Předseda Svobodných a poslanec Libor Vondráček reagoval v živém streamu na čerstvé rozhodnutí Ústavního soudu, který předběžným opatřením přikázal vládě Andreje Babiše akreditovat prezidenta Petra Pavla na červencový summit NATO v Ankaře. V přímém přenosu s diváckými dotazy probral, proč považuje verdikt za aktivistický, jakou roli v něm hraje předseda ÚS Josef Baxa, jaké riziko vidí v rozšiřování kompetencí Ústavního soudu — a proč by se měla Česká republika inspirovat Švýcarskem a Norskem.
Ústavní soud poslal Pavla do Ankary jako nechtěné dítě
Soud nutí vládu zajistit prezidentovi akreditaci, letenky i všechny další náležitosti k cestě na summit NATO, aniž by mohla klást jakékoli podmínky jeho účasti. Připomíná to vynucený sňatek, ke kterému jednu stranu tlačí třetí osoba: takové manželství nemůže být šťastné a ani tento summit pro prezidenta šťastný být nemůže.
Vládní delegace, složená z premiéra, ministra obrany a ministra zahraničí, je sehraná trojice a prezident tam pojede tak trochu jako kůl v plotě. Nebude vedoucím delegace, nebude tím, kdo za vládu hlasuje, bude se motat někde po Ankaře nebo v předsálí. Podle informací zaznívajících v debatě si chce navíc s sebou vzít doprovod o velikosti až 35 lidí — naprosto nepoměrný k dvanácti lidem v doprovodu třech členů vlády. Otázka tedy zní: co tam vlastně chce 35 lidí z Pražského hradu dělat?
Připomenutí jádra sporu: prezident sám se z čela delegace diskvalifikoval předchozími výroky, když řekl, že nemůže hájit vládní pozici a má jiný názor na výdaje na obranu. Přitom ani v roce 2024, ani v roce 2025 Česká republika dvouprocentní hranici výdajů HDP na obranu nesplnila, a to ani po předčasné zálohové platbě za stíhačky z prostředků původně určených na povodně. Současné moralizování vůči vládě tedy vypadá spíš jako politické kopání do koalice než jako principiální postoj — bývalou vládu, dnešní opozici, prezident kvůli stejnému tématu nekritizoval.
Kdo má vykládat ústavu a co skutečně říká článek 63
Výklad právních předpisů je složitá disciplína a kompetenční spory u nás historicky řeší Ústavní soud. Problematický je ale tentokrát samotný nástroj předběžného opatření: ÚS jej v této věci zneužil k politickému zásahu, který nehrozí žádnou prokazatelnou škodou ani újmou. Ústavní soud dokázal během jednoho jediného dne zorganizovat hlasování dvanácti soudců — v běžných ústavních stížnostech, kde lidem jde o život, péči o děti nebo vážné majetkové újmy, nikdy nic podobného neuvidíme.
Klíčový argument leží přímo v textu ústavy. Článek 63 odstavec 1 a 2 sice prezidentovi přiznává reprezentaci státu navenek, ale odstavec 3 téhož článku jasně říká, že rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 musí být kontrasignována předsedou vlády. Premiér se přitom k těmto věcem nevyjadřuje sám, ale v rámci sboru — tedy vlády. Když se vláda jako celek rozhodne uložit premiérovi, jakým způsobem má prezidentův požadavek odsouhlasit, jde o postup ústavně konformní. Stejnou logiku má i prezidentova amnestie nebo jmenování ministrů — bez kontrasignace premiéra to nejde, jakkoli to prezidentovi může vadit.
Konstrukce, podle které prezident automaticky vede delegaci, tak fakticky ruší odstavec 3 článku 63. Ústavní soud má ústavu vykládat, ne ji přepisovat.
