Týden, který začal utajovaným plánem ODS a TOP 09 proti suchu a pokračoval aférou kolem házení jogurtů, skončil u budovy Českého rozhlasu. Tam se v pátek 21. srpna konal pietní akt k 58. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy a prezidentův projev otevřel otázku, kterou nejde odbýt jednou omluvou: co si počít s tím, že týž člověk psal před rokem 1989 o týchž vojácích jako o přátelích.
Jogurty jako aféra týdne
Na sociálních sítích se objevilo video, na kterém poslanec Filip Turek spolu s dalším kamarádem hází jogurty po třetím z party. Kauza byla na světě během několika hodin. Ze všech rozhořčených reakcí byla nejpozoruhodnější ta, která Turkovi vyčítala plýtvání jídlem.
Tady je namístě malá věcná poznámka. To, co se v českých supermarketech prodává pod názvem jogurt, lze nazývat různě, ale jídlo to ve většině případů není — stačí se podívat na složení. A hlavně: jestli je házení kelímků nejzávažnější věc, kterou je jedna část politického spektra schopná v srpnu 2026 řešit, vypovídá to víc o ní než o Turkovi.
Projev před budovou Českého rozhlasu
Jogurtová aféra vydržela do pátku. Pak přišel 21. srpen a s ním připomínka toho, co se v roce 1968 stalo a co následovalo. Proti úvodnímu oslovení ústavních činitelů a hostů nelze mít výhrady. Zádrhel začíná hned u další věty — u té, že si každý rok 21. srpna připomínáme události roku 1968, abychom uctili památku těch, kdo během nich přišli o život.
Při pohledu na předlistopadovou minulost Petra Pavla je totiž otázka, jestli právě on patří k lidem, kteří si toto datum připomínali každý rok. Je to první malý náznak kotrmelců, které přijdou vzápětí.
Naši tehdejší spojenci
Klíčová pasáž projevu zněla doslova: „I když od invaze vojsk Varšavské smlouvy do našich zemí uběhlo už 58 let, trauma ze zrady a také ponížení ze strany našich tehdejších spojenců je v naší společnosti stále hluboce zakořeněné. Jejich tanky tehdy rozbily naději na uvolnění poměrů a na svobodu si naše země musela počkat dalších 21 let.“
Naši tehdejší spojenci. To jsou slova hodná vojáka Československé lidové armády. Ti spojenci, o kterých je řeč, byli mocnosti, kterým řečník sloužil — byl vojákem Varšavské smlouvy, byli to v uvozovkách jeho nadřízení. A druhá polovina věty je ještě odvážnější: říká se v ní, že na svobodu si země musela počkat dalších dvacet jedna let, jako by ten, kdo ji pronáší, čekal spolu s ostatními. V roce 1968 byly řečníkovi tři roky, takže mu nikdo nic nevyčítá. Jenže do armády vstupoval v osmdesátých letech, tedy v době, kdy už měl na věc vlastní názor.
Sliby, které vydržely do prvního testu
Nejde o ojedinělý úlet, ale o vzorec, který se opakuje celé poslední období. Slib, že prezident nebude komplikovat sestavování nové vlády — a komplikoval ho. Slib, že designovanému premiérovi nebude rozporovat jména ministrů, která mu přinese na Hrad — a rozporoval je, ačkoli čl. 62 Ústavy mu jmenování a odvolávání členů vlády svěřuje bez jakékoli lhůty a bez návodu, jak se má rozhodovat. Tvrzení z jara, že je přece věcí vlády, kdo pojede na summit do Ankary — a o pár týdnů později kompetenční žaloba k Ústavnímu soudu a předběžné opatření, kterým soud vládě uložil zajistit prezidentovi účast na summitu NATO.
Na tolika kotrmelcích za sebou už není nic vtipného. A zároveň je to vtipné, je to k pláči a je to k vzteku současně.
Kdo prý hledá pochopení pro Putina
Poslední úryvek projevu mířil na ty, kdo pro Vladimira Putina a ruský režim hledají pochopení a ospravedlnění; podle prezidenta jsou obvykle obětí manipulací, které stejně jako v případě 21. srpna překrucují realitu.
