Spor o to, kdo bude Českou republiku reprezentovat na červencovém summitu NATO v Ankaře, dostal podobu ústavního střetu mezi prezidentem a vládou. Ústavní soud vydal předběžné opatření, kterým vládě uložil zajistit prezidentu Petru Pavlovi účast na summitu — a otevřel tím otázku, která zdaleka přesahuje jeden zahraniční let.
Nejrychlejší rozhodnutí v dějinách Ústavního soudu
Brněnský Ústavní soud učinil jedno z nejrychlejších rozhodnutí ve své historii. Prezident Pavel se předběžným opatřením domohl toho, aby na summit do Ankary mohl odletět — a s ním i rozsáhlý prezidentský doprovod. Vláda přitom původně počítala s delegací o zhruba dvaceti lidech; připočtením prezidentova týmu se má počet účastníků téměř zdvojnásobit.
Premiér Andrej Babiš oznámil, že rozhodnutí ústavních soudců respektuje, byť ho považuje za krok jdoucí proti zájmům České republiky. Otázkou zůstává, zda opulentní doprovod nakonec Petru Pavlovi spíš neuškodí.
Letět ano, vyjednávat jménem republiky ne
Předseda sněmovního zahraničního výboru Radek Vondráček upozornil na podstatný detail: prezident sice dostal oprávnění do Ankary letět, ale nedostal oprávnění samostatně vyjednávat jménem České republiky ani určovat, kdo má zemi v zahraničí reprezentovat. O směřování zahraniční politiky nerozhoduje hlava státu sama — a nemůže o něm rozhodovat ani Ústavní soud.
Spor zapadá do širší řady kontroverzních prezidentových postojů z poslední doby — od mezinárodně deklarované představy, že by se vůdcem sjednocené Evropy mělo stát Německo, až po ochotu k mimosoudnímu vyrovnání s Lichtenštejny ohledně majetku v pohraničí, zejména lednicko-valtického areálu.
Disent dvou soudců a hrozba dlouhého rozkolu
Dva z hlasujících ústavních soudců, Jan Wintr a Dita Řepková, se s většinou pléna neztotožnili a podali odlišné stanovisko. Argumentují tím, že předběžné opatření je nástroj, k němuž má soud sahat jen ve výjimečných případech — typicky tam, kde hrozí mimořádně závažné a nenapravitelné následky. Blížící se datum summitu podle nich takovým důvodem není.
Cyril Svoboda, který byl v roce 1992 tajemníkem vládní komise pro přípravu Ústavy, varuje, že soud tímto rozhodnutím vykopal mezi vládou a prezidentem nepřekonatelný příkop a že do konce volebního období mezi nimi bude panovat napětí. Kritika míří i na rychlost: vláda nedostala možnost se k věci vyjádřit, soud si její stanovisko vůbec nevyžádal. Připomínáno je i polské fiasko, kdy na obdobný summit dorazil premiér i prezident a každý mluvil jiným jazykem.
Soud jako třetí, nevolený hráč zahraniční politiky
Jádro problému spočívá v tom, co soud vládě nařídil. Ministru zahraničních věcí Petru Macinkovi uložil provést konkrétní diplomatický úkon — notifikovat alianci a zajistit prezidentovi akreditaci i informovat o složení české delegace. To už ale není ochrana ústavy, kterou má Ústavní soud na starost, nýbrž přímý zásah do řízení zahraniční politiky státu.
Demokraticky zvolená vláda tak dostala příkaz od orgánu, který nenese přímou politickou odpovědnost za důsledky svého rozhodnutí. Soud se rázem stal třetím aktérem české zahraniční politiky vedle vlády a prezidenta — bez mandátu, bez odpovědnosti a bez možnosti zpětné kontroly. A protože jde o vůbec první případ, kdy soud takové opatření vydal — přičemž pro něj v liteře zákona není přímá opora a postup si vypůjčil z občanského práva — vznikl precedens, který bude platit pro všechny budoucí prezidenty bez ohledu na to, kdo jím bude.
Skutečný motiv cesty? Miliardy pro Ukrajinu
Část veřejnosti se ptá, proč se prezident na summit tak vehementně dere, když stejně bude muset říkat a dělat jen to, na čem se shodla vláda. Mezi spekulovanými důvody se objevuje jedno z projednávaných témat v Ankaře — možné poskytnutí dalších desítek miliard eur Ukrajině, fakticky spíše jako dar než jako úvěr. Zda jde skutečně o motiv prezidentovy cesty, ověřit nelze, ale jako vysvětlení se nabízí.
Vytlačení premiéra a slovo o ústavním puči
Předseda SPD Tomio Okamura upozornil, že se prezident pokouší vytlačit z delegace premiéra. U jednacího stolu totiž sedí za každou z členských zemí jen jeden zástupce. Pavel se přitom pro média rychle vyjádřil v tom smyslu, že prezident je automaticky vedoucím delegace a že si sám rozhodne, kterých částí summitu se zúčastní. Nejprve se tedy nechal na summit dosadit a v druhém kroku odsouvá premiéra, aby nemohl jednat jménem republiky.
Právě tento následný krok vede ministra zahraničí Petra Macinku k tomu, že celou věc označuje za pokus o ústavní puč — prezident podle něj tímto výrokem mění ústavní pořádek. Premiér Babiš situaci shrnul tak, že se prezident rozhodl pro konfrontaci za každou cenu. Nejde přitom o spor o osobní práva Petra Pavla, ale o výklad ústavy: pokud prezident uspěje, precedens bude platit pro každou budoucí hlavu státu.
Proč mlčí veřejnoprávní média
Otevřená zůstává role veřejnoprávních médií. Proč se Česká televize ani Český rozhlas neptají prezidenta ověřujících otázek na jeho vlastní tvrzení? Kde je v pravidlech aliance uvedeno, že prezident je automaticky vedoucím delegace? Jak takové tvrzení odpovídá praxi Německa, Itálie, Velké Británie nebo Islandu, které na summity posílají premiéra, nikoli prezidenta či hlavu monarchie?
Právě prověřování podobných tvrzení by mělo být úkolem veřejnoprávních médií — obzvlášť tehdy, když politik odkazuje na mezinárodní pravidlo, které z dokumentů samotné organizace nevyplývá.
Závěr
Předběžné opatření kolem letu do Ankary není sporem o jeden summit. Je to spor o dělbu moci, jehož výsledek může na řadu let předznamenat, kdo a s jakou odpovědností řídí českou zahraniční politiku. A je to zároveň zkouška toho, zda veřejnoprávní média dokážou klást otázky všem aktérům stejně.