Bleskové předběžné opatření a srovnání s valorizací důchodů
Předběžné opatření má sloužit k rychlému kroku, který chrání životy, majetky a práva před skutečnou újmou. Tady ale nehrozí škoda nikomu — pouze prezident touží jet na zahraniční výlet. Pro srovnání: když Ústavní soud řešil valorizaci důchodů, mohl předběžným opatřením přikázat státu vyplácet důchody podle původní formule, dokud nerozhodne v meritu věci. Šlo o miliony lidí, kteří plánovali výdaje podle slíbených částek. K předběžnému opatření tehdy ÚS nepřistoupil.
Když naopak žaluje prezident kvůli akreditaci na summit, dostane odpověď za 24 hodin a vyjadřuje se k tomu dvanáct soudců najednou. Tří soudců — mezi nimi docentky Ronovské — se hlasování neúčastnilo, dva pak hlasovali proti. Smrdí to, a nikdo to nevymluví. Bleskovost rozhodnutí poukazuje na to, že tady šlo o víc než o čistý výklad ústavy.
Materiální jádro ústavy a soudcokracie
Ústavní soud měl být od počátku strážcem ústavy, ne jejím tvůrcem. V roce 2009 si ale vymyslel konstrukt takzvaného materiálního jádra ústavy a fakticky tehdy ústavu sám měnil — neuznal rozhodnutí ústavní většiny parlamentu o předčasných volbách a přikázal pokračovat v probíhajícím volebním období. Tehdy měl ústavodárce zareagovat a pravomoci ÚS omezit, aby mohl jít nad rámec ústavy. Bohužel se nestalo.
Bleskovým rozhodnutím v ankarské kauze Ústavní soud opět rozšiřuje vlastní roli a aspiruje na to být zásadnějším politickým hráčem, než mu přísluší. Předseda ÚS Josef Baxa navíc nesplňuje kritéria nezávislosti — jako kandidát KSČ se v minulosti účastnil demonstrací Milionu chvilek pro demokracii proti tehdejší Babišově vládě, podepsal výzvu k její rezignaci a o své účasti pak nadšeně vyprávěl v médiích. Soudce — natož ústavní — má naopak povinnost se podobných aktivistických projevů zdržet. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (Piersack vs. Belgie) přitom říká, že nestačí jen formální nezávislost — soudce musí i navenek působit nezávisle.
Švýcarský model: žádný ústavní soud, referenda jako pojistka
Ve Švýcarsku žádný ústavní soud neexistuje, ústavu a její výkon hlídají sami občané. Klíčem k funkčnosti tamní demokracie nejsou ani časté hlasy (referenda se konají maximálně jednou za tři měsíce), ale jejich preventivní účinek — politici si nedovolí přijímat nesmyslné zákony, protože vědí, že by je lidé v hlasování zrušili. Kdyby tento nástroj měla Evropská unie, většina jejích směrnic a nařízení by neprošla.
Švýcarsko stojí mimo Evropskou unii i mimo NATO, díky vlastní obraně, gardám a výcviku všech mužů si zajišťuje obranu hranic samo — chlapi v lesích hlídají, aby přes hranice z Francie či Itálie nepronikali nelegální migranti. Bohatství Švýcarska není zásluha bank, ale fungujícího systému: ještě za první republiky mělo Československo lepší bankovní sektor než Švýcaři. Důvěra lidí ve stát a tvrdá kontrola politiků z toho dělají zemi, která se ekonomicky vyvíjí plynule a bez velkých skandálů.
U nás zatím chybí ústavní zákon o referendu — a právě jeho přijetí je cestou k tomu, aby moc v zemi pramenila od lidu, jak slibuje článek 2 odstavec 2 naší ústavy.
Strašák Rumunska: nikdy nesmíme dopustit zrušené volby
Současné rozhodnutí Ústavního soudu o cestě do Ankary je samo o sobě malicherné — týká se prezidentova přání jet na výlet. Symbolický význam je ale obrovský: pokud by se kompetence Ústavního soudu dál rozšiřovaly, mohlo by to vyústit do stavu, jaký zažilo Rumunsko, kde soud zrušil výsledky prezidentských voleb a vyloučil vítěze prvního kola z opakovaného hlasování. Podobně dopadla Marine Le Penová ve Francii. Tato fáze demokracie je extrémně nebezpečná a u nás se nesmí opakovat.
