Sucho je vidět na polích, v lesích i na hladinách řek a debata o něm se skoro celá odehrává kolem oxidu uhličitého. Přitom se o vodě rozhoduje jinde: v půdě, která každý den mizí pod betonem, ve vytěžených lesích a na rozpálených plochách, jež vodu z krajiny vyhánějí dřív, než stačí spadnout.
Sucho nezpůsobil oxid uhličitý
Voda je hned po vzduchu druhá nejdůležitější látka, kterou k životu potřebujeme. Nad suchem se proto nabízejí dvě otázky: proč vlastně neprší a co s tím dělat, aby nás totéž nečekalo i v dalších letech. Na obě je třeba odpovědět zvlášť, protože jedna míří na příčinu a druhá na řešení.
Oxid uhličitý je v tuto chvíli naprosto zneužitá záležitost. Odborníci, kteří jeho roli na začátku zkoumali a hledali souvislosti, netušili, že se z jedné veličiny stane vysvětlení všeho ostatního. Sucho v české krajině má přitom vysvětlení mnohem přízemnější a mnohem lépe ovlivnitelné: způsob, jakým se u nás zachází s půdou, lesem a plochami, po kterých chodíme.
Jeden smrk a osm kilometrů kondenzačních hran
Voda k nám přichází v oblacích od moře a do krajiny se dostane dvěma cestami. Buď z mraku vyprší, nebo ji ze vzduchu vyčeše strom. A tady se ukazuje, jak zásadní rozdíl je mezi jehličnatým a listnatým porostem.
Jehlička měří jeden až tři centimetry a hrany má po celé délce. Když se jehličí jednoho vzrostlého smrku poskládá do řady, vyjde délka kondenzační hrany od šesti do deseti kilometrů. Listnatý strom má oproti tomu jednu hranu podél okraje listu, zatímco na stejné ploše koruny jehličnanu jsou takových hran mraky. Výsledkem je, že jehličnan vyčeše ze vzduchu zhruba padesátkrát víc vody než listnáč. K tomu přistupuje druhá výhoda: listnatý strom je půl roku bez listí a v té době nevyčeše prakticky nic, kdežto jehličnany kromě modřínu jehličí neshazují a pracují celý rok.
Menší část vyčesané vody se ze stromu zase odpaří, většina ale skape pod něj a zavlhčuje území i v době, kdy neprší ani kapka. Odtud pochází odpověď na to, proč v době absolutního sucha běžně teče lesní potok. Bez stromů nad ním by tam netekl.
Každý den ubyde jedenáct hektarů půdy
Zdání, že se o krajinu posledních dvacet let pečuje líp než dřív, vytvářejí vysazené stromy a povinné parky u developerských projektů. Čísla ale ukazují opak. V České republice ubyde každý den jedenáct hektarů zemědělské půdy. Něco z toho jsou domy, v drtivé většině ale vzniká parkoviště, betonová plocha nebo skladová hala.
Tím krajina ztrácí schopnost komunikovat se vzduchem a s oblaky. Střecha bez zeleně se na slunci vyhřeje na šedesát i více stupňů a jako radiátor žene nad sebe teplý vzduch, který s sebou odnáší oblaka, z nichž má pršet. Lidé kolem létání to potvrdí z vlastního měření: vzdušné proudy sledují kvůli plachtění a výšky oblaků jsou dnes několikanásobně vyšší než před třiceti lety. Beton s vodou nepracuje, jen ji odvede pryč.
Lesa přibývá na papíře, velké jehličnany chybí
Česko má jednu ošidnou vlastnost: deklaruje stále větší lesní plochu. Kdo si přečte jen statistiku, uzavře, že nikdy nebylo líp. Jenže ta plocha je z velké části vytěžená. Lesní půda zůstává vedená jako lesní půda a najde se na ní i nová sadba malých stromků, chybí na ní ale vzrostlé jehličnany, které s vodou skutečně pracují. Krajina tím přestává být motorem malého vodního oběhu.
Zastavit ztrátu lesa je úkol pro zákonodárce, ať sedí v Poslanecké sněmovně, v Senátu, nebo v ministerském křesle. Vlastníci lesnických firem, kteří vydělávají na těžbě a vývozu dřeva, musí vědět, že to stát sleduje a že garantuje jednu věc: krajina se má chovat tak, jak se chovala dřív. To je práce pro legislativu, ne pro dobrovolné apely.
Sklady, haly a povinně zelené střechy
Nejde o tažení proti developerům. Rozvoj je potřeba, heslem je prolomení neudržitelného nerozvoje. Developer ale musí být rozumně omezován, protože betonová plocha je v krajině trvalá ztráta.
Česko bývalo výrobnou celého spektra zboží. Většina podniků se zavřela nebo přestěhovala jinam a uvolněné plochy se díky centrální poloze v Evropě proměnily ve sklady globálních firem. Podívejte se kolem Prahy, na Čestlice a okolí: tamní krajina ztratila zhruba třetinu schopnosti pracovat s vodou a pro české hospodářství ty haly potřeba nejsou.
Kde se stavět musí, dá se stavět jinak. Zelený povrch na střeše hal se chová úplně jinak než holá krytina: stačí deset až patnáct centimetrů trávy a teplota povrchu klesne ze šedesáti stupňů na třicet. Vyšší náklady může stát podnikatelům pomoci unést. Tématem je ale oxid uhličitý a zavírání elektráren, přestože zabetonovaná krajina má na vodní režim mnohem větší vliv než odsířené uhelné elektrárny, které už dnes zdaleka takovou zátěží nejsou.
