Několik kelímků jogurtu, kartonový tank a starý pán, kterého láká Hrad. Na první pohled tři nesouvisející zprávy jednoho srpnového týdne. Ve skutečnosti je to jedna a tatáž mechanika: provokace se vyplácí, kontext nikoho nezajímá a publikum si vybírá podle toho, co se mu líbí, ne podle toho, co se stalo.
Jogurtová aféra a posunutá hranice
Staré video, na kterém poslanec Filip Turek háže prošlé jogurty po kamarádovi, oběhlo média a rozjelo debatu nesouměřitelnou s tím, co je na záběrech vidět. Jde o zábavu spřátelené partičky starou zhruba čtyři roky, tedy z doby, kdy dnešní politik ještě žádným politikem nebyl. Komentář, který jeho chování označil za projev přerostlého dítěte, dostal stejnou pozornost jako kauzy o několik řádů větší.
Zajímavější než samotné metání jogurtů je to, jak se k němu lidé postavili. Text, který chování mladíka spíš omlouval a měl být jen jednou z možných interpretací, sebral přes noc desítky tisíc zhlédnutí a rozdělil čtenáře na dva tábory. Jedni ho odsoudili za to, že provokaci hájí. Druzí, a bylo jich překvapivě hodně, mávli rukou: klukovina, nic důležitého, vedle skutečných kauz úplná bagatela. A objevila se i formulace, která celý spor vystihuje nejlíp: když si ty jogurty koupil, co s nimi dělá, je jeho věc.
Právě tady se hranice viditelně posunula. Měřítko, které dává smysl, je přitom jednoduché a nesentimentální: buď se něco vejde do zákona, nebo ne. Pokud zákon porušen není, měla by svoboda projevu krýt i takovou pitomost. Nepříjemné zjištění je, že kdo dnes takové chování odmítne jako nevkusné, ocitne se rázem v roli úzkoprsého kazisvěta, který ostatním nepřeje zábavu.
Turkova role v politice je rolí provokatéra a plní ji spolehlivě. Sedět v úřadu a vyřizovat agendu by pro tenhle typ politika byla trest. Před komunálními a senátními volbami provokace navíc funguje jako předvolební motor, ať už je záměrná, nebo spontánní. Ve vládní funkci teď nepůsobí, sám oznámil, že ji do verdiktu policie vykonávat nebude; poslanecký mandát mu zůstává.
Tank, čtyři politici a slepené negace
Ke stejné kategorii patří pirátská předvolební akce k výročí srpnové okupace: sovětský tank, na něm čtveřice představitelů současné vlády, mezi nimi premiér Andrej Babiš a Petr Macinka. Recept je průhledný. Vezme se jedna negace, tedy tank jako symbol okupace, posadí se do ní negace druhá, tedy politici, které je potřeba před volbami znectít, a obojí se slepí dohromady. Že spolu ty dvě věci logicky nesouvisejí a že za vstup sovětských vojsk nemohl nikdo z těch čtyř, na účinku nic nemění.
Iracionalita tohohle typu kampaně je přesně stejná jako u jogurtů. A stejně jako u jogurtů funguje. Voliči, kteří straně zůstávají věrní bez ohledu na to, co reálně dokázala, ocení, že to někdo natřel premiérovi. Bilance přitom není oslnivá: na co Piráti v posledních letech sáhli, to se zpravidla zadrhlo, stavební zákon a poměry v Praze jsou toho ukázkou.
Rozpaky vzbudila i samotná pietní připomínka u budovy rozhlasu, kde se mimo jiné mluvilo o nezávislosti médií. Absence sebereflexe a absence kontextu jsou u obou stran barikády totožné. Rozdíl je jen v rafinovanosti: hod jogurtem je triviální a přímočarý, tank s politiky o něco propracovanější, základ je stejný.