Pokud volby v roce 2029 vyhraje současná opozice, výsledek musíme respektovat. Pokud je vyhraje opačná strana, nesmíme dopustit, aby je Ústavní soud nebo kdokoli jiný odmítl uznat. Když by se to stalo, nastupuje právo na odpor podle článku 23 Listiny základních práv a svobod — občané mají právo postavit se proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád.
Pavlova minulost: KSČ, rozvědka a ztracený notebook
Mýtus o Petru Pavlovi jako skvělém vojákovi a odborníkovi naráží na konkrétní fakta. V roce 2003 nechal v zaparkovaném autě šifrovaný počítač vojenské rozvědky — auto někdo vykradl a tajné materiály se ocitly mimo kontrolu. To má jen dvě vysvětlení: buď šlo o amatérismus, nebo o předem připravenou předávku. Ani jedno o profesionalitě nevypovídá.
Jeho cesta do rozvědčického kurzu navíc nebyla obyčejnou kariérou. Ve 27 letech byl předsedou základní organizace KSČ, předbíhal své zkušenější kolegy a v motivačním dopise oslavoval obsazení Československa „bratrskými armádami Varšavské smlouvy" v roce 1968 — to vše proto, aby se přednostně dostal do utajovaného kurzu. To je úplně jiný příběh než lidé, na které kdysi STB zaklekla pod nátlakem. Jeho angažmá bylo absolutně dobrovolné, chtěné a vědomé. A protože rozvědčíci stáli nad STB a dávali jí instrukce, ve standardních svazcích STB ho najít nelze — jejich materiály byly odvezeny do Moskvy a veřejnost se k nim nikdy nedostala.
Když někdo Pavla vychvaluje za vojenskou kariéru, měl by si uvědomit, že ministr obrany generál Jaromír Zůna má vyšší hodnosti a více školení v rámci NATO než prezident.
Baxa jako předseda Ústavního soudu: podjatost na první pohled
Josef Baxa, předseda Ústavního soudu, nebyl plnoprávným členem KSČ — byl pouze kandidátem strany a přijetí už nestihl. Větší problém ale představují jeho aktivistické kroky z let 2019 a později: účastnil se demonstrací Milionu chvilek pro demokracii, podepsal výzvu k rezignaci tehdejší vlády Andreje Babiše a o své účasti pak ochotně vyprávěl v rozhovoru pro Reflex a Prostor X. Jeho manželka si nosila na demonstrace vlastní plakáty.
Soudci běžných soudů mají striktně zakázáno vystupovat politicky či podnikat ve věcech, které by mohly narušit nestrannost. U ústavních soudců — a tím spíš u předsedy Ústavního soudu — by měla být tato kritéria ještě přísnější. Baxa je nesplňuje. I když dnes může tvrdit, že je nezávislý, a třeba i být skutečně nezávislý, jeho minulé skutky vytvářejí dojem podjatosti — a podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva to stačí k tomu, aby pochybnosti o nezávislosti soudu byly oprávněné.
Korespondenční volba a klíč v senátu
Zrušit korespondenční volbu jednoduchou většinou ve sněmovně nelze — volební zákon vyžaduje souhlas senátu. A senát ve stávajícím složení korespondenční volbu sám podpořil a od té doby se jeho složení nezměnilo. Cestou je tedy v nadcházejících senátních volbách prosadit nové senátory, kteří budou hájit zásadu tajnosti hlasování — kdo volí korespondenčně, totiž nemá zaručeno, že tak činí svobodně a bez nátlaku třetích osob v jeho okolí.
Současný prezident má pochopitelnou motivaci jezdit za českými krajany do zahraničí — i prezidentská volba je něco, v čem mohou expati hlasovat korespondenčně, a Pavel si při cestách po světě své voličské zázemí pečlivě obhospodařuje.
