Panelová debata čtyř redaktorů týdeníku Echo se točí kolem akcelerujícího sporu mezi prezidentem Petrem Pavlem a budoucí vládou Andreje Babiše, který skončil kompetenční žalobou u Ústavního soudu. Spor formálně vznikl kvůli nadcházejícímu summitu NATO, na který chce jet prezident i premiér, ve skutečnosti je ale podle účastníků porady řetězcem osobních ješitností a politickou pomstou hradu motoristům za nejmenování Filipa Turka ministrem. Otázka, která rezonuje napříč debatou, je, zda rozhodnutí Ústavního soudu nemůže do české politiky vnést prvky prezidentského systému — a zda se hrad nezhrazuje s českou demokracií.
Akcelerující spor: kompetenční žaloba a žádost o předběžné opatření
Hradní strana podala kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu, jejíž součástí je žádost o vydání předběžného opatření, aby se prezident dostal do české delegace na summit NATO. Podle jednoho z účastníků porady šlo o chytrý procesní tah hradu — bez předběžného opatření by samotné meritorní rozhodnutí dorazilo až dlouho po summitu. Otevřená je ale samotná povaha sporu: část ústavních právníků, na které panel odkazuje, upozorňuje, že nejde o čistý kompetenční spor v ústavním smyslu, protože vláda nepopírá, že prezident reprezentuje stát navenek — pouze tvrdí, že na tomto konkrétním summitu, kde se reálně rozhoduje o penězích a obraně, má vystupovat ten, kdo za rozpočet odpovídá.
Ústavněprávní debata kolem žaloby naráží na jeden konstrukční problém: ústava říká, že prezident jmenuje členy vlády na návrh premiéra, ale podobně jasná norma neexistuje pro účast na summitech. Podle některých odborníků by Ústavní soud mohl o věci odmítnout rozhodnout s odůvodněním, že jde o mocenský spor mezi dvěma politickými aktéry, který nemá soud řešit. Jiní upozorňují, že právě tam, kde ústava mlčí, může soud opřít rozhodnutí o zvyklost — a zvyklostí dvaceti let je, že prezident na summitech NATO byl, s jedinou výjimkou nemocného Miloše Zemana.
Přímá volba jako kořen problému a otázka prezidentského systému
Panel se shoduje, že kořen současného neštěstí neleží v Turkovi ani Macinkovi, ale v zavedení přímé volby prezidenta za vlády Petra Nečase. Nepřímo volený prezident, ač osobnost, byl v posledku „člověkem parlamentu" — musel myslet na to, že ho parlament musí znovu zvolit. Přímo volený prezident je ve vztahu k veřejnosti vázán na to, aby ho zvolili občané, ale jeho reálné pravomoci se přitom prakticky nezměnily. Vzniká tak strukturální napětí: lidé od něj očekávají víc, on jim nemůže dát skoro nic — výkonné kompetence drží vláda, s níž se potom hádá.
Moment, kdy se charakter úřadu změnil, lokalizuje jeden z účastníků do první přímé prezidentské debaty mezi Karlem Schwarzenbergem a Milošem Zemanem. Schwarzenberg sliboval důstojné výkonávání funkce v havlovské tradici, Zeman otevřeně oznámil, že nebude „sedět jako fíkus v rohu kanceláře" a bude do politiky zasahovat důrazněji. Symbolickou hranici přechodu k jinému typu prezidentství panel vidí v Zemanově odmítnutí jmenovat Miroslavu Němcovou premiérkou a v dosazení Jiřího Rusnoka. Část panelu nicméně varuje, že hovořit o přechodu k prezidentskému systému je v dnešní situaci přehnané — pravomoci Pavla jsou výrazně menší než pravomoci polského prezidenta, blíží se spíše roli prezidenta německého, který na obdobné summity vůbec nejezdí.
