Politické prázdniny skončily a vládu potkal první opravdový test koaliční soudržnosti. Nešlo o hodnoty ani o zahraniční politiku, ale o peníze — a právě u nich se ukazuje, jakou váhu má ve vládě kdo. Vedle rozpočtu se do popředí dostal i prezident, který se po létě stráveném mezi lidmi dostal k tématu zdravotnictví způsobem, který mu spíš uškodil.
Schodek 389 miliard ukončil koaliční klid
Ministryně financí Alena Schillerová za ANO vyčíslila manko prvního rozpočtu této vlády na 389 miliard korun. Koaliční partneři se ozvali prakticky obratem: Motoristé přišli za premiérem Andrejem Babišem s požadavkem stlačit schodek zhruba o dvacet miliard, podobně se ozvala SPD. Obě strany argumentují zodpovědností vůči vlastním voličům.
Je to první ostrý test sil uvnitř kabinetu. Podle toho, jak vysoké manko nakonec projde, se pozná, kdo má reálný vliv a kdo jen hlas. Že se koalice pohádá u státního rozpočtu, není nic nového — předchozí vlády si tím prošly také, jen se v nich hádaly jiné dvojice.
Kde chtějí menší koaliční partneři škrtat
Návrhy na škrty vypovídají o prioritách víc než volební programy. SPD míří na podporu Ukrajincům a na politické neziskovky, k tomu ale přidává i obranu — což je pikantní, protože ministra obrany do vlády vyslala právě ona. Ekonom a poslanec za SPD Miroslav Ševčík dal najevo, že rozpočet s takto vysokým schodkem nepodpoří; kdyby se manko podařilo stlačit o pětinu až třetinu, je ochoten pro něj hlasovat.
Motoristům je třeba přiznat, že začali u sebe: na ministerstvech, která obsadili, se škrtalo skutečně intenzivně a Petr Macinka sáhl i na neziskový sektor. Deset miliard to ale neudělá. Terénní sociální péče a spolky všeho druhu jsou taky neziskovky a řada úspor navíc vyžaduje změny zákonů — a ty se v zaseknuté Sněmovně nedají stihnout za pár týdnů. Předseda rozpočtového výboru Vladimír Pikora sice věří, že se schodek podaří srazit ještě během září, na reálné provedení škrtů už ale nemusí zbývat čas. Rok před volbami se tak hraje spíš o umělecký dojem než o čísla; řezat se začne až v roce, kdy se nevolí.
Na obranu chce přihazovat i prezident, opozice mlčí o alternativě
Vládu drží pohromadě opozice — a částečně i prezident. Namísto věcného hledání slabin přišel Petr Pavel s návrhem přidat obraně a zrušit část okresních nemocnic, a opozice na to přikývla, že se škrtat bude ve zdravotnictví a v sociální oblasti. Lepší nahrávku si vláda, která zrovna obhajuje děsivé číslo, přát nemohla.
Přihodit obraně jedno procento navíc znamená dalších zhruba sto miliard schodku. Přesto opozice zatím kromě kritiky neřekla, kde by manko snížila — a přitom má za sebou čtyřletku s průměrným deficitem kolem tří set miliard ročně. Na otázku, proč to sama nezkusila aspoň v jednom roce, žádnou dobrou odpověď nemá. Chybí i manažerský tlak, tedy přesně to, co Andreji Babišovi nejvíc vadí: konkrétní účet za sliby. Mezi opozičními lídry ale žádný manažer není a experiment se zmrazením dopravních staveb, na který kdysi doplatili Vít Bárta i Miroslav Kalousek, ukázal, že nesmyslné řezání vyjde dráž než pokračování.
Prezidentské léto a rozhovory bez kritické otázky
Prezident má za sebou léto, jaké tu od hlavy státu nebylo: permanentní PR z festivalu na festival, z akce na akci, mezi lidmi prakticky bez pauzy. K tomu série rozhovorů, kterým by se dalo říkat benefiční — otázka je vlídná, čas neomezený, konfrontace žádná.