Betonová náměstí jako prestižní architektonické dílo
Móda betonu a dlažby v centrech měst má stejný důsledek v malém. Náměstí Jiřího z Poděbrad, jedno z největších v Praze, se po rekonstrukci za mnoho set milionů proměnilo z relativně zeleného prostoru v betonovou a kamennou pláň. Termokamera by ukázala, že vyzařuje mnohem víc tepla než náměstí původní.
Není to tím, že by se to lidem líbilo. Prostor se po otevření vyprázdnil, život zůstal po obvodu u podniků a na samotné ploše se v létě posedět nedá. Za tvarem stojí spíš profesní ambice: architekti mají rádi velkou plochu, minimalistická a výrazná řešení, sochu, land art. Lokalita blízká přírodě si přitom žádá jiný, krajinářský přístup.
Rozhoduje ovšem ten, kdo platí. Jakmile lidé pochopí, že rozpálená plocha uprostřed města škodí schopnosti krajiny pracovat s vodou víc než jedna uhelná elektrárna, začnou po svých politicích chtít jiné zadání.
Prolomení neudržitelného nerozvoje
Vodohospodář a dopravní odborník Jan Skalický kandiduje do Senátu na Děčínsku a mluví o tom bez okolků: politik se nemá stydět přiznat, že chce mít vliv na věci, o kterých je přesvědčen, že ví, kudy mají jít.
Bilance třiceti let přitom není lichotivá. V energetice nepřibyl ani jeden nový blok klasické elektrárny, zrekonstruovaly se některé zdroje v Ledvicích a Mělníku, o jaderných blocích ani nemluvě. V dopravě se staví dálnice, což je pro rozvoj země dobře, ale železnice, vodní cesty i letectví zůstaly stranou. A vodní hospodářství žije z toho, co postavili předkové: podzemním přivaděčem od Želivky projede nákladní auto a dnes by se takové dílo prosadit nedokázalo.
Orlík za šest let, Kryry až ve čtyřicátých letech
Budování mívalo řád. Existovaly výzkumné ústavy, zadání znělo jasně: potřebujeme vodu, postavíme přivaděč, postavíme ochranu Prahy v podobě Orlíku. A Orlík stál za šest let.
Přehrada Kryry, o kterou se má rozšířit vodní hospodářství v příštích dvou desetiletích, je mnohonásobně menší a její uvedení do provozu se plánuje až na čtyřicátá léta tohoto století. Občanům se tedy v klidu sděluje, že první velká přehrada vznikne ve čtyřikrát delším čase než dílo nesrovnatelně větší. Nejde jen o zákony. Chybí odvaha říct nahlas, že jsme zvolení, neseme odpovědnost, projekt postavíme, a když to bude špatně, příště nás nezvolíte. Že je pomalost daní za demokracii, je pravda. Ta daň je ale vysoká.
Labe u Děčína a průtoky, které přestávají stačit
Dolním Labem u Děčína protéká prakticky všechna voda z Čech, ať přiteče Sázavou, Vltavou nebo Jizerou. Letos tudy v době sucha teklo jen asi sedmašedesát kubíků za sekundu, přestože běžně jich má být kolem sto osmdesáti. To už není odchylka, to je zlomek.
Kousek pod tím začínají tvrdá čísla pro Prahu. Městem musí protékat takzvaný sanační průtok pětatřicet kubíků za sekundu, snížený z dřívějších čtyřiceti. Kdyby nad ním nestála kaskáda přehrad Lipno, Orlík a Slapy, teklo by v současném suchu sedm. Pod tou hranicí přestane stačit ředění odpadních vod na čistírně na Císařském ostrově. Orlík je největší zásobárnou vody v zemi a státní podnik Povodí Vltavy ho postupně pouští: nádrž je vypuštěná ze dvou třetin, zatímco Praha si udržuje plný vodní komfort. Bez vodohospodářských děl by si krajina s tím, co po ní chceme, sama neporadila.
Voda rozdělená mezi tři ministerstva
Otázka, proč s tím nic neudělal někdejší pověřený ředitel vodních cest, má nepříjemně přesnou odpověď. Ředitelství vodních cest spadá pod ministerstvo dopravy, státní podniky Povodí pod ministerstvo zemědělství a další díl agendy drží ministerstvo životního prostředí. Tři resorty spolu spolupracují málo a spíš proti sobě bojují — a rozdělení pravomocí mezi úřady rozhoduje o tom, co se nakonec postaví, stejně silně jako samotné zákony.
Ukázkou je plavební stupeň Děčín. Ministerstvo životního prostředí projekt kanibalizuje proti ministerstvu dopravy, pod které patří Ředitelství vodních cest, jež ho má realizovat. Odsouvá se zhruba pětatřicet let a dokumentace se pořizuje znovu a znovu. Za prosazování vodních cest si jejich tehdejší propagátor vysloužil i anticenu Ropák roku 2018. Řešení existuje, jenže musí přijít shora, nastavením kompetencí jednotlivých resortů. Jednání s ministry dopravy a životního prostředí o tom, aby resorty spolupracovaly, už běží.
Závěr
Sucho není abstraktní klimatický osud, ale součet konkrétních rozhodnutí: jedenáct hektarů půdy denně pod stavbami, vytěžené lesy bez vzrostlých jehličnanů, rozpálené haly a náměstí a přehrady, které se plánují na čtvrtstoletí dopředu. Každá z těch položek má svého zadavatele, svůj rozpočet a svůj resort. To znamená, že se dá i změnit — pokud se najde odvaha popsat příčinu tam, kde skutečně je.