Takoví lidé v české společnosti samozřejmě jsou. Je jich ale tak marginální hrstka, že nemá smysl věnovat jim část projevu k osmičkovému výročí. Podstatně větší skupinu tvoří ti, kdo žádným obdivem k Rusku ani k Putinovi netrpí, ale odmítají prvoplánový černobílý výklad, podle kterého všechno začalo až ruskou invazí na Ukrajinu. To, co se dělo od roku 2014, jakou roli v tom sehrál Západ, jakou někteří evropští politici, jakou později Boris Johnson a jakou Spojené státy, přece nepřestává platit jen proto, že se to do jednoduchého schématu nevejde. Tihle lidé Rusko neomlouvají. Jen odmítají tvrdit, že dějiny začaly rokem 2022.
Životopis z roku 1987
Aby se páteční slova dala zasadit do kontextu, stačí přiložit vlastnoručně psaný životopis Petra Pavla z roku 1987: „Velký vliv na mé pozdější názory mělo léto roku 1968. Tehdy byli u nás na návštěvě přátelé ze Sovětského svazu. Právě na kontrastu mezi nimi na straně jedné a protisovětskými náladami na straně druhé mi otec srozumitelně k věku vysvětlil podstatu situace. Bylo to účinnější než cokoli jiného a také trvalejší.“ A dodatek, že posměch spolužáků za obhajobu našich přátel ho v názoru pouze utvrdil.
Trvalejší tedy bylo — trvalo to do roku 1989. Co je v roce 1987 „naši přátelé“, to je v roce 2026 „zrada a ponížení ze strany našich tehdejších spojenců“. Přesně na tom je vidět způsob uvažování: tvrzení se nemění podle přesvědčení, ale podle situace. V roce 1987 chtěl pisatel dělat kariéru, tak napsal, co napsal.
Nejde přitom nutně o přetvářku v obou směrech. Pravděpodobnější je, že autentický nebyl ani tehdy, ani teď — tehdy psal, co psát musel, aby se někam dostal, a v pátek pronášel, co pronést musel. A to je možná ještě smutnější zjištění. Za jedno i za druhé se lze tisíckrát omluvit, lze to tisíckrát svést na mladickou nerozvážnost a tisíckrát tvrdit, že už je to odpracované. Minulost ale není záložka na mundúru, ta se jen tak odpárat nedá.
Pískot na pietě a jedna nešťastná věta
Prezidentův projev doprovodil potlesk i pískot. Pískalo se pak i na předsedu Sněmovny Tomia Okamuru a na Alenu Schillerovou. Pískot přitom není dobrá cesta, ať míří na kohokoli: v debatě je vždycky lepší přinášet argumenty, protože od pískání už nebývá daleko k pořádně zralému rajčeti letícímu směrem k politikovi.
Ve stejný den ovšem padla u Českého rozhlasu ještě jedna pozoruhodná věta. Předseda Senátu Miloš Vystrčil ji zformuloval takto: „Pokud někdo se pokouší o to samé a okupuje jiné území, například Ukrajinu, tak bychom ho měli podpořit, protože sami známe ty důsledky.“ Doslova vzato tedy máme podpořit okupanta. Napřed byl Tchajwanec, pak Ukrajinec — a teď to skoro vypadá na Rusa.
Kanada, evropské automobilky a Čína
Z Vancouveru dorazila stížnost na to, že Kanada přijde o pracovní místa, protože premiér Mark Carney nepodepsal obchodní dohodu s americkou administrativou. Útěcha zní nemilosrdně: o pracovní místa se dá přijít i jinak.
Stačí se podívat na evropský automobilový průmysl. Volkswagen propouští a uvažuje o dalším propouštění, protože ekonomická situace je zoufalá. A není to náhoda ani smůla — je to důsledek toho, že si evropští politici v rámci utopického snu zvaného dekarbonizace zlikvidovali celé průmyslové odvětví, ve kterém Evropa patřila ke světové špičce. Kdo z toho profituje? Především Čína. Stačí porovnat cenu a výbavu čínských elektromobilů s evropskými vozy téže třídy a je jasné, kde je konkurence neúnosná. Jedním z důvodů čínského náskoku jsou právě chybná rozhodnutí evropských politiků — týchž politiků, kterým by prezident rád svěřil ještě víc rozhodování o nás a v jejichž prospěch by rád zakládal Spojené státy evropské.
