OSN je polomrtvá organizace — skřípající dům s vypadávajícími vraty, ale nikdo lepší v záloze není. Rada bezpečnosti dnes svým složením odpovídá kapitulačním dohodám konce druhé světové války, ne realitě roku 2026: chybí stálí zástupci Afriky i Jižní Ameriky, chybí i takové ekonomické a populační hráče jako Indie nebo Nigérie. Vystoupení ministra zahraničí Petra Macinky na valném shromáždění, kde vyzval velmoci k sebeomezení a připomněl limity i právo malých států být subjektem mezinárodního dění, je proto dobrá vizitka — dokud nemáme lepší střechu nad hlavou, je rozumné v tomto domě aktivně vystupovat. Malá země nemá moc voleb: buď sedí u večeře, nebo se sama stává večeří.
Macinkův zářez v OSN a co dnes znamená Rada bezpečnosti
Rada bezpečnosti OSN je strukturou zamrzlou v roce 1945 — pět stálých členů s právem veta, žádný stálý zástupce Afriky ani Jižní Ameriky, žádné místo pro mocnosti, které mezitím geopoliticky dorostly. Naopak na plénu rozhoduje rozvojový svět svou početní převahou, což se projevuje například u klimatických cílů, kde bohaté země většinově odsouhlasují, že budou platit těm chudým. Z této strukturální nerovnováhy se rodí trvalá frustrace na obou stranách.
V takovém prostředí platí, že to, co tam ministr řekne, „něco říci musel". Velké státy hledají svou novou pozici, někteří stálí členové ji ztrácejí — bolestné období prožívají evropští zástupci Francie a Británie, bolestné období prožívá Rusko, a pozici totálního hegemona světa ztrácejí i Spojené státy. Nové geopolitické hvězdy zatím nejsou na stáločlenství Rady bezpečnosti naformátované. V tomto rámci je výzva k tomu, aby se velmoci chovaly slušně k malým státům, kompetentní práce ministra zahraničí, ale od reálných posunů moci ji oddělují parsekové.
Mimo Evropu se přitom ukazuje, jaký posun je vůbec možný. Vietnam — země, která je dnes příkladem toho, čemu se říká modernizační autokracie — udělal krok dopředu, který v české diskusi působí komicky. Češi sami nejvíc zbohatli za jiné modernizační autokracie — za „hrůzovlády" Františka Josefa I., ze které vzniklo nejvíc škol, divadel a průmyslu, jaké země zažila. Vietnam má dnes ulice plné dětí a viditelnou budoucnost. Představa, že se sejde Francie s Británií a rozhodne o Vietnamu, už není z tohoto světa.
Pavel, Rutte a fackovací panák jménem NATO
Spor mezi prezidentem Petrem Pavlem a vedením NATO — kde se zástupce aliance ohradil výrokem, že nepřijel Čechy kárat — je ve své podstatě hra na špatnou notu. NATO totiž neřeší, co kdo řekl na tiskovce po otázce nějakého novináře. NATO řeší, jestli jsme bojeschopní. Jestli máme tu skvělou protivzdušnou obranu — nemáme vůbec nic. Kolik z našich letadel je neviditelných — žádné, všechna jsou vidět, aby se do nich dobře trefilo. Slibovali jsme, že velkou pěstí aliance bude česká těžká brigáda — ta také není.
To jsou věci, které by se měly s aliancí řešit. Pokud chceme v NATO být a udržet ho funkční, je třeba mít velký vliv a velkou sílu, ne ho používat jako fackovacího panáka pro vnitropolitické české spory. Fackovat Američany z české strany není úplně to nejchytřejší — nejsme s nimi boxer stejné váhové kategorie. Kdyby skutečně do tuhého šlo, řídila by věci americká armáda, protože je jako jediná schopná to opravdu vést. Trapnostmi v médiích si pozice v alianci nezískává nikdo.
Weigl, Čína a hysterický státeček, který nezvládá politiku
Hodnocení předchozí české diplomacie ze strany Jiřího Weigla — současného poradce ministra zahraničí Petra Macinky a stálého ředitele Institutu Václava Klause — bylo ostré: hysterický státeček, utíkání k Ústavnímu soudu jako známka neschopnosti zvládat politiku. K Číně to platí bez diskuse, ale problém je širší. Macron byl mediálně největší bojovník s Ruskem — a francouzské automobilky v Rusku jely dál. V jižní Francii se domluvíte francouzsky a rusky. Slova jedna věc, činy druhá.
