Třetí čtení novely insolvenčního zákona ve Sněmovně se změnilo v sérii otázek, na které podle opozice nikdo z vládní většiny nebyl ochoten odpovědět. Poslanec hnutí ANO Patrik Nacher koalici vyčetl, že během jediného dne otočila o sto osmdesát stupňů: nejdřív odmítla širší odpuštění dluhů s odůvodněním, že dluhy se mají platit, aby vzápětí bez vysvětlení zkrátila dobu oddlužení z pěti na tři roky a poctivým věřitelům tím srazila pohledávky o 40 procent.
Nejdřív dluhy plaťte, pak věřitelům škrt o 40 procent
Den předtím Sněmovna neschválila širší, senátní verzi takzvaného milostivého podzimu. Odůvodnění znělo, že dlužníků je už tak dost a dluhy se mají platit. Nacher připomněl, že milostivé léto i milostivý podzim stojí na jednoduchém principu: dlužník zaplatí jistinu a odpustí se mu jen příslušenství. Přesto koalice o den později bez jakéhokoli zdůvodnění zkrátila oddlužení z pěti na tři roky, čímž zkrátila pohledávky věřitelů o 40 procent.
Rozpor je podle něj do očí bijící právě u toho, koho se to týká. Zatímco u Všeobecné zdravotní pojišťovny koalice trvala na tom, aby dostala své, u soukromých věřitelů byla najednou velkorysá. A věřiteli přitom nejsou jen banky nebo finanční instituce — jsou to i matky samoživitelky, bytová družstva, společenství vlastníků nebo jiné fyzické osoby. Právě jim se pohledávky mají škrtnout. Nacher se ptal, proč se koalice den předtím zastávala VZP, aby vzápětí hodila seriózní věřitele přes palubu.
Aby lidé mohli do oddlužení, musí mít legální práci
Nacher upozornil i na to, že samotné zkrácení insolvence lidem nepomůže, pokud se nevyřeší, jak se do oddlužení vůbec dostat. Rozdíl mezi exekucí a insolvencí je zásadní: kdo má vícečetné exekuce — podle odhadu jde o zhruba 160 tisíc lidí s deseti a více exekucemi — pohybuje se v šedé zóně, nepřiznává příjmy a pracuje načerno. Trestáni jsou pak všichni: věřitelé nedostanou nic a stát nemá z takového člověka daně ani odvody.
Oddlužení má být cestou ven, jenže vyžaduje oficiální příjem — a ten musí někdo dát. Zaměstnavatelé přitom lidi s exekucemi neradi berou, protože jim to přidělává práci v účtárně, komunikaci s exekutory a hrozí jim pokuty. Jeden z pozměňovacích návrhů proto mířil na odbřemenění zaměstnavatelů, aby takové lidi zaměstnávali ochotněji. Bez toho podle Nachera zůstane zkrácení insolvence jen na papíře — lidé se do oficiálního systému nedostanou a soud jim oddlužení neschválí.
Exekuce na auto by měla být vidět v registru vozidel
Druhý pozměňovací návrh chtěl, aby se informace o exekuci na vozidlo objevila přímo v registru vozidel. Nacher připomněl, že nejde o nic nového — v této věci dvakrát interpeloval ministra dopravy Kupku, který mu na záznamu slíbil, že se spojí s ministerstvem spravedlnosti a najde cestu, jak to zavést. Návrh vznikl společně s Taťánou Malou právě ve spolupráci s ministerstvem spravedlnosti.
Smysl je jednoduchý: kdo si dnes kupuje ojeté auto, nemá jak zjistit, že na něm vězí exekuce. Pak mu zavolá exekutor, vozidlo musí odevzdat — jinak páchá trestný čin — a peníze od prodávajícího už zpátky nedostane. Problém se navíc řetězí: naštvaní kupci auto v exekuci rychle prodají dál, aby ho neměli na krku, takže ho už neprodává původní dlužník, ale ten, kdo ho od něj koupil.
Aby se lidem insolvence vyplatila víc než exekuce
Třetí návrh se týkal motivace jít do insolvence vůbec. Kromě té časové — zkrácení z pěti na tři roky, které ovšem tvrdě dopadá na poctivé věřitele — hraje roli i to, že dlužníkovi v insolvenci dnes u přednostních pohledávek zůstane méně peněz než v exekuci. Řada lidí si pak řekne, že se jim víc vyplatí zůstat v exekuci. Nacher proto navrhl, aby se nárok na dávky (například na bydlení) posuzoval podle příjmu po odečtení srážek v insolvenci, takže by dlužníkovi zůstalo minimálně stejně.
Tímto směrem podle něj zamířil i sám ministr svým vlastním pozměňovacím návrhem, podle kterého se u čtyř a více exekucí bude počítat, jako by šlo o přednostní pohledávku. Hnutí ANO deklarovalo, že tento vládní návrh podpoří — protože jde přesně tím směrem, na který opozice upozorňuje od prvního čtení, bez ohledu na to, kdo ho předložil.
Buď všech pět, nebo nic
Podle Nachera zůstávají rozumné návrhy ležet z čistě politických důvodů. Koalice se půl roku dohadovala sama se sebou — zákon nebrzdil spor vlády s opozicí, ale neshoda uvnitř samotné pětikoalice. Výsledkem je pravidlo, že pozměňovací návrh projde jen tehdy, podpoří-li ho všech pět subjektů; stačí, aby jeden řekl ne, a padají i ty nejrozumnější úpravy.
Opozice tak podle něj marně volá, aby někdo z koalice přišel k mikrofonu a věcně vysvětlil, proč návrhy nepodpoří — i s ohledem na veřejnoprávní média, která jí vyčítají, že jen kritizuje a sama nic nepředkládá. V tomto zákoně přitom leželo hned několik konkrétních návrhů.
