Zkrácení oddlužení na tři roky pro všechny fyzické osoby patřilo k nejspornějším bodům, jaké sněmovna v uplynulých letech projednávala. Sněmovní rozprava nad oddlužovací novelou ukázala, že spor nebyl jen politický, ale hlavně odborný: proti plošnému zkrácení stálo stanovisko poradního orgánu ministra spravedlnosti, expertní skupiny S22, a mimo jiné i pozice hnutí ANO, které prosazovalo takzvanou minimalistickou transpozici evropské směrnice.
Když se koaliční dohoda stane nepřekročitelným dogmatem
Argument, který v rozpravě zazníval od zástupců koalice nejčastěji, zněl: máme to v programovém prohlášení vlády, je to koaliční dohoda. Jenže tím se z politické domluvy stává dogma, které se nesmí překročit ani u předpisu takového dosahu.
Na mysl se přitom vtírá věta, kterou si mladí lidé předávali ještě v čase sametové revoluce a která pochází od Klementa Gottwalda: „Je lépe mýliti se se stranou, než mít pravdu proti straně.“ Přeloženo do současnosti — je prý lépe podat kontroverzní zákon, protože se na něm koalice dohodla, než hledat dohodu proti koaliční shodě. U takhle závažného předpisu by si zákonodárci měli udělat pořádek v tom, co je vlastně důvodem jejich hlasování.
Co je vlastně S22 a proč se o něj vede spor
Debata v ústavně-právním výboru se vedla korektně a věcně, opakovaně a s pozvanými hosty. Vyvolala ale i otázku, kterou položil tehdejší pirátský poslanec Michálek: co to vlastně ta S22 je a odkud se vzala.
Odpověď je přitom prostá — jde o poradní orgán ministra spravedlnosti, tedy o odborné těleso zřízené přímo resortem, který novelu předkládá. Pokud tento orgán k vlastnímu vládnímu návrhu formuluje výhrady, není to hlas zvenčí, který by šlo odbýt jako obstrukci opozice.
Ústavní hledisko: riziko stížnosti a chybějící kritéria
První hledisko stanoviska S22 je ústavní. Podle něj existuje značné riziko úspěšné ústavní stížnosti, což by byl důvod k přerušení insolvenčního řízení. Krajně problematický je nedostatek objektivních kritérií, podle kterých se má posuzovat, zda dlužník během oddlužení skutečně vyvinul maximální úsilí ke splacení svých dluhů.
Volba mezi minimalistickou transpozicí a širší úpravou se promítá i do napadnutelnosti výsledku — ústavní stížností, případně stížností u Evropského soudu pro lidská práva. Při minimalistické transpozici se do vnitrostátního práva zakotvuje jen to, co směrnice vyžaduje, a nic víc. Právě to, že jde o požadavek směrnice, je současně určitou zárukou, že transpozice je v souladu s ústavním pořádkem České republiky i s Evropskou úmluvou o lidských právech.
Pozice hnutí ANO: minimalismus teď, debata dál
Pozice hnutí ANO je přijmout minimalistickou verzi, kterou doporučuje i poradní orgán ministra spravedlnosti — a další debatu tím nekončit. Že jsou lidé v šedé zóně a s mnohonásobnými exekucemi tikající sociální bombou, není nikomu ve sněmovně novinkou; hnutí se situací dlužníků zabývá deset let a za tu dobu předložilo řadu návrhů, jak jejich postavení zlepšit a jak je bránit proti nespravedlivým exekucím.
Výsledkem je dnes zcela jiný právní rámec, než jaký tu byl před deseti lety — samotný exekuční řád prošel zhruba osmi novelizacemi. Poslanci si mimo jiné museli vyjasňovat i takové detaily, jako že mezi nezabavitelné hračky nepatří jen ty dětské.
Návrh proto zní: zabraňme teď řízení o porušení povinnosti a hrozbě pokut ze strany Evropské komise a se stejnou intenzitou, s jakou se o věci vede spor v sále i ve výboru, se materii věnujme dál. Až nad zákonodárci nebude viset Damoklův meč sankce, půjde se domlouvat snáz — a třeba po nich zůstane něco užitečného.