Ústavní soud Petra Pavla? A pokušení mocenské hry
V Ústavním soudu má současný prezident dvanáct z patnácti nominovaných soudců. Označení „Ústavní soud Petra Pavla" zaznívá v debatě deskriptivně — stejně jako kdysi existoval Klausův nebo Zemanův Ústavní soud — ale podle některých účastníků by mohlo naznačovat, že rozhodnutí v případu prezidentského sporu nebude profesně neutrální. Část panelu tuto interpretaci ostře odmítá: profesní čest a integrita ústavních soudců by podle nich měla být silnější než snaha vyhovět jednomu prezidentovi. Jako precedens se uvádí loňské rozhodnutí Ústavního soudu o nepřiznaných koalicích, kdy soud mocensky situaci nevyužil a rozhodl střídmě.
Ústavní právník Antoš v zaznamenané reakci doporučil, aby Ústavní soud nespěchal s rozhodnutím ve 14denní lhůtě — kvalita argumentace je důležitější než rychlost, právě s ohledem na riziko, aby se neřeklo, že soud jde někomu na ruku. Část debaty zdůrazňuje, že politici sporem přenášejí moc jinam — z politické arény do soudní síně — a Ústavnímu soudu může do budoucna posilovat váhu nad mocí výkonnou.
Summit NATO, 5 % na obranu a vendeta motoristů
Meritorní jádro sporu je podle panelu summit NATO. Vláda argumentuje, že NATO je v největší krizi od svého vzniku — Spojené státy mluví o stažení vojáků z Německa, americká administrativa formuluje nový „zlatý standard" 5 % HDP na obranu (NATO 3.0 v dikci ministra obrany Hexetha), evropské státy mají odlišný pohled. Bude se rozhodovat o penězích, za které odpovídá vláda. Z tohoto pohledu má logiku, aby na summit jel premiér s ministrem zahraničí, kteří navíc mají blíž k Trumpově administrativě než prezident Pavel, který Trumpa kritizoval a opakovaně se setkává s mladým Sorosem a s americkými demokraty.
Druhá vrstva sporu je podle panelu osobní pomsta. Vznik konfliktu padá na motoristy, kteří odchodem z vlády vyhrožovali kvůli nejmenování Filipa Turka. Následné chování hradu — především únik privátní korespondence — vytvořilo podle účastníků „regulérní válku" mezi hradem a motoristy. Andrej Babiš podle informací zazněvších v podcastu spor řešit nechtěl a navrhoval kompromis: prezident bude reprezentovat na oficiální části summitu, premiér s ministrem zahraničí budou na neformální večeři, kde jde o networking. Motoristé tento kompromis kategoricky odmítli. Paradoxně podle jednoho z účastníků hrad nejmenováním Turka pomohl vládě Babiše zbavit se největší ostudy, kterou by ve vládě měl — a umožnil motoristům vytvořit novou tvář v podobě Petra Macinky.
Infantilizace politiky a hazard s českou demokracií
V závěrečné části panel rámuje spor jako symptom širšího problému: neschopnosti nést politiku jako prostor jednání a kompromisu. Skutečnost, že politici raději přenášejí mocenský spor na soud, než aby se domluvili, podle účastníků zužuje prostor politiky a infantilizuje společnost, která chce, aby jí někdo říkal, co smí a nesmí. Paralela se hledá v době covidové, kdy se podle panelu odehrála obdobná změna ve vnímání role státu.
Zaznívá ale i protiargument: prezident Pavel měl podle něj půl roku na to, aby se s vládou domluvil, vláda mu naopak oznámila, že na summit nepojede — v té chvíli mu nezbývalo než žalovat, jinak by byl předmětem výsměchu. Závěr panelu konverguje k obavě, že hazard s českou demokracií spočívá nejen v přesunu rozhodování na Ústavní soud, ale i v tom, že příští prezidentka — ať to bude kdokoli — bude muset řešit přesně tytéž strukturální spory znovu.