Pokrytectví antikomunistů kolem Pavla
Lidé, kteří v druhém kole prezidentské volby před třemi lety nemohli kvůli covidové totalitě dát hlas Andreji Babišovi a šli volit Pavla bez iluzí o jeho kariéře, si zaslouží respekt — taková volba byla pochopitelná. Co pochopit nelze, je jásání známých „bojovníků proti komunistům" — Báry Štěpánové, Davida Matáska — nad bývalým členem KSČ na Hradě. Když Ondřej Novotný kritizuje Otu Klempíře jako spolupracovníka StB a zároveň se raduje, že prezident přijde fandit na jeho Oktagon a rozdává mu vstupenky zdarma, je to absurdní a trapné pokrytectví.
Příkladem férového postoje je Michael Kocáb: otevřeně řekl, že nemůže volit komunistu, a z Pavla nedělá Havla ani Kryla. Měřit všem stejným metrem znamená připomínat i to, že Petr Kolář — neformální poradce na Hradě — nemá bezpečnostní prověrku. Před volbou Pavel slovy z debaty na denik.cz sliboval, že „jediný Kolář, který bude na Pražském hradě, je protokolář". Realita ukazuje, jaký je to lhář a jak snadno mění sliby.
Vystoupení z EU do EFTA: vzor Seznam Zpráv
Švýcaři nikdy do EU nevstoupili — proběhla u nich řada referend a vždy vyhrálo „ne", protože by přišli o přímou demokracii. Spolu s Norskem, Islandem a Lichtenštejnskem tvoří EFTA, Evropské sdružení volného obchodu, a všechny tyto země jsou součástí Schengenského prostoru i Evropského hospodářského prostoru — bez cel, bez nutnosti přijímat drtivou většinu eurosměrnic a bez 80 tisíc bruselských úředníků (EFTA jich má 90).
Nejlepším argumentem pro odchod z EU je nedávný krok médií Seznam — z daňového ráje na Kypru přesídlily do Švýcarska, kde sice platí o něco vyšší daně, ale neplatí pro ně European Media Freedom Act omezující svobodu slova. Pokud Česká republika přijme prováděcí zákon k EMFA, hrozí dopad i na nezávislá média typu XTV nebo Xaver Live. Seznam Zprávy tímto krokem fakticky přiznaly, že být v EFTA je výhodnější než v EU. Po vzoru Norska bychom mohli odejít z Lisabonské smlouvy a začít sebevědomě vyjednávat o postavení, jaké má dnes Švýcarsko.
Lobisté v 35-členné delegaci: skutečná motivace
Klíčová otázka zní: proč se prezident tolik pral o to, aby na summit jel, když sám tvrdí, že by říkal totéž co vláda a v rozporu s jejím mandátem nevystupoval? Logika případu napovídá, že buď tam chce říkat něco jiného — nebo tam chce dělat něco, co vláda dělat nehodlá. Třeba přivézt si svých 35 kamarádů z doprovodu a usadit je u večeří s lobisty kolem miliardových zakázek. Kde jinde si zájmy přihřát, než za zavřenými dveřmi na takto exkluzivní akci?
Profesor Aleš Gerloch v rozhovoru Echo Prime Time poukázal i na to, že prezident ještě před čtrnácti dny vládě děkoval za souhlas s cestou do USA — teď najednou tvrdí, že vláda nemá s jeho cestami co souhlasit, jen je má brát na vědomí. Postoj se mění podle toho, jak se to politicky hodí.
Závěr: Pavla musíme vyměnit, ústavu posílit referendem
Cesta vede přes co nejsilnější mandát v příštích volbách, dlouhodobou změnu ústavy směrem k větší odpovědnosti soudců i politiků, přijetí ústavního zákona o referendu po vzoru Švýcarska a kandidaturu prezidenta, který bude pracovat pro české občany, ne pro cizí moc. Aktuální verdikt Ústavního soudu sám o sobě ústavním pučem ještě není — pokud by se ale postup opakoval ve věcech ovlivňujících samotný výsledek voleb, právě tam by se k ústavnímu puči mohl dostat. A tomu se nesmí ustoupit ani o píď.