Útěcha, pokud v tom nějaká je, se dá hledat v historii. Prvorepublikový parlament nebyl salonem: poslanci se v lavicích prali a jednou tam kdosi vypustil ampuli s tak odporným smradem, že se sněmovna musela vyklidit a tři dny větrat. Své jogurty měla každá doba.
Senát zařízl čtyři vládní předlohy
Horní komora vrátila v jednom týdnu čtyři zásadní vládní předlohy. Pro opozici je to prakticky jediný nástroj, jak se vládní většině postavit, a používá ho naplno.
Praktický důsledek je ale jiný, než jak to vypadá z titulků. Vláda dnes musí každý zákon připravit s takovým předstihem, aby se do harmonogramu vešly všechny fáze odmítnutí: zamítnutí Senátem, návrat do Sněmovny, přehlasování vládní většinou, veto prezidenta, další kolo a teprve pak vyhlášení ve Sbírce zákonů. Celá ta dráha, kterou přehled cesty zákona od návrhu po Sbírku ukazuje krok za krokem, se z výjimečného scénáře stala běžným provozem. Poslední neznámou je Ústavní soud, kam se poražená strana obrací nejčastěji. Rozhodnout může poměrně rychle, jenže zvrátit normu, která už platí, jednoduché není.
Vážně už to nikdo nebere. Jedna strana se chytá za hlavu, druhá vypráví něco úplně jiného, novináři přisypou vlastní vrstvu a výsledkem je divadlo, ve kterém se hraje hlavně na diváka. Nic nového pod sluncem, přesně tohle popisovali autoři už v renesanci.
Na zrušení Senátu, které se čas od času vytáhne, přitom nikdo vážně nepomýšlí. Podobná debata se vedla už při jeho vzniku, kdy ho Václav Klaus nechtěl a prosadili ho jiní, stejně jako kraje. A okresy, které měly zaniknout, nakonec docela nezanikly. Za třicet let se leccos změnilo, ale zase ne tak úplně.
Senátní souboj jako test doby
Zajímavější než institucionální debata jsou konkrétní kandidatury. Do pražského senátního obvodu jde operní pěvkyně Dagmar Pecková a vyzývá v něm dosavadního senátora Davida Smoljaka.
Kampaň vede urputně a je vidět: červené tepláky, hodně videí, přímé oslovování lidí v ulicích a rétorika ve stylu tohle vám nedovolím. Protikandidát je proti tomu takřka neviditelný.
Právě proto je ten souboj dobrý test. Na jedné straně stojí uměřený politik, který se za léta v horní komoře naučil, o čem politika je. Na druhé kandidátka se silnou vůlí, obrovským nasazením a bez zkušenosti s tím, do čeho jde. Pravděpodobnější je, že voliči nakonec dají přednost tomu, kdo řemeslo umí. Ale odpověď na otázku, co dneska rozhoduje o hlasech, přijde až z urny.
Migrace jako páka, ne jako živel
Titulek o tom, že se migrace stává nástrojem nátlaku a Evropa hledá obranu, zní bombasticky. Popisuje ale stav, který je v Ceutě letitou konstantou. Španělská enkláva na africkém pobřeží patřila v 15. století Portugalcům, od té doby ji drží Španělé a Maroko jako stát tehdy ještě neexistovalo.
Dnešní mechanika je prostá. Evropská unie platí Maroku za to, aby hlídalo hranici. Když chce Maroko víc peněz, na hranici trochu přivře oči. Pár zpráv na sociálních sítích ve stylu pojďte do Španělska stačí a dav je na místě. Nemusí to nikdo organizovat, obviňování marocké vlády z režie je zbytečné: stačí přestat bránit. Pak se sedne k jednání o penězích. Ve hře je navíc spor o Západní Saharu, takže hranice slouží i jako vzkaz Madridu, aby moc nevyskakoval.
