Pondělní politický týden přinesl tři dějové linie, které spolu na první pohled nesouvisí, ale ve výsledku ukazují stejnou věc — rozpor mezi tím, co stávající opozice (a Pražský hrad) deklaruje jako zájem České republiky, a tím, jak se to projevuje v konkrétních krocích. Prezident Petr Pavel kritizuje vládu za výdaje na obranu a znovu otevírá téma přijetí eura, předseda Senátu Miloš Vystrčil odlétá na Tchaj-wan ve chvíli, kdy se hovoří o resetu vztahů s Čínou, a nový ministr zahraničí Petr Macinka odhaluje, jak hospodařilo jeho předchůdce Jan Lipavský s veřejnými penězi.
Pavel znovu tlačí na euro — a opomíjí, kam míří eurozóna
Pražský hrad opět vytahuje téma zavedení eura. Pavel na akci s názvem Revize státu prohlásil, že samotná provázanost české ekonomiky s eurozónou by nás měla vést k tomu, abychom seděli u stolu, kde se rozhoduje, a ne za dveřmi. Argument zní krásně. Má ovšem jeden zásadní háček.
Řeči o tom, že je lépe sedět u jednoho stolu, slýchala česká veřejnost ještě před vstupem do Evropské unie. Za uplynulé dvě dekády ovšem víme, jak to s tím rozhodováním dopadá. Příkladem budiž bývalá ministryně životního prostředí Anna Hubáčková (KDU-ČSL), která u stolu seděla také, když se vyjednával Green Deal — a víme, jak to dopadlo. Buď u stolu sedíte a nemáte na rozhodování vliv, nebo u něj sedíte a odkýváte, co je vám předloženo.
Pavel přitom navrhuje, aby se Česká republika vzdala koruny i za cenu, že by to mohlo brzdit její rozvoj. Číselný kontext je ovšem výmluvný: zatímco v roce 2000 činil podíl Evropské unie na světovém HDP zhruba 22 až 25 procent, v roce 2025 je to už jen 13 až 14 procent. Tohle není rozvíjející se klub, do kterého se cpát stůj co stůj. Ekonom Pavel Kohout pojmenoval podstatu věci už před lety: čím těsnější evropská integrace, tím horší ekonomické výsledky. Anketa novinek nicméně ukázala, že 74 procent z přibližně 30 až 40 tisíc respondentů chce zachovat korunu — a to jde díky Pavlovým apelům spíš nahoru.
K Pavlovi se přidal i dlouholetý europoslanec za TOP 09 Luděk Niedermayer s tezí, že s eurem by si Česká republika mohla levněji půjčovat. Jinými slovy zadlužovat se. Strana, která se označuje za pravicovou, vyslala do Evropského parlamentu zástupce, který otevřeně volá po snadnějším zadlužování státu.
Fialův výkřik k obraně bez konkrétního obsahu
Téma výdajů na obranu prošlo podobnou metamorfózou. Bývalý premiér Petr Fiala o víkendu reagoval na ruský útok dronu v Rumunsku příspěvkem na sociálních sítích: „Česká vládo, okamžitě navýšit výdaje na obranu!" Problém je, že debata o obraně přece nemá stát na tom, jestli má vláda dát procento nahoru nebo dolů. Má stát na tom, co se za vynaložené peníze reálně koupí.
Od bývalého premiéra by se dalo očekávat věcný návrh: navyšte výdaje o tolik a kupte to, to a to. Místo toho přišel emocionální výkřik bez obsahu. A vzniká podezření, že kdyby vláda chtěla výdaje navyšovat, stejně by nebylo za co je reálně utratit. Stejnou logiku používá i prezident Pavel, který si z výdajů na obranu vytvořil oblíbený nástroj kritiky vlády při zahraničních cestách — naposled při návštěvě Estonska, kde vyzdvihl, že tamní vláda dá na obranu 5,4 procenta HDP, zatímco Česko pouze 1,78. Drobnost: rozpočet s těmi výdaji prezident sám podepsal, takže by si tu kritiku mohl odpustit.