Nedělní rozhovor s Terezou Tománkovou na CNN Prima News byl finále téhle šňůry. Škoda je to i pro samotného prezidenta: čím větší prostor dostane, tím víc slovní pyrotechniky vypustí. Bez tvrdého, ale férového protějšku se rozpovídá — a to, co pak zůstane viset ve vzduchu, míří do jeho vlastní kampaně, do jeho priorit a do řad jeho voličů.
Věta o nemocnicích a magnetických rezonancích
Z rozhovoru zůstala v paměti jediná věc: že máme moc nemocnic a moc magnetických rezonancí. Argumentace zněla, že síť nemocnic neodpovídá evropskému standardu a že přístroje, na jejichž provoz pojišťovny zaplatí pár hodin denně, nedávají smysl. Do dvou dnů z toho byl lidový vtip.
Potíž je věcná. Bez magnetické rezonance se dnes neobejde diagnostika celé řady onemocnění, a to opakovaně. Hustou síť okresních nemocnic navíc nikdo nepostavil omylem. Prezident republiky má zázemí, ve kterém čekárnu nezažije, a právě proto zní taková věta z jeho úst hluše. Chybí tu premiérská opozice, která by řekla, že to vidí jinak, a předložila alternativu — místo toho jen přitakala.
Zemské volby v Sasku-Anhaltsku a otázka, co udělá CDU
Pro českou ekonomiku zemské volby v Německu klíčové nebudou — navázanost na německé hospodářství je sice až nezdravě těsná, ale rozhoduje se na spolkové úrovni. A německé firmy si stejně jedou po svém navzdory politice; Volkswagen je toho typickou ukázkou.
Zajímavější je politický efekt. Průzkumy před hlasováním v Sasku-Anhaltsku dávaly AfD čtyřicet procent a víc, CDU zhruba poloviční podporu. Sledovat se ale vyplatí právě CDU: jestli výsledek zvládne, jestli začne skládat vícebarevnou koalici, nebo jestli se dostane do situace, kterou si sama zapověděla. To se pak propíše do soudržnosti spolkové politiky i do toho, jak sebevědomě bude Německo vystupovat vůči Evropské komisi. A stejně nebezpečně naivní je hledat za vším Rusko jako tvrdit, že Rusko v Evropě nedělá vůbec nic.
Izolace nepohodlných stran má i českou obdobu
Pokud na zemské úrovni padne snaha o permanentní izolaci AfD, může se to začít propisovat i na spolkovou. A česká paralela je zřejmá: minulá vláda se také pokoušela delegitimizovat celou opozici jako populisty, extremisty a antisystémové hnutí. Soud čerstvě rozhodl, že ministerstvo vnitra porušilo práva SPD, když ji zařadilo do zprávy o extremismu — a stalo se to opakovaně za Víta Rakušana.
Ještě podstatnější je, co se izolací ztrácí. Řada témat, která reálně leží na ulici, se nechává monopolně Tomiu Okamurovi nebo Andreji Babišovi, přestože je lze uchopit po svém a řešit. V Německu se to samé děje s tématy, která se prohlásí za plesnivá jen proto, že je zvedla AfD. Realitu ale žádnou záclonkou nevygumujete.
Co by armádě pomohlo víc než nákupy techniky
Nejlepší službu by armádě prokázala jednoduchá věc: aby si vybrala mluvčího, předstoupila před veřejnost, poděkovala daňovým poplatníkům, otevřeně přiznala, že se v minulosti nakupovalo nekonzistentně a bez efektu, a rámcově představila, k čemu má sloužit — pro vnější i vnitřní bezpečnost. Přesně tak to dělají v Estonsku, Finsku, Švédsku nebo Dánsku. Nikdo nepotřebuje znát typy zbraní, jde o princip a o důvěru, že peníze mají kam téct.
Bez toho zůstává jen počítání techniky. A neexistuje společnost, která by byla depresivní, nedůvěřivá, chudá a přitom hrdě přispívala z toho mála na obranu a platila daně. Nejhorší varianta je ta, kdy nezbudou ani magnetické rezonance, ani okresní nemocnice — zato přibude levné taxi.
