Vlna útoků na ministra kultury Klempíře a Petra Macinku ve Strážnici, opakované vulgarity vůči premiéru Andreji Babišovi i vyostřený spor o vedení české delegace na summit NATO — to jsou pouze viditelné projevy hlubšího jevu. V české společnosti se zformovala skupina, která se nesmířila s výsledkem voleb a hledá si nového spasitele. Našla ho v prezidentu Petru Pavlovi, jehož životní dráha přitom stojí v ostrém kontrastu s Václavem Havlem, do něhož si ho její příznivci promítají.
Vlna nenávisti a útoky na ministry: festival jako politická scéna
To, co se odehrálo na festivalu ve Strážnici vůči ministru kultury Klempířovi a Petru Macinkovi, není možné vykládat jen jako spontánní emoce rozpáleného publika. Festival je dotován ze státního rozpočtu a jakýkoliv ministr by zde měl mít právo aspoň pár vět pronést, i kdyby s ním část publika politicky nesouhlasila. Antagonismus, který se kolem této epizody vytvořil, zapadá do širšího kadlubu — připomíná vlnu vajec házených v roce 2009 na Jiřího Paroubka před volbami do Evropského parlamentu. Tehdy to bylo přes čáru a je to přes čáru i dnes.
Vlna nenávisti, kterou se snaží valit společností část médií i veřejnosti nesmířené s volebním výsledkem, nese nepěkné ovoce. Ve Strážnici dostali zabrat Klempíř a Macinka, premiér Andrej Babiš zase sklízí úrodu neuvěřitelných vulgarit na sociálních sítích jen za to, že připomenul výročí zavraždění Milady Horákové. Když ovšem stejné výročí — sovětskou okupaci 21. srpna — připomíná prezident Pavel, stejná média se už neptají, jak ten samý prezident jako bývalý vojenský rozvědčík kdysi sám sloužil tomu režimu, který okupaci vítal jako návštěvu přátel ze Sovětského svazu.
Kult svatého lampasáka: cargo kult na české půdě
S určitou nadsázkou se tento jev dá nazvat kultem svatého lampasáka. V sociologii a historii existuje fenomén známý jako cargo kult — víra domorodých národů, že přijde spasitel zvenku, který ukáže správnou cestu. Něco velmi podobného se dnes formuje kolem pražského hradu. Část společnosti a navázaných médií, která považuje současnou vládu za vlastizrádce a vykresluje ji strašlivými přívlastky, hledá spasitele a paradoxně si ho našla v prezidentu Pavlovi, do něhož si reinkarnuje Václava Havla.
Mentální utrpení této skupiny během deseti let Václava Klause a deseti let Miloše Zemana je nyní vystřídáno pocitem, že konečně mají na hradě svého člověka. Paradox je obrovský. Václav Havel — ať si o něm myslíme cokoliv — byl disident, který za svou činnost seděl v komunistickém kriminále. Petr Pavel byl ve stejné době poslušným kolečkem téhož režimu, důstojníkem armády Varšavské smlouvy. A přesto se k němu fanklub Václava Havla upíná jako k jedinému zachránci demokracie.
Ještě podstatnější je posun samotného typu hrdiny. Havlův fanklub byl historicky složen z levicově liberálních, svobodomyslných, lehce antisystémových lidí — z umělců, literátů a intelektuálů, kteří podle Havla měli společnost vést jako kulturní fronta. Dnes ale tito stejní lidé hledají ideál v příslušníku armády České republiky nebo zpravodajské služby. To přepólování fascinuje i znepokojuje zároveň — silové složky státního aparátu by neměly určovat zásadní témata veřejného diskurzu v zemi.