U Číny předchozí diplomacie nezvládla ani základ — že prostě existují dvě Číny. Není žádný Tchaj-wan jako úplně jiný stát či jiná země — je to druhá Čína. Kdyby se zhroutil režim v Pekingu, lidé z Tchaj-wanu by ho rádi spravovali; a kdyby to bylo snesitelné, lidé z Pekingu by se zase rádi sjednotili. Jsou to složitě se vyvíjející věci. Čankajškova vláda také nebyl vzor demokracie. Ozývat se z české kotliny k osudu Tchaj-wanu nebo Tibetu jednoduchými hesly je absurdní.
Hluboce nepochopen zůstává i čínský systém: stát postavený tisíce let na principu meritokracie. Když Evropané ještě skoro lezli po stromech, dělaly se v Číně státní zkoušky a vybírali se nejtalentovanější úředníci. Kádry, jak je známe z komunistické éry, jsou tedy spíš asijská tradice než komunistický vynález — Rusové se ji od Číňanů hodně naučili. Krátké myšlenkové zkratky o tom, že tam stačí zavést demokracii a všichni budou volit jako v kraji Vysočina, jsou jen legrační.
Ústavní soud jako poslední instance i pro to, kdo pojede na večírek
Pokud má Ústavní soud rozhodovat o tom, kdo pojede na summit, je něco hluboce v nepořádku. Ústava není trhací kalendář ani pořadník v bytovém družstvu — patří do ní zásadní právní konstrukce, ne otázky typu „máme být členy aliance, ano nebo ne". Politika dnes — česká i zejména americká — trpí tím, že politici vsadili na nesmyslnou vzájemnou nenávist. Kdo je zná osobně, ví, že se mají podstatně raději, než to v televizích vypadá; jen si zvykli to hrotit pro voliče.
V Americe si postupně zvykli všechno dávat k soudům. Politik nechce před voliči ztratit tvář, takže neustoupí a nechá rozhodovat soudce. To ale fakticky znamená konec politiky — politik prohrává tím, že se neumí dohodnout a dává od věci ruce pryč. Politika se stává zbytečnou a stát se zvolna proměňuje v něco, co se podobá čínskému systému: nejmoudřejší z nejmoudřejších, soudci Ústavního soudu, rozhodují o věcech, na nichž se politici nedokázali dohodnout. V demokracii západního typu by ale měli rozhodovat zvolení politici — a kompromis není ostuda, kompromis je výsledek jejich práce.
V této hře umí Andrej Babiš pracovat výborně. Média řeší dvě bezvýznamnosti — financování České televize a to, kdo pojede na summit NATO — a mezitím se dějí podstatné věci, do kterých se nikdo nešťourá. Babiš teď může klidně říct: tak vezmu poplatky a nechám politické otázky být, anebo nechám poplatky a vezmu jinou agendu. Práce opozice celého roku se hodí do koše, on vyhrává 10:0. Představa, že se politika dělá v televizi, není z tohoto světa.
Muniční iniciativa jako byznys, ne jako mise
Snaha prezidenta Petra Pavla jednat s vládou o financování české muniční iniciativy pro Ukrajinu je v reálu absurdní — z hlediska role hlavy státu. Jeden z největších hospodářských úspěchů minulé vlády byl vzestup holdingu Czechoslovak Group, který slavně vstoupil na burzu v Amsterdamu. Muniční iniciativa s tím tematicky souvisí — je to obří byznys. Andrej Babiš ji nejprve chtěl zastavit a pak zjistil, že je to politicky neprůchozí a možná i ekonomicky škoda. Že o prodeji granátů jedná český prezident s českou vládou, působí podivně.
Iniciativa sama už nemá zdaleka tu dynamiku jako loni — zhruba polovina zúčastněných zemí ještě nějak pokračuje, peněz bude rovněž asi polovina. Otázka pro Česko zní: budeme to chtít skutečně řídit, nebo budeme jen vyúčtovací místo, kterému z toho něco zbude. Vláda se zjevně rozhodla pro druhou variantu, což znamená, že více granátů by se sice nakoupilo, ale ze státního rozpočtu — a to z mnoha důvodů zřejmě nepůjde.