Role první dámy zůstává nenaplněná
Každá první dáma si musela najít vlastní parketu. Olga Havlová se věnovala charitě a byla v tom osobnostně i hodnotově ustrojená, normotvorná pro úřad i pro společnost. Manželka Miloše Zemana veřejnou roli vykonávat nechtěla a zůstala stranou, což bylo poctivé řešení. Manželka Václava Klause byla vzdělaná ekonomka a diplomatka a našla se v tom.
U Evy Pavlové se model zatím hledá a je na tom vidět zoufalá snaha týmu kolem ní něco vytvořit. Zahraniční vystoupení se stalo terčem kritiky, u osobnějších otázek zůstává bez odpovědi. Přitom platí, že kam prezidentský pár přijde, tam jde kamera — a systematická práce na přehlížených tématech by měla obrovský dosah. Zároveň je z odstupu vidět, že vliv na rytmus priorit prezidentské kanceláře má nejspíš značný; jen se nepromítá do vlastní veřejné role.
Komunální volby: Praha, doprava a recyklované tváře
V Praze se kampaň rozjela brzy. Tomáš Portlík slibuje na billboardech dát městu tempo — po čtyřech letech, kdy měl tempo dodat primátor z jeho vlastní strany. Zároveň se distancuje od Pirátů, přestože je to znovu ODS, kdo je vzal do koalice a svěřil jim dopravu, tedy nejcitlivější resort metropole.
Paradox je, že přes veškerou hrůzu z pražské dopravy mají Piráti nejvíc odškrtnutých položek: několik nových mostů, prodloužené tramvajové tratě. Ne proto, že by to šlo hladce, ale protože ostatní se navzájem tak blokovali, že pro jistotu nerozhodli vůbec nic. Mimo Prahu je situace jiná, ne však lepší: místní sdružení mění názvy, ale po čtyřech letech se na kandidátkách vracejí titíž lidé.
Česká média jako exotický ostrov
Otázka, jestli jsou redaktoři hloupí, zaplacení, nebo těm blábolům opravdu věří, má nudnou odpověď: blbost je po světě rozeseta rovnoměrně. Amerika má díky velikosti aspoň mediální pestrost a několik redakcí, které dokážou jít do hloubky. Británie řeší s BBC přesně to, co Česko řeší s veřejnoprávními médii, jen ve větším — včetně stejné obrany, podle níž je každá kritika útokem na demokracii.
Českým specifikem je něco jiného: pohrdání zahraniční politikou a mentalita ostrova, kolem kterého už nic není. Rozdáváme hraběcí rady, které sami nepraktikujeme, a zbytek světa ignorujeme. K tomu přibyl nový fenomén — ministr zahraničí Petr Macinka poskytl rozhovor falešnému novináři vydávajícímu se za Thomase Pauknera a z aféry se rázem stal žánr. Nejspíš to nezůstane u jednoho případu a pro žurnalistiku to nemusí být jen ostuda.
Kult prezidenta a odkaz Václava Havla
Na Pražském hradě se chystá festival připomínající odkaz Václava Havla. Sama o sobě je to legitimní věc; problém je kontext. Když se z Petra Pavla může na trutnovském festivalu stát v očích publika málem chartista a disident, není důvod, proč by mu neprošlo i tohle — a proč by za to nesklidil potlesk.
Tady začíná to podstatné: pro tohoto prezidenta jako by neplatila pravidla pozemské politiky. Věci, které by jinému člověku s obdobnou minulostí neprošly, procházejí a ještě se za ně oslavuje. Přitom by stačilo málo a bylo by to i blahodárné — jít se s vlastní minulostí veřejně a otevřeně vyrovnat, přiznat dobovou motivaci i strach a nechat to za sebou. Místo toho přibývá symboliky, která z hlavy státu dělá mesiáše jednoho proudu.
Kdo doopravdy tlačí na politiky
Na vládní politiky se tlačí prakticky vždy — a překvapivě nejsilněji zevnitř, z vlastních ministerstev. Barák vás začne vychovávat a hlavně vám otočí optiku: přestává platit, že úřad je tu pro lidi, a začíná platit, že lidé jsou tu proto, aby stát mohl financovat své plány. Přidají se sponzoři, rodinné klany, takzvané veřejné mínění a nakonec i ambasády mocných států.
