Po sérii kroků, které začaly jednáním o personálním obsazení vlády a vyvrcholily kompetenční žalobou ohledně summitu NATO, Ústavní soud do 24 hodin vyhověl prezidentovi a vydal předběžné opatření, kterým ho usadil v čele české delegace mířící do Ankary. V kompetenčních sporech se předběžná opatření obvykle nevydávají vůbec — ostatní strany u soudu čekají na rozhodnutí v průměru dva až šest měsíců. Tady to šlo přes noc.
Turbosoud, který vydal usnesení horší než vlastní disent
Většinové stanovisko Ústavního soudu, kterým bylo předběžné opatření vydáno, vypadá vedle disentu dvou soudců — Jana Wintra a Dity Řepkové — překvapivě stroze. Disentní stanovisko je zpracováno detailněji, srozumitelněji a v argumentaci důslednější než to, co vydala většina senátu. Vysvětlení té propasti je prosté: ti dva soudci, kteří se k většině nepřipojili, si byli vědomi nadcházejícího společenského tlaku a chtěli mít své nesouhlasné stanovisko vyfutrované do detailu. Většina senátu se necítila pod žádným tlakem — měla spřízněného prezidenta, klikou napojené zázemí v bezpečnostních službách i v převažující části médií. Důsledek: usnesení, které samo bije do očí každému právnímu laikovi.
Soudruzi sobě: Baxa a Milion chvilek
Zlomovou souvislost přinesla reportáž Jany Bobošíkové v pořadu Aby bylo jasno. Manželka šéfa Ústavního soudu Josefa Baxy, lékařka Eva Baxová, se podle vlastních slov osobně účastnila demonstrace na Letné, vyrobila si vlastní transparent a podepsala předvolební výzvu Milionu chvilek „Potřebujeme prezidenta". A není to jen demonstrace: z bankovního účtu pana Baxy jdou jménem manželky každý měsíc spolku Milion chvilek pravidelně přesné částky — kolem 500 korun, ale podstatná je tu pravidelnost a směr. Z aktivistického soudce se z čistě právní logiky věci nemůže přes noc stát nestranný šéf Ústavního soudu — i kdyby chtěl, optika věci ho diskvalifikuje.
A není v tom Baxa sám. Příspěvek diváka z chatu připomněl, že na Smetanově Litomyšli seděla manželka prezidentova „přítele po boku" Petra Koláře spolu s ústavním soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem a jeho chotí Miladou. Je to ten samý soudce, který v inkriminované kauze vystupoval jako zpravodaj. V opačné konstelaci — Zeman na hradě, Fiala ve Strakovce, na ústavním soudu aktivista proti Fialovi — by ze stejné fotografie byl titulek hlavní zprávy České televize. Jenomže o Zemana a Fialu tu nejde. Jsou to zase ty dvojí metry.
Rovnost před zákonem skončila, opozice tleská
Ústavní soud tímhle krokem podemlel základ, na kterém právní stát stojí: rovnost před zákonem. Předběžné opatření, jaké jiní žadatelé nedostanou ani po měsících, dostal prezident do 24 hodin. To samo o sobě podrývá důvěru lidí v systém daleko víc, než dokáže jakákoli zahraniční dezinformační kampaň. Frenetický jásot dnešní opozice nad tímto rozhodnutím je krátkozraký do nepříčetnosti — politické role se v demokracii v určitých cyklech otáčejí a stejně tak fungující justice se jednou otočí proti nim. Je to obdoba debaty o obstrukcích: dokud jste ve vládě, nenávidíte je; v opozici jste rádi, že je máte. Pravidla se proto nemají vytvářet jen proto, že zrovna teď ve Strakovce sedí nenáviděný Babiš a na hradě milovaný Pavel.
Třicet pět lidí v doprovodu prezidenta
Ve chvíli, kdy se hlasitě mluví o nutnosti šetřit, hodlal podle informací z jednání vyjet prezident do Ankary s doprovodem až 35 osob — proti zhruba deseti zástupcům za vládu. Po veřejné kritice se číslo posunulo dolů a aktuálně se mluví o sedmi doprovázejících. Pořád to ale ukazuje atmosféru: prezident a jeho okolí se cítí natolik na koni, že si politicky drahé gesto mohou dovolit a otázku bezpečnostních prověrek doprovodu nikdo veřejně neřeší. Ústavní soud, který jindy chce po obecných soudech precizní zdůvodňování předběžných opatření, na podobnou roli při kontrole vlastního lejstra rezignoval.
Proč Pavel tak mermomocí chce do Ankary
Žádný novinář se prezidenta neptá na to, proč tam tak naléhavě chce — pozornost se soustředila výhradně na to, jestli Babiš a Macinka mu to dovolí. Pravděpodobné motivace jsou dvě, a obě jdou proti vládě. První: prostor pro další partyzánskou akci v zahraničí — obdobu veřejně přislíbeného darování bitevníků L-159 Ukrajině, kterému vláda zabránila, nebo opakované veřejné kritiky výdajů české vlády na obranu. I kdyby tam prezident formálně nic nemohl slíbit, váha pronesených slov by se vládě tlačila do zad. Druhá motivace souvisí s tím, kdo má v Ankaře co projednávat: na summitu má padnout otázka revolvingového úvěru pro Ukrajinu. Lidé z okolí prezidenta mají dlouhodobé vazby na zbrojní průmysl a vlivné lobistické struktury — kontextu, na který se novináři ani nedotknou.
