Návštěva předsedy Senátu Vystrčila na Tchaj-wanu znovu otevírá spor o směřování české zahraniční politiky. Z pohledu hosta dnešního dílu, Vlastimila Tlustého, jde o gesto, které ignoruje dlouhodobě uznanou geopolitickou realitu a má hmatatelné ekonomické důsledky. Vedle Tchaj-wanu se debata stáčí k summitu NATO, expanzi čínských automobilek do Evropy, dotacím pro Agrofert i k tomu, jak se opozice i hradní strana opírají o strach z války.
Vystrčilova cesta nad Tchaj-wan a princip jedné Číny
Výrok „sami rozhodujeme o tom, s kým budeme přátelé", se kterým předseda Senátu Vystrčil vyrazil nad Tchaj-wan, zní efektně, ale narazí na realitu mezinárodního práva. Už v sedmdesátých letech svět uznal politiku jedné Číny — Tchaj-wan je formálně součástí Čínské lidové republiky a partnerem ČR je v této oficiální rovině pouze Peking. S touto realitou se lze ztotožňovat různě, ale ignorovat ji nelze.
Kdyby se o uspořádání tehdy rozhodovalo dnes, dávalo by možná smysl trvat na tom, že Číny jsou dvě a jedna není součástí druhé. Jenže rozhodnutí padlo před půlstoletím a polemizovat s ním dnes nemá smysl — natož se proti němu stavět symbolickými cestami. Vměšování do tchajwanské otázky má v praxi katastrofální ekonomické důsledky: velká Čína dává najevo, že je pro ni nepřijatelné, aby se kdokoli pletl do jejích vnitřních záležitostí, a sahá k odvetným opatřením.
Ten, kdo Vystrčilovo gesto v Tchaj-pej vítá, jsou tamní podnikatelské kruhy. Není kouře bez peněz — peníze v tom nepochybně hrají roli a část tchajwanských elit v tom vidí otevřené dveře pro obchod. Tomu naopak silně oponují právě ti, jichž je daleko víc: hospodářské vztahy s pevninskou Čínou, která je nejméně desetkrát větší ekonomikou, ztrácejí. Bilance je nepříznivá — malý výnos za velké náklady.
Macinka, summit NATO a obrana normálních vztahů s Pekingem
Ministr zahraničí Macinka v rozhovoru pro iDnes mimo jiné prohlásil, že žádná cesta do Číny letos nebude a že ČR pod jeho vedením chce s Pekingem vztahy normalizovat — ne pokračovat ve stylu, který panoval dosud. Tuto snahu o normalizaci ale může zmařit právě Vystrčilův výlet nad Tchaj-wan.
Když si představíme pomyslnou osu vztahů s Čínou, posunula se po Vystrčilově návštěvě do záporných hodnot. Macinka teď musí napravovat mínus, jehož velikost se zatím nedá vyčíslit — z dřívější diplomatické zkušenosti v Pekingu se ale dá odhadnout, že je značný. Tchajwanská otázka je pro čínskou stranu mimořádně citlivá a neopětovaná gesta se promítají nejen do symboliky, ale i do faktického chování protistrany. Dobré ekonomické vztahy, nezatížené apriorním mínusem, jsou v existenčním zájmu ČR.
Symbolický význam má i krok vlády, která Vystrčilovi zakázala použít vládní letadlo. Pro Peking jde o jasný signál, že vláda předsedu Senátu nesleduje — tamní ministerstvo zahraničí věnuje České republice překvapivě velkou pozornost a každý takový krok hlásí svým nadřízeným. Letět linkou místo vládním speciálem je posun od plné oficiality k nižší. Nejvítanější by ovšem bylo, kdyby Vystrčil na Tchaj-wan nelítal vůbec.
Macinka v rozhovoru rovněž připomněl vyšetřování údajného vydírání SMSkami, kvůli kterému prezident Pavel podal trestní oznámení a sám pak několik hodin podával vysvětlení na NCOZ — i když bylo zřejmé, že o žádné vydírání nešlo. V této souvislosti Macinka označil Pavla za politika obvykle mimo realitu.