Macinka odpojil bankomat za 34 milionů
Nový ministr zahraničí Petr Macinka uspořádal tiskovou konferenci, na které vyúčtoval výlet svého předchůdce Jana Lipavského do japonské Ósaky na Expo 2025. Účet přesahuje 500 milionů korun, dalších minimálně 100 milionů bude následovat. K tomu dva soudní spory, dvanáct předžalobních výzev, tři nároky uplatněné mimo soud, milion a půl odeslaných na špatný účet kdesi v Číně, desítky milionů za právní služby a síť českých center v zahraničí před bankrotem.
Současně vyšlo najevo, že Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) dostala od ministerstva zahraničí pod Lipavského vedením přes 34 milionů korun. Pro AMO pracují desítky analytiků; výraznou tváří je například Pavel Havlíček, člen TOP 09, který psává do Deníku N a označuje maďarského exministra zahraničí za ruského kolaboranta. Premiérovu poradkyni Natálii Vachatovou líčí jako bezpečnostní riziko. V AMO působil také Martin Abel — člověk, který opakovaně žaloval český stát kvůli tomu, že nepřejímá dostatek zelených regulací, a zároveň expert, který v jednom z podcastů vysvětloval, že Čína sice masivně staví uhelné elektrárny, ale jen proto, aby utáhly všechny ty solární panely a větrníky.
Macinkův argument je čistě věcný: 34 milionů samo o sobě není důvodem fialovské sekery. Ukazuje ale mechanismus — politik rozhoduje o veřejných penězích, kterými si finančně zaváže neziskovky, ty pak vysílají do médií své experty, a protože je vláda financuje, tito experti razí přesně tu politiku, která jim drží otevřený kohoutek. Macinka kohoutkem otočil a peníze přestaly téct.
Vystrčilovo gesto na Tchaj-wanu
Předseda Senátu Miloš Vystrčil odletěl 1. června na Tchaj-wan s rétorikou pragmatické reálpolitiky, která má zakrýt, že jeho cesta není nic jiného než gesto. Pavel Šik, jeden z poradců ministra Macinky, to na svém facebookovém profilu pojmenoval přesně: Vystrčil se ohání průmyslem a pracovními místy, ale obchod funguje bez senátních delegací. Tchajwanské investice do Česka nebyly motivovány Vystrčilovými návštěvami, nýbrž srovnatelnou pracovní silou, geografickou polohou a členstvím v Evropské unii.
Diskutabilní je i sám program návštěvy. Přestože obsahuje schůzky s předsedou Legislativního dvora i s tajpejským starostou z opoziční Kuomintangu, symbolická rovina je výrazně spojena s vládnoucí Demokratickou pokrokovou stranou (DPP) a s havlovskou tradicí české podpory Tchaj-wanu. Havlovská konference s bývalou prezidentkou Cchaj Jing-wen, odhalení Havlovy lavičky, promítání filmu Jsem Tchajwanec jako vrchol úterního programu. Nestranná diplomatická cesta to není.
Vystrčil mimochodem ronil krokodýlí slzy, že mu vláda nepůjčila vládní letadlo. Logika je přitom jednoduchá: pokud na Tchaj-wan nejedete dělat oficiální vládní politiku (a Vystrčil nejede), nemůžete tam přiletět vládním letadlem, protože by se právě dělání oficiální vládní politiky nedalo přesvědčivě popřít. Ve chvíli, kdy se hovoří o resetu vztahů s Čínou, navíc cesta vyvolává nevoli z čínské strany — což zjevně bylo i jejím záměrem. Takhle si opozice představuje zahraniční politiku: chci někoho naštvat, nejde-li něčeho dosáhnout, ať aspoň někoho naštvu.
