Uplynulý týden v české politice se dá číst jako učebnicová ukázka toho, že hlavním bojištěm už nejsou fakta, ale jejich výklad. Prezidentský rozhovor pro iDNES, spor o kompetenční žalobu u Ústavního soudu, dopravní nehoda vládního zmocněnce i jedna fotografie z Karlových Varů — všechno to spojuje jedna otázka: kdo dokáže veřejnosti vnutit svou verzi příběhu.
Podvrh s hymnou i falešný citát: dezinformace nekolují jen zdola
Video prezidentského páru z Karlovarského filmového festivalu, na kterém dvojice nepovstala při státní hymně, bylo podvrhem. Ne celý záznam — ale hymna do něj byla domontována až dodatečně. Podobně dopadl i screenshot, podle nějž se Petr Pavel s manželkou hlásili k oblíbené písni z komunistické éry. Také ten byl falešný.
Přiznat takovou chybu a opravit ji je jediný poctivý postup. Právě proto ale stojí za to ptát se, co se stane, když dezinformaci nešíří anonymní účet na sociální síti, nýbrž nejvyšší ústavní činitel — a nikdo ho k opravě nenutí.
Ankara: Trumpova výtka měla jméno, a nebylo to Česko
V rozhovoru pro iDNES popsal Petr Pavel české účinkování na summitu NATO v Ankaře jako diplomatický výprask. Argumentoval tím, že Donald Trump v úvodu svého vystoupení mluvil o všech spojencích s jednou konkrétní výjimkou, která nepochopila význam zvyšování obranných výdajů — a že tou výjimkou bylo Česko. Diplomacie prý funguje tak, že se chválí jmenovitě, ale kritizuje nepřímo.
Potíž je, že Trump v Ankaře nekritizoval nepřímo. Vůči Španělsku se vyjádřil naprosto adresně: označil je za příšerného partnera v NATO, vyčetl mu, že neplatí a nepodílí se, a vyzval k zastavení obchodu s ním. Kdo tedy dostal vytahat za uši, není záhada, kterou by bylo nutné luštit v diplomatickém jazyce.
S výkladem o českém výprasku se navíc nesnadno srovnává jiný detail z Ankary — právě s premiérem Andrejem Babišem si Trump při odchodu ze společného focení podal ruku jako s jedním z mála přítomných státníků.
Poradce, neporadce, konzultant. Kdo je vlastně Petr Kolář
Ve stejném rozhovoru padla věta, že Petr Kolář je nezávislou osobou, nemá statut poradce a nemá s Hradem žádnou smlouvu. Jenže na tiskové konferenci, kde Petr Pavel popisoval, jakým způsobem na něj měl působit ministr zahraničních věcí Petr Macinka, zaznělo z prezidentových vlastních úst něco jiného: zpráva mu prý byla doručena prostřednictvím jeho poradce Petra Koláře.
A do třetice — web Pražského hradu vede Petra Koláře jako konzultanta. Poradce, neporadce, konzultant. Tři verze jedné funkce během několika dnů nejsou detail pro milovníky protokolu; ukazují, jak volně se zachází s tím, co má být ověřitelný fakt.
Opozice v defenzivě: ODS a spor o Prahu 1
Parlamentní opozice je z velké části mimo hru a chytá se každého stébla — ať už jde o nehodu Filipa Turka, nebo o spory kolem podání ruky v Ankaře. ODS se samostatně pohybuje v preferencích kolem dvanácti až třinácti procent; byly přitom doby, kdy by pro tuto někdejší nejsilnější pravicovou stranu byl průšvih i dvacetiprocentní výsledek.
Symptomatický je i spor o kandidátku na Praze 1. Vedení strany v čele s Martinem Kupkou si nepřálo, aby ji vedl Filip Dvořák, kolem jehož majetkových poměrů se nepodařilo rozptýlit pochybnosti. Místní organizace se za něj přesto postavila a vedení muselo nakonec nařídit přepracování kandidátky. Kdo si takto obtížně poradí s vlastní stranou, těžko bude přesvědčivým vyzyvatelem vlády.