Pavel přitom dělá vše pro svou další volební kampaň — že znovu kandiduje, je už prakticky jisté, a snaží se posilovat svou pozici. Jenže jeho rádci mu radí špatně. Otevřený souboj s politickou stranou s volebním výsledkem kolem sedmi procent — z pozice osoby, která mívala šedesátiprocentní veřejnou podporu — je z principu nesmysl. Takový souboj může jen posilovat slabšího a oslabovat silnějšího. V preferencích už tato tendence začíná být patrná. Motoristům prospívá, prezidentovi ne. Vrcholně nešťastné bylo i to, že Pavel podpořil sudetoněmecký sjezd v Brně — symbolicky naprosto nepřijatelné a sázka na úplně špatné téma.
Pavlova urputná snaha být na summitu NATO má jednoduché vysvětlení — peníze. Jde o desítky, možná stovky miliard na financování zbrojení. Když se k tomu připočítají čeští zbrojaři, kteří podle veřejných údajů vydělávali miliardy měsíčně, je zřejmé, oč na summitu poběží: kdo bude vydělávat dál a kdo zůstane u toho, jak se peníze rozdělí. Spojené státy pod prezidentem Trumpem dávají najevo, že Evropa si své zbrojní plány má financovat sama — částky tím rostou do astronomických výšin. Součástí balíku je i takzvaná zbrojní iniciativa zaměřená na podporu Ukrajiny.
Princip „follow the money" platí dnes spíš v obrácené podobě — kdykoli se zdá, že politici jednají nelogicky, je třeba se zeptat, kde jsou ty prachy. Odpověď se obvykle najde a vysvětlí, kdo komu pomáhá a kdo je v rozdělování zainteresován.
Čínské automobilky obsazují evropské továrny
Server První zprávy informuje, že čínské automobilky obsazují evropské továrny. Pro evropský automobilový průmysl jde o ekonomickou katastrofu, která už začala — nelze ji popisovat slovy „blíží se", protože právě probíhá.
Podstata expanze je jednoduchá. Za posledních několik desítek let se Čína naučila vyrábět moderní auta. Když člověk v showroomu přesedne ze srovnatelné kategorie západoevropského vozu do čínského, technicky nic nepostrádá — kvalita je srovnatelná. A cena, kterou Číňané za své vozy požadují, je zlomkem ceny evropské konkurence. Jakmile si lidé vyzkoušejí, že za polovinu nebo třetinu peněz dostanou prakticky stejné auto, je rozhodnuto.
Řešení, které předvádí prezident Trump, jsou cla. Jakmile se na čínský dovoz uvalí clo kolem dvaceti procent, cenový rozdíl se zmírní. Celá další regulace se pak točí jen kolem otázky, jestli má být clo deset, nebo padesát procent. Druhým krokem expanze je obejití cel — kdo chce ovládnout trh, postaví si v cílové zemi továrnu. Nejdřív montuje z dovezených dílů, a když se procluje i to, začne vyrábět přímo na místě. Celá historie automobilového průmyslu tenhle scénář zná. Pamatuji si, že Škody Octavie se kdysi v padesátých letech montovaly i v Austrálii, právě aby se obešly tamní celní předpisy. Nedopadlo to dobře a evropské automobilky se teď ocitají v podobné situaci — sedět u stolu, kde se vymýšlí, co s tím dělat, by bylo zajímavé, ale velké geniální nápady tam nečekejme.
Agrofert a věčné téma konfliktu zájmů
Echo24 přineslo zprávu, že Agrofert může nadále dostávat dotace — orgán Evropské unie uvedl, že příslušný fond postupoval správně. Jen pár dnů předtím přitom Seznam Zprávy i Novinky intenzivně přesvědčovaly veřejnost, že dokud nebude vyřešen střet zájmů premiéra Andreje Babiše, žádné dotace firmám spojeným s předsedou vlády neproplatí — to byla teze z textu Lukáše Valáška. Realita o pár dnů později ukázala něco úplně jiného.
Klacek konfliktu zájmů, jímž se napadá premiér, zůstane součástí české politické debaty navždy — ať přijde stanovisko z Bruselu jakkoliv. Premiér by ale mohl vystoupit s prohlášením, že jeho bývalé firmy budou přijímat výhradně plošné systémové dotace bez prostoru pro osobní rozhodování. Tedy subvence vázané na měřitelné kritérium — výměru pozemků, objem výroby — kde nikomu nesedí úředník, který by selektivně rozhodoval „tomu dáme, tomu ne". V takové konstrukci se konflikt zájmů projevit nemůže, protože není komu zavolat. Sám premiér tyto firmy přímo neovládá, ale mohl by je o takový přístup požádat — a tím odpověď na otázku, jestli někomu pomáhal, učinit jednoduchou. Téma ovšem zůstane minimálně do příštích voleb.
