zkušenost.
Tvrzení, že u nás prezident s předsedou vlády nikdy jedním letadlem neletěl, přitom neplatí. Vždycky se to tak dělalo a Miloš Zeman sám připomínal, že když s ním chtěl Andrej Babiš letět na summit, letěli spolu.
Superhrubá mzda byla hrozný podfuk
V pohledu na politickou ekonomii bývá se Zemanem shoda, tady ale ne. Účetní myšlení má dáti — dal v případě superhrubé mzdy neplatí. Stačí si všimnout, jak se ta částka postupně nafukuje: začínalo se u 100 miliard, pak vypadlo 110, 120, dnes někteří říkají rovnou 150. Vypadá to jako zkreslení paměti, skoro kognitivní disonance.
Postup byl přitom jednoduchý a účelový: vzalo se procento příjmu z přímých daní, spočítalo se, o kolik stát zrušením superhrubé mzdy přišel, a prohlásilo se, že přesně tolik v rozpočtu chybí. Jenže ty peníze nezmizely. Zůstaly lidem, ti si za ně něco koupili a stát je vybral zpátky na nepřímých daních — na DPH, případně na spotřební dani. Smířlivý odhad reálného výpadku proto nezní 100 ani 150 miliard, ale nanejvýš 30.
K obnovení superhrubé mzdy se nehlásí jenom Miloš Zeman; přiznávají se k němu i STAN a Piráti. Ať to tedy řeknou všichni, kdo ji chtějí zpátky, a hlavně ať to pojmenují správně: superhrubá mzda je jen hezčí název pro vyšší daně. Právě proto to byl hrozný podfuk — neříkalo se tomu vyšší daně, ale superhrubá mzda. Daně jsou u nás dost vysoké a důležitější než je zvyšovat je to, jak se s vybranými penězi hospodaří.
Schodek sám o sobě není zlo
Otázka, jestli je vyšší schodek menší zlo než zvýšení daní, je špatně položená — o zlu a dobru se tady mluvit nedá. V ekonomické teorii je zadlužení v podstatě neutrální. Rozhodující je, jak se ten dluh využije.
A to se pozná, až Schillerová předloží rozpočet. Celé září se o něm bude jednat na vládě, čísla se ještě budou pohybovat a v říjnu bude jasné, jak vypadá — především kolik je v něm investic.
Dvě pasti: zaškrcení, nebo přeinvestování
První past jsou škrty. Škrty v řádu 150 miliard, jak je do debaty vnesl bývalý ministr financí Stanjura, by znamenaly zaškrcení ekonomiky. Konec, šmitec — a otázka, co vypnout dřív, jestli veřejné osvětlení, nebo rozestavěné stavby. Zakonzervovat rozdělanou stavbu přitom není zadarmo: rozvrtané zdi je potřeba aspoň ucpat, než přijde déšť, a k tomu přibudou smlouva po smlouvě penále a soudní spory. Zastavit stavby může nakonec vyjít dráž než v nich pokračovat. Občané si navíc zaslouží konečně mít dostavěné dálnice — alternativní trasa D35 by odlehčila D1 a řidiči mířící na Moravu by nemuseli jezdit přískoky.
Druhá past je opačná: přeinvestování. Když se do rozpočtu naplánují další dálnice a k tomu nemocnice, školy a školky, ale počet firem i pracovníků je omezený, začne se nestíhat, chybět materiál a všechno zdražovat. To končí přehřátím ekonomiky, které vede zase k nerozvoji. Na jedné straně cesty je tedy bažina ekonomické stagnace, na druhé propast přehřátí a potřeba je držet se uprostřed. Při rozpočtu kolem dvou bilionů korun to znamená někde mezi 250 a 350 miliardami na investice — a záleží na tom, jaké investice to jsou. U dopravních staveb se ekonomové přou, jestli mají multiplikátor vyšší než jedna; dodavatelské firmy, mzdy pracovníků a jejich spotřeba mluví pro. U vědy a výzkumu rozhoduje výstup: bádání samo pro sebe nikam nevede, výroba satelitů nebo jiných produktů s vysokou přidanou hodnotou už souvisí i se vzdělaností obyvatel.
Kam peníze tečou už teď — a co přichází zvenčí
Ministerstvo dopravy dostalo víc než loni a má hodně rozestavěno; nedávno otevřený dálniční úsek pustil ministr dopravy Bednárik na vlastní riziko, protože kolem něj pořád běží soudní spory. Na ministerstvu průmyslu pod Karlem Havlíčkem bude pokračovat placení za obnovitelné zdroje — drží to inflaci, ale zároveň i vstupní náklady firem.
Zbytek přichází zvenčí a nedá se s tím dělat prakticky nic. Nabídkové šoky vznikají tam, kde se bombardují země, které náhodou sedí na surovinách nebo na trasách, kudy suroviny putují k nám. Kdo tomu ještě nedávno tleskal, dnes už netleská. Nejde jenom o Írán, mele se to i kolem Ománu, nestabilní je sever Afriky. Pozitivní zpráva zní, že u Kypru se má zhruba za dva roky začít těžit plyn.