Praxe většiny evropských zemí (Španělsko, Francie, Irsko, Německo) přitom ukazuje, jak se to dělá: budujete vztahy s Čínou, normálně komunikujete, a aby nebylo úplně vidět, že se na lidská práva kašle, občas něco vyšlete směrem k Tchaj-wanu. Bez tajtrlíkování a bez požadování vládního letadla.
Posseltova drzost v Paměti národa
Šéf Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernd Posselt poskytl rozhovor Paměti národa, v němž protesty proti brněnskému sjezdu označil za reliktu minulosti, dílem nacionalistické, dílem fašistické. A pokračoval — komunisté, podivné elementy slovanského extremismu. Slovník, ve kterém zaznívá ozvěna ideologie, v jejímž rámci byli Slované určeni k vyhlazení stejně jako Židé.
Posseltovo Sudetoněmecké krajanské sdružení bylo prokazatelně založeno bývalými členy NSDAP a souvisejících struktur. Že jeho šéf v českém médiu otevřeně mluví o slovanském extremismu a obviňuje protestující z fašismu, je úroveň drzosti, na kterou se v rozhovoru nikdo nezeptal. A přitom paměť národa by snad měla vědět, jaký extremismus rozpoutal dva světové konflikty — a nebyl slovanský.
Posseltova nesmířenost — místo lidí jako on smířeně vystupují ti, kdo se mu hluboce klaní (Matěj Ondřej Havel z TOP 09, který se s ním fotí; Martin Kupka; sám prezident Pavel) — by měla českou veřejnost znechutit. Smíření totiž není potřeba dělat kvůli lidem, kteří kritizují Posselta. Je potřeba ho dělat kvůli lidem jako on. Reálnou náplní těch sudetských snah je prolamovat majetkové uspořádání po roce 1945. Celé gro jejich snažení.
Banky, evropská regulace a omezování svobody
Praktickou ukázkou toho, kam směřuje evropská regulace, je každodenní zkušenost s bankovními převody. Dvě nedávné platby — jedna na druhou stranu světa, jedna do ověřené investiční instituce — narazily na blokaci ze strany banky. Pět nebo šest telefonátů, otázky typu „kdo vás k tomu nabádá" a „kdo vás k tomu přiměl". Když všechny bezpečnostní kroky splníte (ověření Face ID, kód, dvoufaktor), je naprosto absurdní, aby vás banka nakonec hodinu zdržovala dotazy, kdo vás přiměl naložit s vlastními penězi.
Podobné podmínky popsali i diváci streamu — od května nelze kvůli nové evropské legislativě zaplatit dálniční poplatek ve Švédsku, protože banky to vyhodnocují jako rizikovou platbu. Svoboda je i to, že můžu se svými penězi nakládat, jak chci. Pokud se rozhodnu poslat všechno fejkovému profilu vojáka americké armády, ať to banka prostě provede a nediskutuje. Tahle moc, kterou nad lidmi banky mají, je rizikem, které se vždycky zaštituje frází „pro vaše dobro". Připomeňme si, kam to jako celek směřuje, až někdo začne mluvit o zrušení hotovosti.
Závěr
Spojnice všech čtyř témat — euro, výdaje na obranu, Macinkův úklid po Lipavském, Vystrčilova cesta na Tchaj-wan — vede k jedné otázce. Komu vlastně slouží stávající opozice a Hrad? Pokud má prezident republiky milovaná témata vesměs proti vlastní vládě (Spojené státy evropské, euro, navyšování výdajů bez odpovědi na otázku za co), pokud bývalý premiér jen vykřikuje hesla, pokud předseda Senátu létá demonstrativně do Tchaj-wanu v okamžiku resetu s Čínou — pak ten kolektivní prezident, který sedí na Hradě, nekope za zájmy České republiky. Kope proti nim. Senátní volby přitom dají voličům šanci poslat jasný signál minimálně v jedné z těchto pater moci.