Ekonomické hledisko: dluhy se mají plnit
Z ekonomického pohledu nepředstavuje novela vyvážené řešení — rozumí-li se vyvážeností to, že má nabízet pomoc zodpovědným dlužníkům a zároveň respektovat práva seriózních věřitelů. Podle stanoviska odporuje zásadě, že dluhy se mají plnit, a zvyšuje motivaci lidí k zadlužování tím, že je utvrzuje v přesvědčení, že dluhy nejsou problém.
Stojí za povšimnutí, jak se slovník celé debaty rozrostl o adjektiva: nedobrovolný věřitel, poctivý dlužník, zodpovědný dlužník, seriózní věřitel. Ve skutečnosti je někdo věřitel a někdo dlužník — přívlastky, které se k tomu přidávají, debatu spíš matou.
Tříleté splátkové období je podle S22 příliš krátké, dojde k poklesu celkového plnění získaného od dlužníka. Zkrácení oddlužení u nepodnikajících osob navíc nesleduje tentýž cíl jako u podnikatelů, kde jde o brzký návrat do ekonomické aktivity a o zabránění druhotné platební neschopnosti. Míra uspokojení pohledávek věřitelů se přitom podstatně snižuje už za dosavadní úpravy — z praxe jsou doložené případy, kdy je splaceno jediné procento závazku.
Tříleté oddlužení, které je fakticky čtyřleté
Novela není konzistentní ani sama se sebou. Oddlužení bude pro dlužníka fakticky čtyřleté: kromě samotného tříletého splátkového období bude dlužník před ním i po něm plnit na odměnu insolvenčního správce. Že by ji uhradil dopředu, tedy před zahájením splátkového období, je zcela nepravděpodobné — doplácet ji bude až po jeho skončení.
Poškozeni budou i věřitelé, na které se v debatě myslí nejméně: bytová družstva, společenství vlastníků jednotek, obce a kraje — a k tomu stát a zdravotní pojišťovny.
Za mimořádně naléhavé považuje S22 sjednotit už touto novelou výši postižitelných příjmů v exekuci a v insolvenci. Bez toho dlužníci neztratí motivaci setrvávat v exekuci, přestože jsou v úpadku — a to navzdory zásadě, jejíž porušování je stále tolerováno: nemá-li dlužník dostatečný majetek a příjmy k uspokojení všech splatných pohledávek, je v úpadku a nastupuje insolvenční řízení.
Procentní hranice a dluh, který se za pět let více než zdvojnásobil
Pevnou procentuální hranici pro uspokojení věřitelů nemá ani dosavadní úprava — stanovená hranice 30 % je koncipována jako pomocná. Stejně tak je pomocná i hranice 60 %, protože jde pouze o práh, který umožňuje ukončit oddlužení už po třech letech.
Jestli je pro dlužníka pevná procentuální hranice vůbec dosažitelná, závisí také na průměrné výši celkového dluhu. A ta rychle roste: zatímco do roku 2019 činila zhruba 300 tisíc korun na dlužníka, dnes se odhaduje na 750 tisíc.
Kratší lhůta může jít proti dlužníkovi
Podle poznatků soudní praxe má delší doba trvání oddlužení pro dlužníka i jednu nečekanou výhodu — poskytuje mu časovou rezervu, například pro případ výpadku příjmů. Při kratší době, kterou prosazuje koalice, naopak čas hraje v neprospěch dlužníka.
Rizikem novely je proto vznik systému natolik napjatého, že se reálně může obrátit proti těm, komu má pomoci. Stačí, aby dlužníkovi krátkodobě vypadl příjem kvůli změně zaměstnání, a bude se muset posuzovat, zda mu to lze přičíst k dobru, nebo k tíži.