Vlna zpravidla stejně rychle opadne, většina lidí se vrátí a zůstane menší skupina, ve které původně evidované děti a ženy časem podezřele zestárnou a nezletilost se natahuje málem do třicítky. Drama z toho dělat nemá smysl, je to latentní bomba, která tady tiká pořád. Horší je jiná věc: v době, kdy máš informací příliš, se nedá spolehnout ani na to, co je oficiální. Ani u oficiálních údajů se nedá s klidem říct: tohle je pravda, na které postavím svůj názor.
Čunek, noví lidovci a konec solidního světa
Do téhle nálady dobře zapadají teze Jiřího Čunka, podle kterého jsou noví lidovci hlavně marketingová značka, bez modelu otce, matky a dětí společnost zanikne a dětem je potřeba omezit mobily, aby se daly zachránit.
Uvažuje o věcech s křesťanským, hodnotovým a dějinným přesahem, a to je dnes zboží vzácné. Jeho výhrada k novému vedení míří na Jana Grolicha: příliš rozkročený, příliš ochotný oslovit každého. Křesťanská strana by si podle téhle logiky měla udržet svoji specifičnost, protože stranu pro všechny už jedno hnutí zastává a ostatní se také nějak vymezují. Do vedení přitom Čunek nemluví a nechává nové lidi dělat si to po svém.
Háček je v tom, že původní lidovci, tedy skutečně praktikující křesťané chodící do kostela, v nové generaci nedorůstají. Strana se otevřít musí. Riziko takového otevření ukazuje jiná strana vládní koalice, ze které nezbylo o mnoho víc než marketing na sociálních sítích a jedna velká provokace. Kdyby v ní nebyl Petr Macinka, který svůj resort zahraničních věcí zvládá, bylo by skoro jedno, co je to za stranu.
Kravata, oblek, upravený účes: to je zbytek světa, který se s příchodem provokatérů, kampaní a rozkročených předsedů rozpouští před očima.
Zemanův špílec a chybějící myšlenka
Miloš Zeman v rozhovoru pro Mladou frontu přiznal, že ho láká znovu kandidovat na Hrad, a vyjádřil se i k prezidentovi a k vládě. Sám dodal, že nechce být českým Joem Bidenem.
Brát to vážně netřeba. Je to špílec provokatéra, kterým byl vždycky, tentokrát v milejší poloze: vypadá dobře, je naladěný, na svou povahu pozitivní. Pozoruhodné je spíš to, že člověk, kterého tehdejší vládní tábor odepisoval a choval se k němu hnusně, je pořád ve hře jako téma. Podporu, kterou by nová kandidatura vyžadovala, ale nedostane. Stejně jako Václav Klaus patří do doby, která skončila. Promlouvat do té nové mohou, prosadit v ní něco už sotva. A stejná otázka čeká i současného premiéra: dřív než později bude muset stavět na následnících, ne na sobě.
Přesto se rozhovory s politiky téhle generace čtou dobře. Mají za sebou vlastní myšlenku, vlastní názor a zkušenost, takže i nesouhlas s nimi člověka někam posune. Cenné nejsou jejich funkce, ale úsudky. Takoví lidé nezmizeli, jen se s nimi v politice už nepotkáte, protože po nich nikdo nevolá. Ani marketing, ani média. Chytré úvahy nikdo nechce, poučování už vůbec ne. Chce se zábava a rychlost.
Zbytek dělá droga pozornosti. Rozsvítí se kamery, mluvíte a desítky tisíc lidí to vidí. Jedni souhlasí, druzí ne, ale v obou případech jste důležití. O tom je celá tahle doba.
Závěr
Jogurty, tank, senátní kolotoč i špílec bývalého prezidenta jsou variace na jedno téma. Vyhrává, kdo vyvolá reakci, ne kdo má pravdu, a chybí obojí najednou: kontext u těch, kdo provokují, i u těch, kdo se rozhořčují. Zrušit se to nedá, změnit nejspíš taky ne. Zbývá to pojmenovat a nedělat, jako by šlo o náhodu.