Silové složky, BIS a vědomí, že „mají svého člověka"
Nejde zdaleka jen o samotného prezidenta. Z končícího náčelníka generálního štábu Karla Řehky i z plukovníka Foltýna, dosavadního zástupce vojenské kanceláře prezidenta republiky, se stala mediální celebrita. Foltýn přitom nesloužil jako havlovský intelektuál — místo psaní esejů o směřování společnosti část společnosti veřejně označil za „svině" a mluvil o jakési separaci. Šéf BIS je dnes celebritou v určité části médií, do nichž z této služby unikají informace. V některých případech to vypadá, jako by služba politickou agendu státu spíše stanovovala, než aby ji vykonávala. Když vláda po svém jmenování začala mluvit o zrušení gumového paragrafu o neoprávněné činnosti pro cizí moc, šup — přišlo zatčení údajného čínského agenta. Soud teď tu obžalobu hodil na hlavu a odmítl vydat.
Co Havla a Pavla přes propastné odlišnosti spojuje, je nedůvěra v politický systém postavený na politických stranách. Havel již v eseji Moc bezmocných psané před listopadem 1989 kritizoval masové politické strany. Jeho představa byla, že společnost by neměli řídit zkorumpovaní politici, ale kulturní fronta — intelektuálové a umělci. Tato vize neobstála v konfrontaci s pragmatickým parlamentním systémem, jehož spoluautorem byl Havlův nástupce Václav Klaus.
Pavel a okruh, který se kolem něj formuje, tuto nedůvěru sdílejí. Řehka opakovaně řekl, že není zodpovědný politikům, ale státu a jeho ústavě. Podobně mluví i Foltýn. Tihle lidé mají pocit, že jsou už z podstaty svého povolání povoláni hlídat ústavu, strážit demokracii — a hlídat i politiky, kteří podle nich nejsou hodni svých volených úřadů. To je přesně okamžik, kdy je třeba začít vážně přemýšlet. V normálním systému jsou silové složky — armáda, policie, zpravodajské služby — podřízeny politické moci, ne nadřízeny jí. Moc náleží lidu a lid ji vyjadřuje ve volbách. Petr Pavel jako celoživotní voják má s pochopením tohoto principu zřejmě potíž. A skutečnost, že z hradu vane tato atmosféra, dává vrcholným figurám silových složek pocit legitimity: máme tam svého člověka, takže teď můžeme.
Spor o vedení delegace na summit NATO a role Ústavního soudu
Prezidentův nárok, aby byl automaticky vedoucím delegace na summit NATO v Ankaře, je další kapitolou téhož problému. Ústavní pozice prezidenta je sice formálně výš než pozice premiéra, ale to neznamená, že o složení mezinárodní delegace nerozhoduje vláda svým usnesením — ostatně podobně neřídí prezident zasedání vlády, kterého se účastní, a podobně je v Poslanecké sněmovně jen na návštěvě. Jestliže vláda určila vedoucím delegace premiéra Andreje Babiše, není důvod, aby toto rozhodnutí měnila. Reálně lze ale očekávat další kompetenční žaloby, v nichž se prezident bude domáhat pozice vedoucího.
Otazníky vyvolává i samotný zásah Ústavního soudu. Rychlost rozhodnutí, jeho forma jako pouhého předběžného opatření vztaženého jen k jednomu konkrétnímu summitu — to vše kritizoval například profesor Gerloch. Prezidentovi přitom zjevně nejde jen o jeden summit. Jeho podání se výslovně týká pouze delegací do orgánů Severoatlantické aliance — protože má pocit, že mu to jako bývalému vysokému příslušníkovi členské armády přísluší.
Za tím vším je ale ještě jeden motiv: snaha hradu posouvat systém směrem k poloprezidentskému uspořádání. Formou ad hoc rozhodnutí Ústavního soudu si prezident dnes vymáhá pravomoci, které mu ústava nedává — a dělá to s výhledem na případný druhý mandát, do něhož zatím nastupuje jako favorit, protože žádný vyzyvatel se nezjevil. Změna z roku 2012 sice zavedla přímou volbu, ale pravomoci prezidenta nezměnila. Z toho vzniká nesourodost: přímo zvolený prezident si odnáší silný politický mandát, který ale nemá oporu v ústavě. Domáhat se jeho výkladu skrze Ústavní soud — když většina ústavních soudců navíc vděčí za své jmenování právě tomu prezidentovi — působí ovšem hodně zavádějícím dojmem.