Kompromis: tři roky, a při nesplnění o dva delší
Nabízí se proto zaměřit se na samotnou délku oddlužení a nepodnikající fyzické osobě ji prodloužit, pokud se jí nedaří splácet. Kompromisní řešení by vypadalo takto: základní doba trvání oddlužení tři roky, přičemž dlužník je v ní povinen splatit alespoň 30 % pohledávek. Tomu, kdo během tří let na třicet procent nedosáhne, by se oddlužení prodloužilo o dva roky.
U části dlužníků by tak ke zkrácení skutečně došlo, věřitelé by po třech letech dostali to, co dnes dostávají po pěti — a vrátila by se i pevná procentuální hranice pro uspokojení věřitelů, která některým v úpravě tolik chybí.
Tříleté má být splácení, ne celé řízení — a data chybí
Zcela zbytečné a zjevně nereálné je trvat na tom, že celé insolvenční řízení má být tříleté. Evropská směrnice o restrukturalizaci a insolvenci totiž stanoví, že tři roky má trvat období splácení, nikoli celé řízení. To je rozdíl, který se v rozpravě opakovaně stíral.
Od novely insolvenčního zákona z roku 2019 navíc pozorujeme radikální pokles míry uspokojení pohledávek věřitelů — a spolehlivá data k dispozici nejsou. Od zmíněné novely neuplynulo ani pět let, takže dosud neproběhlo žádné úspěšně dokončené oddlužení podle úpravy po ní. Právě proto S22 jednoznačně doporučuje přijmout minimalistickou variantu: povinnost transponovat směrnici bude splněna a současně se získá čas opatřit si relevantní data a plošné zkrácení řádně promyslet. Dělat poctivě legislativní práci místo politických gest.
Posuzování příjmu dlužníka: tabulka pro soudy a údaje z žádosti o úvěr
Poslední kapitolou stanoviska je posuzování příjmu dlužníka. Podle platné úpravy náleží soudu, aby zkoumal, zda dlužník vyvinul veškeré úsilí k uspokojení pohledávek. Novela k tomu doplňuje, že se má přihlédnout ke vzdělání dlužníka, k jeho schopnostem, respektive obecně k jeho výdělkové potencialitě.
Posuzování by rozhodně mělo zůstat soudům, bylo by ale vhodné dát jim do prováděcího předpisu pomůcku — tabulku obdobnou té, která existuje pro určování výše výživného. Jde totiž o složitou otázku: v praxi se často zjišťuje, že dlužníci nepřiznávají všechny své příjmy nebo že by mohli pracovat za lepší mzdu.
Vypovídající je srovnání toho, kolik dlužník vydělává, když žádá o úvěr nebo zápůjčku, a kolik vydělává, když podává návrh na povolení oddlužení. Z odhadu vyplývá, že více než 40 % dlužníků doložilo vyšší příjem než medián. Jedním z vodítek pro posouzení, zda je dlužníkův příjem adekvátní, by proto mělo být i to, jaký příjem uváděl v žádosti o půjčku. S22 doporučuje vložit do zákona, že soud přihlédne i k této výši — a doplnit to povinností poskytovatele úvěru sdělit insolvenčnímu správci, jakou výši příjmu dlužník uváděl a z jaké částky věřitel vycházel při posuzování jeho úvěruschopnosti.
Jak spor nakonec dopadl
Plošné zkrácení oddlužení na tři roky nakonec prošlo. Sněmovna oddlužovací novelu schválila 22. května 2024 hlasy 107 ze 173 přítomných poslanců, poslanci hnutí ANO se převážně zdrželi. Novela nabyla účinnosti 1. října 2024 a zkracuje dobu oddlužení z pěti let na tři roky pro všechny fyzické osoby, tedy i pro nepodnikatele — u nichž evropská směrnice členským státům ponechávala volnost.
Výhrady poradního orgánu ministerstva ale zůstaly nezodpovězeny. Zda se nový systém ukáže jako pomoc, nebo jako past pro dlužníka, kterému v nejhorší chvíli vypadne příjem, se pozná až na datech, jež v době hlasování nikdo neměl.