Dopis, který se tváří jako návrh ke smíru
Prezident se opakovaně prezentuje slovy „měl jsem snahu se domluvit". K tomu existuje konkrétní dokument: dopis adresovaný premiéru Babišovi 8. dubna 2026. Klíčové formulace ho ovšem definují jako něco zcela jiného než nabídku ke smíru. Prezident v něm píše, že „v souladu se svým ústavním postavením hodlá se zúčastnit v čele delegace České republiky" setkání nejvyšších představitelů a že „k uplatnění své kompetence zastupovat stát navenek přistupuje nejen s přihlédnutím k dlouhodobým zvyklostem". Premiéra v dopise „uvítá", pokud se zúčastní spolu s ním, „aby mohl detailně vysvětlit pozici české vlády" — jinými slovy: aby si přijel vyžehlit, že vláda neplní dvouprocentní cíl. A závěrem žádá o „zajištění potřebné součinnosti ze strany vlády a dalších státních orgánů". Tohle není dopis člověka, který se chce domluvit; je to dopis, kterým nadřízený staví podřízeného před hotovou věc.
Ještě nedávno přitom týž prezident veřejně říkal, že o složení delegace na summit NATO se „samozřejmě rozhoduje vláda". Mezi tehdejším a dnešním vyjádřením není kontinuita — je tam obrat o sto osmdesát stupňů.
„Předjednáno" — přiznání z rozhovoru Petra Koláře
V rozhovoru pro portál Život v Česku popsal prezidentův blízký přítel Petr Kolář celý průběh nečekaně otevřeně. „Předpokládám, že Ústavní soud je připraven a vnímá realitu sporu," uvedl. K rychlosti rozhodování doplnil: „Dovedu si představit, že může vydat předběžné opatření poměrně rychle." Vše to označuje za vlastní domněnku — ale ten samý člověk, který má dnes blízko k prezidentovi, jen pár let zpátky v jiné politické konstelaci říkal opak. V roce 2021, kdy byl premiérem Petr Fiala a prezidentem Miloš Zeman, varoval, že prezident nemůže přejíždět vládu, „protože jsme parlamentní demokracie a vláda je od toho, aby vytvářela koncepce". Pak přidal větu, která je dnes klíčová: „Ale není to on, kdo to má určovat." Stejný člověk dnes říká pravý opak — že „prezidentovi nemá kdo říkat, jakým způsobem a kde má zastupovat stát navenek". Pravomoci prezidenta se podle něj vykládají podle toho, kdo na hradě sedí. Důvěře v systém to dělá mnohem větší škodu než tisíce trollích farem.
Vysvědčení od ODS jako alibi opozice
Reakce opozice na ústavní situaci je obrazem celé její bezradnosti. Ministr Martin Kupka a další „melody boys" z ODS přišli s nápadem rozdat vládě Andreje Babiše školní vysvědčení s pětkami. Veřejné průzkumy přitom ukazují, že se na české scéně nic podstatného neděje: ANO zůstává na svém (rozdíl 32 versus 34 procent je v rámci statistické chyby), motoristé i SPD se ze sněmovních úrovní nehnuli, ODS v jednom z průzkumů předběhlo hnutí STAN. Lidovci a TOP 09 jsou ve sněmovně mimo hru. Pokud by se konaly volby zítra, dopadly by velmi podobně jako loni. Jásot opozice nad Ústavním soudem je vlastně přenechání práce — Pavel za ně dělá to, co oni sami politicky nezvládají.
Sedmdesát miliard pro zbrojaře a snaha rozeštvat koalici
V pozadí ankarského summitu je úvěr v řádu desítek miliard eur, který má posloužit jako finanční nástroj na zbrojení s vícenásobným využitím prostředků. Strategie tlaku ze strany hradu je ovšem širší: od počátku jde o pokus rozeštvat koalici ANO, Motoristů a SPD. Motoristům je opakovaně připomínáno, že „si dovolili" překročit pětiprocentní hranici — kdyby je nepřekročili, koaliční matematika by Babiše tlačila do náruče části tehdejší pětikoalice nebo hnutí STAN. Ozývají se i hlasy z řad odpůrců Babiše typu „vezmeme si ho aspoň, jen už nás zbavte SPD a motoristů". Cíl je svázat ANO ruce a poslat ho do dalších voleb s minimálními výsledky vládnutí.
Euro, veto, Spojené státy evropské
Ankarský summit není izolovaný incident. Stejný prezident dlouhodobě prosazuje přijetí eura, vzdání se práva veta a otevřeně vyhlašuje podporu projektu Spojených států evropských. Z hlediska národního zájmu jde o trojici kroků, které sníží váhu České republiky v rozhodování o vlastních záležitostech. Souběžně s tím podemílá ústavní rámec uvnitř země — od podání kompetenční žaloby, přes ultimátní formulace v korespondenci s vládou, až po využití Ústavního soudu k zajištění výsledku, který by jiný občan ve stejné situaci nikdy nedostal.
Závěr
Klíčový rozdíl mezi mediální a reálnou verzí Ankary není v tom, kdo do letadla nastoupí. Mediální příběh staví dobrého prezidenta proti zlému Babišovi, který mu brání plnit ústavní povinnost. Reálný příběh je opačný: prezident, který před volbami slíbil, že nebude aktivistický a bude spojovat společnost, postupně porušil každý jednotlivý slib — od zasahování do personálního složení vlády, přes veřejnou kritiku vládního návrhu nového financování veřejnoprávních médií, až po využití spřízněného Ústavního soudu k vyřízení účtů s premiérem. Důsledkem nejsou jen ztracené dvouprocentní cíle nebo neuhrazený revolvingový úvěr — důsledkem je narušení důvěry lidí v právní stát. A na rozdíl od opozičních pětek na vysvědčení a Baxovy „pračky" v Ústavním soudu se tahle cena neúčtuje jen jednou.