Kompetenční žaloba, Ústavní soud a spor o soudce Šámala
Ministr spravedlnosti Jeroným Tejc natočil video a vydal obsáhlé prohlášení s doporučením, aby Ústavní soud kompetenční žalobu prezidenta republiky zamítl. Vláda k věci připravila rozsáhlé stanovisko a navrhla, aby byl z rozhodování vyloučen soudce zpravodaj Pavel Šámal, jehož postup označila za soudní aktivismus.
Skutečným skandálem přitom není samotný spor, ale způsob, jakým Ústavní soud vydal předběžné opatření — bez pořádného právního odůvodnění. Paradoxně nejlépe vyargumentovaným dokumentem v celé věci bylo disentní stanovisko dvou nesouhlasících soudců. Přesně tak měl vypadat už ten původní verdikt.
A pokud se nyní vypráví, že se prezident chce s vládou domluvit a brání mu v tom jen její trucovitost, nabízí se poznámka, kterou k tomu připojil Cyril Svoboda: první reálnou nabídkou ke smíru by bylo stáhnout kompetenční žalobu. Těžko hledat společnou řeč s někým, koho zároveň ženete k soudu.
Narativ o ohrožené demokracii jako příprava půdy
Demokracie je nejuniverzálněji definována jako vláda občanů prostřednictvím jimi volených zástupců. Občané zvolili vládu a ta vládne. Z jakého titulu tedy o ohrožení demokracie mluví právě ten, komu vadí, že demokraticky zvolená vláda vládne?
Zdá se, že jde o součást vyšší hry. Zatímco u Ústavního soudu leží kompetenční žaloba, buduje se veřejné přesvědčení, že demokracie je v ohrožení — a s ním i posun v terminologii. Celá desetiletí se mluvilo o parlamentní demokracii; nyní někteří ústavní právníci vysvětlují, že jde spíš o hybridní systém. Tím se otevírá prostor, aby soud posunul výklad prezidentských pravomocí právě tímto směrem.
Pozoruhodné je i to, že přes média se dožaduje jednání s vládou. Vztahy prezidentů a vlád nebyly v minulosti idylické, občas byly doslova na nože — ale žádný předchozí prezident nepotřeboval takto veřejně vymáhat, aby s ním vláda mluvila. Potřebuje to ten, kdo si musí udržet obraz smířlivé strany sporu.
Chat control a zkouška z demokracie
Kolem hlasování europoslanců o regulaci známé jako chat control se strhla spletitá debata, v níž se rozchází i výklad toho, o čem se vlastně hlasovalo — zda o samotném zavedení, o jeho zrušení, nebo jen o procedurálním zařazení bodu.
Podstatnější než procedura je ale postoj. Europoslanec Tomáš Zdechovský odmítá, že by šlo o šmírovací normu, a mluví o dočasném a úzce vymezeném nástroji proti zneužívání dětí. Právo na soukromí je přitom jednou ze základních demokratických hodnot — a právě na takových hlasováních se ukazuje, jestli je někdo demokrat, nebo jen člověk, který o demokracii rád mluví.
Spojené státy evropské a prezident jako symbol státnosti
Prezidentský úřad je zhmotněním státní svrchovanosti. Navazuje na odkaz Tomáše Garrigua Masaryka, který českou státnost vydobyl — a je proto obtížně stravitelné, když jeden z jeho nástupců prosazuje vznik Spojených států evropských a přechod na jednotnou evropskou měnu.
Prezident může mít odlišný názor na to, kolik procent HDP má jít na obranu, nebo na to, zda armáda potřebuje spíš drony než vrtulníky. O tom se dá vést spor. Ale názor, že Česká republika nemá být suverénním svrchovaným státem, nemůže razit ten, kdo má být symbolem její státnosti.
Politici za volantem a dvojí metr
Advokátka Klára Samková zveřejnila na sociálních sítích přehled politiků a jejich malérů za volantem. Objevují se v něm napříč stranami i dekádami — poslanci, hejtmani, radní, senátoři i vicepremiéři, včetně případů odmítnuté dechové zkoušky nebo nehody před budovou Senátu. Rezignoval z nich prakticky nikdo.