Pavlovo vysvětlení, proč iniciativa ztrácí účastníky — že zřizovatel projektu nyní sám přestal přispívat a tím odrazuje ostatní — je hypotéza bez tvrdých dat. Skutečně fascinující výsledek českých zbrojařů je spíš to, že peníze i dnes tečou přes Českou republiku, která do nich sama vkládá málo. A vyčerpání z války i dochází zdroje hrají roli — Spojené státy zjevně chtějí, aby to spíš nějak skončilo. Třikrát tolik granátů navíc by nesměřovalo k míru — každý granát, který se nestřílí naslepo, někoho zabije.
Klima: opustit nejhorší scénář a začít se adaptovat
Vědci opustili nejhorší scénář oteplování, podle kritiků byl od začátku nereálný. Že byly grafy špatně, se ví už řadu let — jen si toho teď konečně všimla i média. Klimatický panel a rozumnější vědci dnes říkají, ať se ten scénář prostě přestane prezentovat. To, co je reálné, je výjimečně rychlý nárůst teplot, ale planeta vyšší teploty zažila a problém je komplexní. Místo apokalyptických rámců je třeba se hlavně adaptovat — a o tom se mluví málo, protože to není „sexy".
V důsledku samotného klimatu dnes umírá stále méně lidí — díky technologiím, které jsou řádově levnější než jakékoli centrálně plánované Green Deal opatření. Místo vydláždění pražského náměstí Jiřího z Poděbrad, které se v létě rozpálí do ruda, stačí zelená plocha, fontány a voda — adaptační vzor středomořských měst. Stojí to zlomek toho, co projekty na zastavení uhelného průmyslu a ekonomiky. Příběh hrůzy je politická agenda — média mají vždy ráda nejhorší scénář, kdy všichni uhoříme nebo zmrznou — a strašně lidí to živí.
Vliv České republiky na světové teploty je nulový. Rozhodnout se to ostatně musí ve velkých státech a v OSN — včetně toho, jestli Evropa bude posílat odškodné za průmyslovou revoluci do každé jednotlivé země a udělá z tichomořských ostrovů finanční ráj. Že to plénum OSN odhlasuje, je samozřejmé. V Americe to už jedním škrtem rozhodli — a v Evropě to jedním škrtem rozhodnou taky, jen je otázka kdy. Evropská unie je zadlužená, musela by strašlivě zvyšovat daně. Bavíme se jen o tom, kdy to praskne — protože rozdávat se dají jen peníze, které máme, a ty si půjčujeme od bank a od lidí a inflací znehodnocujeme úspory starých lidí, kterým banky vyplácely směšné úroky.
Druhá šance pro Feriho a politika jako Instagram
Propuštění Dominika Feriho z věznice v Teplicích — odsouzeného za znásilnění a propuštěného poté, co si trest odpykal a choval se ve výkonu dobře — je dobrá zpráva pro všechny strany. Princip právního státu znamená, že kdo si trest odsedí a začne žít dobře, dostává druhou šanci. I z pohledu lidí, kteří ho nemají rádi, platí jednoduchá ekonomická logika: chceme, aby pracoval a platil daně, nebo aby ho státu platili daňoví poplatníci ve vězení? Než aby seděl v díře a státu rostly náklady na převýchovu, je lepší, když se zařadí do společnosti.
Otázka druhé šance v politice je složitější. V normální politice by ji takový kandidát asi neměl, ale dnešní česká politika je bizar — vzpomenout lze i nejmenovaného novináře, který v něm krátce skončil a dnes je opět jeden z nejsilnějších hlasů své politické strany a má šanci být zvolen na podzim. U Feriho zaujmout znova třeba zelenými předměty na Instagramu místo žlutých dnes není mimo realitu — politika je vůči Instagramu citlivá až absurdně. Kandidáti na primátora Prahy ukazují, jak hluboko klesla — od středověku se ve městech sešli ti, kdo nejvíc vydělali a řídí podniky, a ti šli do politiky. Dnes do ní jdou lidé ze školy, schopní nechat si nadávat a natáčet infantilní videa.
Závěr
Sjednocujícím motivem dnešní české politické debaty je nepoměr — mezi tím, co si nárokujeme říkat o světě, a tím, jakou skutečnou váhu máme. OSN potřebuje reformu, ale dokud lepší dům není, je třeba v něm bydlet aktivně. NATO neřeší slova, ale schopnosti, kterých nám chybí mnoho. Vůči Číně nebo Tchaj-wanu hesla nestačí. Ústavní soud nemůže nahradit politiku. Muniční iniciativa není mise, ale obří byznys. Klima vyžaduje adaptaci, ne apokalyptické scénáře. A společnost potřebuje umět dát druhou šanci. Společný jmenovatel: víc politiky, méně divadla.