Spor o dvojí zahraniční politiku
Politická sezóna ještě ani nezačala a Petr Pavel už se dostal do sporu s Petrem Macinkou. Prezident dal najevo, že si nepřeje mít dvě zahraniční politiky, Macinka mu odpověděl, že žádné dvě nemáme — máme jednu a určuje ji vláda. A přesně tak to má být, tak to stojí v ústavě.
V prezidentově vystoupení k velvyslancům padalo slovo hodnoty možná až příliš často: funkční a stabilní spojenectví prý stojí na společně sdílených hodnotách. Nabízí se pak otázka, jestli takové hodnoty sdílí se spojencem za velkou louží — tím, o kterém dřív prohlásil, že je to odpudivá bytost, které by ruku nepodal. Konfliktů bude i letos plno, leda by se na Pražském hradě rozhodli jinak.
Čeho už mají lidé dost
Lidé toho mají dost — a spravedlivě řečeno, ne jenom z jedné strany. Také motoristé by si vystačili s menší frekvencí: kdyby ty štulce nebyly každý den, ale jednou za 14 dní nebo za tři týdny jeden pořádný, bylo by to lepší. Zábavné jsou totiž pořád, ať už je rozdává Petr Macinka, Filip Turek, Oto Klempíř, nebo kdokoli jiný z Motoristů. Jen jich nemusí být tolik.
Mezitím všichni najednou ukazují na ANO, jak je pragmatické, praktické a jak se snaží vládnout, SPD si jede to svoje. Rozhodující je ale každodennost: jestli budeme mít opravenější silnice, konečně hotové dálnice, nižší schodky rozpočtu a levnější chleba.
Na co se dá těšit: penzijko a rozpočet
Nejvíc se dá nesnášet převlékání kabátů a licoměrnost s pokrytectvím. Těšit se naopak dá na nové penzijko. Návrh Schillerové podporuje i část opozice, protože vypadá opravdu dobře: nižší poplatky u penzijních společností a vyšší státní příspěvek. A pak samozřejmě na rozpočet — kolik v něm nakonec bude investic. Na podzim se čeká i rozhodnutí Ústavního soudu o kompetenční žalobě, kterou tam poslal prezident.
Nejvíc zvědavosti ale budí něco jiného: jestli se stávající opozice, tedy bývalá vláda, vymaní z Einsteinovy definice šílenství. Dělat pořád stejné věci a čekat jiný výsledek je opravdu šílenství. Ať přijdou s vlastním ekonomickým programem, ať řeknou, jak by sestavili rozpočet. U penzijka si nejspíš rvou vlasy, že s tím nepřišli sami.
Proč volby dopadly, jak dopadly
Prohrálo se na tom, co lidé žijí každý den. Když někdo slíbí, že nezvýší daně, a pak je zvýší, výsledek se dostaví. Hlavy voličů se přitom měly vznášet ve velkých otázkách zahraniční politiky, obecné morálky, války a míru, zatímco se dole brodily ekonomickým marasmem. Přitom stačí položit otázku, jaký vliv má Česko v Bruselu, ve Washingtonu, v Moskvě nebo v Pekingu: prakticky žádný, největší v Bruselu — a i ten je minimální. Sociologie zná pro tenhle stav pojmenování: obecná krize začíná ve chvíli, kdy stále větší část obyvatel vidí, že vystoupení politiků se nepotkávají s tím, co sami žijí.
Podzimní volby zatím žádnou kampaň nepřipomínají, jen billboardy jeden trapnější než druhý. Někdo slibuje přesunout přistávací dráhu na letišti, aniž řekne kam, jiný slibuje Praze tempo, zatímco na jižní spojce se jede čtyři kilometry v hodině, a starosta Prahy 5 vzkazuje, že si Praha 5 zaslouží být dobrá — po letech, kdy ji vede. Piráti k tomu slibují, že postaví byty; po zkušenosti s digitalizací se v takovém bytě bydlet nechce.
K senátním volbám chodí tradičně málo lidí a nalákat je může nejspíš jen prostá motivace: voliči vlády by měli podpořit vládní kandidáty, aby vládě usnadnili život, voliči opozice ty opoziční, aby jí ho dál komplikovali. V komunálních volbách rozhodují často osobní vztahy, ale celostátní nálada se v nich odrazí taky — zatím spíš méně, protože od sněmovních voleb uplynul teprve kousek času. Otevřenou otázkou zůstává, jestli mají být senátní volby dvoukolové a jestli Senát vůbec potřebujeme.
Závěr
Kritika hlavy státu stojí na jednoduchém požadavku: kdo káže o morálce, měl by sám držet slovo z kampaně. Rozpočet se přitom neposuzuje podle velikosti schodku, ale podle toho, kam peníze půjdou — mezi zaškrcením ekonomiky a jejím přehřátím vede úzká cesta. A superhrubá mzda? Ta se do debaty vrací pod svým marketingovým jménem, i když jde jednoduše o vyšší daně.