Pavel jako neformální lídr opozice
Petr Pavel, který se bude v lednu 2028 ucházet o druhý mandát, bude jiným kandidátem, než kterým byl v roce 2023. Tehdy se prezentoval jako „catch all" kandidát pro všechny — nikoho nerozdělující, nadstranický, nikomu nenadržující. Začalo to už za vlády Petra Fialy, byť mírněji, ale dnes je z něj vyhraněný prezident v zásadních otázkách národní suverenity: Spojené státy evropské, euro, zrušení práva veta, sblížení s Německem. Část jeho někdejších voličů, mezi nimiž bylo nemálo příznivců dnešních koaličních stran, na tom asi v příští volbě nebude.
Po nástupu této vlády se prezident jednoznačně vyprofiloval jako neformální lídr opozice. Sám se tomu brání a všelijak se z toho vytáčí, ale realita je taková. Roli v tom hraje i to, že opozice žádného skutečného lídra nemá — ať už v ODS, ve STAN nebo jinde jde o béčkové politiky, kteří se kolem prezidenta sami ovíjejí v naději na pár bodů navrch. Prezident se přitom začal proti vládě vymezovat i v tématech, do nichž mu upřímně řečeno moc není. Sotva vláda přijde s nějakým kontroverzním rozhodnutím, prezident okamžitě zaujme pozici proti. Nikdy nezvolí mlčení. Nikdy neřekne, že to není jeho téma a že nechce dál rozdělovat společnost.
Veřejnoprávní média a konec koncesionářských poplatků
Dalším tématem, v němž si prezident nenechá ujít příležitost vymezit se proti vládě, jsou veřejnoprávní média. Varuje před zásahy do systému, zdůrazňuje nezávislost — jako by ji vláda chtěla zlikvidovat. Ve skutečnosti vláda zatím schválila jediné: konec koncesionářských poplatků a financování přímo ze státního rozpočtu. Kolem toho se zformovala koalice Milionu chvilek, odborů České televize i jejich mediálních spojenců — třeba redaktora Moláčka, který nedávno napsal, že proti klimatické krizi se vyplatí bojovat, i kdyby neexistovala.
Symbolika přesunu plateb je důležitá: člověk, který nemá pocit, že ho veřejnoprávní média reprezentují, dnes nebude vidět samostatnou částku odcházející na ČT. Že to bude placeno ze státního rozpočtu, který se stejně skládá z daní, je trochu úhybný manévr — ale spoustě lidem uleví. Razantnější řešení by ovšem znamenalo zavést princip dobrovolnosti: kdo platí, ten se dívá; kdo neplatí, ten ne. Technicky je to proveditelné, placené televizní kanály bez kódu nezprostředkují vysílání. Z takového modelu by se ukázala nahá pravda, kolik lidí veřejnoprávní vysílání skutečně potřebuje. Sám termín veřejnoprávnost je přitom přežitek z druhé poloviny 20. století — jakákoliv informace je v reálném čase dostupná odkudkoliv, není třeba čekat, až ji někdo „přečvíká". Veřejnoprávnost je dnes umírající dinosaurus na kapačkách.
Závěr
Útoky na ministry, kompetenční spory i mediální idolizace silových složek nejsou izolované epizody. Jsou projevem snahy části společnosti vykompenzovat volební prohru projekcí nadějí do prezidenta, jehož životopis i agenda jdou pravým opakem hodnot, k nimž se tato část společnosti hlásila za éry Václava Havla. Otázkou pro volené politiky je, zda jasně řeknou „ne" pokusům silových složek hlídat ústavu nad rámec jejich ústavní role — a jestli unesou prezidenta, který se vyprofiloval jako neformální lídr opozice.