Dvojí metr: jedno video skandál, druhé nic
Jak fungují sociální sítě a média, je na jogurtové kauze vidět v plné nahotě. Když něco udělá Filip Turek, je z toho okamžitě velké haló. Když se ale objeví záznam, na kterém si podobnou zábavu dopřává poslankyně za Starosty a nezávislé Kovářová, neděje se nic — a nebýt několika lidí, kteří jej sdíleli, nikdo by o něm nevěděl.
Rozdíl mezi oběma výjevy hledejte marně. Ani v jednom případě nešlo o nakládání s potravinami, které by si zasloužilo označení jídlo. Rozdílná je jen mediální odezva.
Podobným dvojím metrem je i námitka, že veřejnosti vadí předlistopadová minulost Petra Pavla, zatímco u jiných politiků ji přechází mlčením. Citlivost vůči minulosti před rokem 1989 je dnes proti devadesátým letům opravdu nižší, to sedí. Jenže zásadní rozdíl je jinde: ostatní politici s problematickým životopisem měli aspoň tolik soudnosti, že si 21. srpna nestoupli před mikrofon a nepronášeli moralistní projevy o tom, jak jsme museli na svobodu čekat dvacet jedna let.
Ukrajina jako povinná ingredience
I na vzpomínkové akci k obětem 21. srpna se musela za každou cenu objevit Ukrajina. To o něčem svědčí — mimo jiné o tom, že část politického spektra, která prohrála volby, pořád nechápe proč. Jedním z důvodů bylo právě to, že se Ukrajina zmiňovala neustále a ve všech pádech. Po čtyřech letech to lidi přestalo bavit a nikdo se na ně kvůli tomu nemůže zlobit. Čeho je moc, toho je příliš.
Je to navíc věc, ve které jsme svým způsobem výjimeční: jinde si zahraniční politici na otázce Ukrajiny nestavěli své bytí a nebytí. Ostatně ani Boris Johnson, který do toho Ukrajinu vnesl nejvíc, už dnes politicky prakticky neexistuje.
Naopak zdůrazňovat, odkud přesně měli vojáci v roce 1968 nejblíž, není žádná oprava dějin — to je učebnicová ukázka kolektivní viny. Ze všech projevů pokrytectví a zamlčování historie je tenhle pohled ten nejméně vadný. Horší je ta povinnost vsunout Ukrajinu do každého projevu. Nemusíte. Už jen proto, že v Česku na to nikdo nečeká a na Ukrajině to nikomu nepomůže.
Komu vzít a komu přidat volební právo
Návrhy odebírat volební právo lidem nad určitou věkovou hranicí — u mužů těsně před šedesátkou, u žen kolem pětašedesáti — se vracejí spolu s návrhy hranici pro mladé naopak snížit. Argument proti seniorům zní, že se řídí tím, kdo jim slíbí vyšší důchody. Jenže i to je rozhodnutí na základě ekonomické preference. Můžeme si o té preferenci myslet, co chceme, ale je to volba podle vlastní ekonomické situace.
Nikdo zatím nevysvětlil, proč je taková volba méně fundovaná než rozhodnutí mladého voliče, který jde volit stranu proto, že mu přijde mladá a neokoukaná, a kroužkuje na kandidátce ženy proto, že mu to někdo doporučil. Proč je jedna ekonomická preference špatná a druhá kampaňová instrukce v pořádku, se z návrhů nedozvíme.
Za vším stojí jedna a tatáž úvaha: chyba je vždycky na straně voličů, takže je potřeba voliče vyměnit nebo aspoň naředit. Korespondenční volba byla pokusem tímhle směrem a nevyšla. Teď přicházejí na řadu věkové hranice.