Zeman, Pavel a strach z války jako politický nástroj
Bývalý prezident Miloš Zeman v rozhovoru pro Xaver prohlásil, že Pavel je vůdce bezradné opozice, že politik nesmí být směšný — což mu při cestě na summit NATO hrozí — a že válka na Ukrajině může skončit poměrně brzo. Se Zemanovým čtením lze obecně souhlasit. Kéž by měl pravdu i v tom posledním bodě — vývoj na Ukrajině se totiž zásadně promítá do české politiky.
Současná opozice, dokud byla vládnoucí koalicí, vsadila všechno na strach z války. Bylo to jádro její politické propagandy, či chcete-li reklamní kampaně, a fungovalo to. Bez děsení lidí válkou by nikdy neměla ve sněmovně tak velké zastoupení, jaké má. Kdyby se voliči rozhodovali podle úspěšnosti vládnutí, zvýšených daní a dalších tvrdých kritérií, měla by zlomek dnešních poslanců. Strategie strachu jí ale vyšla. Skončí teprve ve chvíli, kdy se najde nějaká demarkační linie, válka nebude pokračovat a český občan se přestane bát, že Rus pojede dál.
Petr Pavel mezitím před školáky v Kunovicích na Zlínsku prohlásil, že i kdyby válka na Ukrajině skončila, Rusko bude pokračovat hybridní válkou a musíme být připraveni. Logika je průhledná — analytici opozici poradili: prohráli jste jen trošku, teď začněte říkat, že i kdyby Ukrajina skončila, nic se nemění a strach má pokračovat. Zbrojaři budou vydělávat miliardy a odvděčí se všem, kdo pomůžou. Nic v politice není silnějšího než strach z války. Jakmile hlavní důvod ke strachu pomine, je třeba vyrobit nový — proto se už dnes připravuje narativ, že i po konci války bude třeba se bát dál. A přidává se ujištění „my vás ochráníme".
SPD, tanky na plakátech a dvojí metr
Soud nepravomocně uložil SPD peněžitý trest tří milionů korun za plakáty, které byly označeny za nenávistné — ČT24 o tom přinesla zprávu. Tato kauza je strašná, protože od jejího začátku do dneška dění v Evropě ukazuje, že nebezpečí, na které plakáty upozorňovaly, je reálné. Občas někoho přejede auto, občas někoho probodnou, občas znásilní mladou dívku — události se opakují a souvislosti jsou zřejmé.
O formě plakátů mohla probíhat věcná diskuse — třeba o tom, že útoky nepáchají lékaři, takže provedení mohlo být jiné. Diskuse o formě by byla legitimní. Trest za formu, když věcné upozornění je správné a nebezpečí reálné, ale obstát nemůže. A tady je třeba se vrátit k předchozímu tématu: pokud jedni mohou děsit nejméně čtyřicet procent veřejnosti příjezdem ruských tanků a jejich plakáty jsou v pořádku, proč by jiní nemohli upozorňovat na podle všeho mnohem reálnější hrozbu? Důkazy ze západních zemí, kde podobné incidenty pravidelně probíhají, jsou veřejně dostupné. Proč je jedno upozornění beztrestné a druhé trestané? Klasický dvojí metr.
Okamura se nechal slyšet, že případ požene klidně až k ústavnímu soudu. Trest je zatím nepravomocný. Lidé na plakáty reagují tak, jak SPD očekávala, takže není důvod od tématu ustupovat — naopak, vzhledem k tomu, že situace se reálně nezlepšuje, bude téma sílit. „U nás se přece nic takového neděje" je zatím správné konstatování — slovo zatím je v něm ale klíčové. První kousky ledu, které se vynořují, ukazují, že někde je ukrytý velký ledovec.
Závěr
Z pohledu hosta jde napříč tématy o jednu věc: české zahraniční i domácí kroky, které si protiřečí s ekonomickou realitou a s tím, jak svět funguje, mají hmatatelné náklady. Symbolická gesta vůči Pekingu poškozují vztahy s největší ekonomikou světa. Pavlův souboj s malou koaliční stranou ho oslabuje. Strach z války drží opozici nad vodou, ale nemůže vydržet věčně. A dvojí metr v hodnocení politických kampaní je pro důvěru v justici dlouhodobě toxický.