Volební kampaň je pak druhá strana téže mince. Plakáty s narychlo vyměněnou barevností a taneční videa působí jako vědomé odhánění voliče. Platí to napříč — když se řešila jedna z nejhloupějších kampaní posledních let, bylo hned jasné, že snaha trestat ji autorům jen pomůže.
Zdravotnictví jako evropská špička
Ohlasy z Ameriky, Německa i Itálie říkají totéž: za ortopedií, kardiologií nebo stomatologií se do Česka jezdí, a není to kvůli cenám. Lidé, kteří dlouhodobě pracují v cizině, se kvůli péči vracejí. Na to, kolik lidí systém obsluhuje a kolik do něj dáváme, jsme evropská špička.
Za hustou síť okresních nemocnic přitom vděčíme ještě předchozímu režimu, na kterém se v devadesátých letech dalo stavět. Právě proto by se s ní mělo zacházet obezřetně — lékařů je málo a lepší to nebude. A pokud někdo zaslouží víc než uznání, jsou to lidé v sociálních službách a v péči o seniory: fyzicky i psychicky nejtěžší práce, kterou společnost pořád oceňuje málo.
Druhá kandidatura a promarněný mandát
Po třech a půl letech ve funkci se dá říct, že politické řemeslo se nedostavilo. Nadchne tím, že se ukáže a nechá natočit, ale v obsahu to skřípe. Pokud nepřijde něco nečekaného, druhé volby nejspíš vyhraje — jen s výrazně slabším mandátem, než měl na začátku, a to je vzhledem k unikátnímu očekávání, se kterým nastupoval, promarněná příležitost.
Zklidnění vztahů s premiérem lze číst dvojím způsobem: jako snahu přitáhnout si ho blíž, ale hlavně jako reakci na sociologická data, podle kterých konfrontace voličsky uškodila. Vyzyvatelé to nebudou mít snadné — čím jistější se jeho pozice bude zdát, tím dřív se každý protikandidát dočká denunciace. Paradoxem zůstává, že podporu si ukrajuje sám a nejspíš kolem sebe nemá nikoho, kdo by mu řekl, že tenhle výrok raději vypustit neměl.
Nové hnutí, staré fráze
Ideové memorandum, se kterým přišlo hnutí Naše Česko Martina Kuby, je poučný dokument. Čtete věty a průběžně si odškrtáváte, odkud jsou: tohle byla ODS před dvaceti lety, tady prosvítají sociální demokraté, tady TOP 09. Na subjekt, jehož lídr mluví o ambici na třicet procent a o premiérském křesle, je to hodně obecné.
Chybí přitom to podstatné. Voliči dnes očekávají, že se politik osobně představí, projede republiku a nechá se poznat — patří to k bontonu a bez toho se dlouhodobě úspěšná politika dělat nedá. Ideální je k tomu kolo: ne padesát kilometrů v tempu, ale pozvolna, s několika zastávkami, rozhovory a poznáváním kraje. Tak se národ pozná líp než z průzkumů.
Země, která se zvedá navzdory státu
Skepse vůči politikům a institucím je dnes obrovská, přesto je při cestách republikou vidět neuvěřitelný posun. Lidé si spoustu věcí zlepšili, vylepšili a zařídili sami — často navzdory osudu a často navzdory státu, a nejvíc právě tam, kde je nejzapadleji a kde mají do kapsy nejhlouběji. Češi navíc hodně cestují, takže nekritické nadšení ze západní Evropy je dávno pryč.
Jediná trvalá výtka míří na stát: aby v takových místech nevlála jen vlajka, ale aby na ně stát skutečně pamatoval a nežil jenom Prahou a Brnem. Zároveň platí i dobrá zpráva pro politiky — kdo si to odmaká, jezdí, zajímá se a představí se, získá důvěru na dlouho. Rozhodnou o tom lidé, ne velká média.
Závěr
Podzim začal tam, kde politika bolí nejvíc — u peněz. Rozpočet se schodkem 389 miliard prověří, kdo má ve vládě reálnou sílu, opozice zatím nabízí kritiku bez alternativy a prezident si vlastními výroky ukrajuje podporu, kterou měl na začátku v nadbytku. Uprostřed toho zůstává země, která se zvedá spíš prací svých obyvatel než rozhodnutími úřadů.