Britská petice na omezení médií
Absurdita týdne přišla z Velké Británie. Cambridgeský profesor Jason Arday, nejmladší černošský profesor univerzity, čelil obviněním z plagiátorství a pochybnostem o svém životopise; obvinění odmítal, začátkem srpna rezignoval a 14. srpna byl nalezen mrtvý ve svém londýnském bytě. Policie okolnosti neoznačila za podezřelé.
Reakcí na tragédii je petice, pod kterou se postavily i britské sítě Amnesty International: zákonem omezit, kolik článků smějí média o jednom člověku za dané období zveřejnit. Jinými slovy — o Pepovi se smí tenhle týden publikovat nejvýš dvacet článků, aby ho to mediálně nepřetížilo.
Že média dokážou jednomu člověku převrátit život, nikdo nezpochybňuje; o tom, co je shitstorm, by dnes leccos vyprávěla i poradkyně premiéra Andreje Babiše Natálie Vachatová. Omezovat kvůli tomu zákonem svobodu slova je ale nesmysl. A největší paradox je v načasování. Když se v Británii vyhazovali profesoři za konzervativní postoje — za to, že si dovolili říct, že žena je žena a muž je muž, nebo že se na koloniální minulost dá dívat i v širším kontextu — nikdo z dnešních petentů ani nehlesl. Naopak jim to vyhovovalo.
Hodnotová zahraniční politika a obchod s Čínou
Představa, že si stát bude vybírat, s kým bude obchodovat, podle hodnot, patří k odkazu bývalého ministra zahraničí Jana Lipavského. Koresponduje to s mindsetem, který byl poslední roky vidět u politiků koalice Spolu: my jsme strana pro hodnotově ukotvené voliče. Jenže z „jsme příliš exkluzivní na to, aby nás někdo volil“ se snadno stane „jsme příliš exkluzivní na to, abychom s někým obchodovali“ — a to je naivita, jejíž volební porážka nikoho mrzet nemusí.
V situaci, kdy Čína do Česka dováží víc, než my vyvážíme do ní, nám primitivní řečičky o tom, že někdo někde neuspěl a že je proto potřeba odsuzovat, nepomohou k ničemu. Pragmatičtější pohled na zahraniční politiku je změna k lepšímu.
Kdo by mohl vyzvat Hrad
Ve veřejném prostoru se objevil názor, že jediný, kdo by měl proti Petru Pavlovi šanci, je Miloš Zeman. Možné to je. Že by do toho ale skutečně šel, pravděpodobné není — zkušení politici vědí, kdy vypustit pokusný balónek, a v tomhle byli vždycky dobří Klaus, Kalousek i Zeman. Tenhle balónek vypadá spíš jako mráček, ze kterého nezaprší. Zajímavé přesto je, že ta myšlenka teď bude žít.
Ještě větším zvratem by byla ohlášená kandidatura Miroslava Kalouska. Sledovat ho rétoricky proti Petru Pavlovi by bylo zábavné už proto, že by se musel nějak vymezit — jinak by platilo Churchillovo, že když dva dlouho říkají totéž, je jeden z nich zbytečný. Právě proto do takového souboje nejspíš nepůjde: příliš mnoho témat, kde by musel jít sám proti sobě.
A pokud jde o samotný Hrad, úkolem politiků je postarat se o to, aby toto období zůstalo pětileté. I kdyby se nenašel kandidát schopný prezidenta porazit, obhajobu mandátu mu lze pořádně zkomplikovat. Když se sleduje, jak systematicky odhání potenciální voliče z vládního tábora, propad proti jeho minulému výsledku bude muset přijít.
Koho a kdy tihle lidé klamali
Podléhání dezinformacím není výsadou jedné skupiny voličů. Věřit, že se vlastnoručně sepsaná oslava sovětských přátel dá odpracovat do té míry, že se člověk po pár desítkách let postaví na výročí invaze a pronese projev s přesně opačným vyzněním, je také forma dezinformace.
Nabízí se paralela s režisérem Jiřím Sequensem a jeho seriálem 30 případů majora Zemana. Když byli po revoluci protagonisté konfrontováni s tím, že v normalizačním seriálu hráli, začali kličkovat stylem já nic, já muzikant. Sequens tehdy vyslovil myšlenku, která platí i tady: napadá ho, koho a kdy vlastně tihle lidé klamali. Jestli byli autentičtí tehdy, když roli s radostí přijali, nebo jsou autentičtí dnes, když tvrdí, že s tím nemají nic společného.
Odpověď je nejspíš třetí: autentičtí nejsou nikdy. Kdyby zítra lusknutím prstu nastala změna režimu, přetočí se stejně rychle a budou vyprávět, že ještě že tehdy přijeli a že to tatínek dobře říkal. Milejší je člověk z opačné strany politického spektra, který svůj názor myslí vážně, než ten, kdo může z fleku stát kdekoli — a o tom, kde zrovna stojí, rozhoduje jen situace a osobní prospěch.
Poplatky jako otázka dobrovolnosti
Výročí 21. srpna posloužilo i k podpoře veřejnoprávních médií, u budovy Českého rozhlasu z logiky věci především jeho vlastní. Před rozhlasem se objevily i cedule s heslem, že poplatky nedáme.
Celá debata o poplatcích má přitom jednoduché jádro, které se pořád překrucuje. Nikdo nikomu nebere právo poplatky platit. Jde o to, aby nikdo nebral právo je neplatit. Platit nebudeš, pokud nemusíš a nechceš; a kdo chce, ať si platí desetkrát nebo stokrát tolik — hlavně dost na to, aby z těch peněz vykompenzoval všechny ostatní. Jiná otázka v tom není.
Nakupuj, posílíš mír
Řešení podružností na základě stále stejných schémat předvedla i nedělní debata, ve které se proti Jindřichu Rajchlovi rozjel předseda TOP 09 Matěj Ondřej Havel. Jeho linka zněla, že každá koruna se má obrátit, ale nakupovat je nutné teď, abychom měli do budoucna mír a dokázali odstrašit. Vzápětí Rajchlovi předpověděl, že mu po odchodu ze studia přijde SMS z Kremlu s pochvalou. Rajchl kontroval, že když druhá strana neví kudy kam, vytáhne vždycky Putina, protože jí došly věcné argumenty.
Poznamenat si stojí hlavně tu první myšlenku. Abychom měli mír, musíme nakupovat. Dříve narození si při ní vybaví heslo buduj vlast, posílíš mír — v nové verzi tedy nakupuj, posílíš mír. A pokud jde o odstrašení, jediní, koho se předsedovi TOP 09 zatím daří spolehlivě odstrašit, jsou jeho vlastní potenciální voliči.
Ta úporná potřeba do všeho zatáhnout Putina je dnes už spíš trapná než účinná. Zvlášť u strany, která se dlouhodobě holedbá tím, že její voliči jsou ti vzdělanější, kultivovanější a hodnotově ukotvení.
Kdo tady straší komunisty
Kdo nejhlasitěji křičí o komunismu, bývá zpravidla poslední, komu by komunistické nápady vadily. Lidem, kteří strašením komunisty naplnili poslední roky, nijak nevadilo sedět skoro čtyři roky ve vládě s Piráty. Stačí se podívat na jejich program a na to, jak se v pražské komunální politice rozhoduje o tom, co lidé smějí a nesmějí dělat se svými byty a kam smějí a nesmějí jezdit se svými auty.
Když někomu nevadí komunistické nápady od Pirátů, je oprávněná pochybnost, jestli mu vůbec někdy nějaké vadily — nebo jestli je to jen mediální póza.
Závěr
Přehlídka politického bizáru jednoho srpnového týdne má společného jmenovatele: schopnost tvrdit kdykoli cokoli podle toho, co se zrovna hodí. Projev, který mluví o zradě tehdejších spojenců, zatímco týž pisatel je před čtyřiceti lety nazýval přáteli. Věta, která doslova vyzývá k podpoře okupanta. Aféra kolem házení jogurtů, která přebije jakoukoli věcnou debatu. A petice, která chce svobodu slova omezit zrovna ve chvíli, kdy se to hodí té správné straně.
Za jedno i za druhé se lze omlouvat, ale minulost není záložka na mundúru. Odpárat se nedá.