Bourá se hodně a stává se to i politikům, stejně jako komukoli jinému. Nejhlasitěji přitom volají po vyvození důsledků právě ti, kterým máslo na hlavě teče nejvíc.
Nehoda Filipa Turka: sanitka, která sanitkou nebyla
Na otázku po nehodě Filipa Turka odpověděl prezident, že nechce předjímat vyšetřování a že to musí posoudit odborníci — aby vzápětí dodal, že pokud by Filip Turek respektoval pravidla, k nehodě by nedošlo, a že proto lze těžko vinit řidiče sanitky z toho, že jel možná rychleji, než měl.
Jenže o sanitku nešlo. V době rozhovoru už bylo jasné a nezpochybnitelné, že druhým vozidlem byl nemocniční vůz převážející krev. Ten po střetu skončil na střeše na tramvajových kolejích a jeho řidič utrpěl zranění. Slovo sanitka zní ovšem naléhavěji a dělá z kauzy větší věc — proto se ten narativ drží.
Ještě problematičtější je formulace o tom, že vůz jel možná rychleji. Ze záběrů, které kolují, je vidět průjezd jednou z nejfrekventovanějších pražských křižovatek na červenou způsobem, jaký profesionální řidiči vozidel s výstražným zařízením sami označují za nepřijatelný. Platí totiž, že přednost není absolutní: do křižovatky se musí přibrzdit a rozhlédnout, protože protijedoucí řidič vás nemusí vidět ani slyšet. Ze záznamu je také patrné, že vůz sice houkal, ale neblikal.
K tomu se přidává zmatečné dopravní značení před křižovatkou, u nějž není zřejmé, zda šlo o odbočovací pruh — a videa ukazují, že tudy lidé jezdí rovně dodnes. Otevřenou otázkou zůstává, zda měl řidič od dispečinku povolení použít výstražné zařízení; to by mělo být předmětem šetření, stejně jako ověřené informace o účelu jízdy. Zatím jsou místo nich v oběhu hlavně emotivní příběhy.
Filip Turek se do konce vyšetřování vzdal funkce vládního zmocněnce. K tomu, aby složil poslanecký mandát, ho ale nikdo nutit nemůže — mandát patří jemu a žádná páka neexistuje. A už vůbec k tomu nemá důvod vyzývat opozice, jejíž vlastní bilance za volantem mluví sama za sebe.
Fotka z Varů: jak se kamarádství neuneslo
Nejvýmluvnějším materiálem týdne byl rozhovor Čestmíra Strakatého s ministrem kultury Otou Klempířem. Jeho tématem nebyla kultura, ale společný snímek z Karlových Varů, který ministr sdílel a který spustil vlnu nenávisti — směřující ovšem primárně proti podcasterovi, ne proti politikovi.
Následovalo dlouhé dohadování o tom, zda šlo o fotografii, nebo o screenshot z videohovoru, a padlo dokonce slovo o nekonsenzuálním pořízení snímku. Slovník vyhrazený debatě o sexuálním souhlasu se tak nově uplatňuje na společné focení dvou dospělých lidí, kteří se znají léta a jeden druhému byl oddávajícím na svatbě.
Sebevědomá reakce by vypadala jinak: přiznat, že se s někým člověk kamarádí, může s ním politicky nesouhlasit, a přesto se za společnou fotku stydět nemusí. Místo toho předvedl Čestmír Strakatý v podstatě soudružskou sebekritiku a od známého se demonstrativně odstřihl ve chvíli, kdy se to zrovna nehodí. Ota Klempíř se mu za sdílený snímek nakonec omluvil.
A právě v tom je ta nejnepříjemnější zpráva. Otu Klempíře se veřejnosti neustále připomíná, že jako dvacetiletého na něj naklekla StB a přiměla ho ke spolupráci, kterou nakonec ukončil. Dělá se z něj třtina ve větru, člověk bez morální pevnosti. Jenže na Čestmíra Strakatého nenaklekla žádná tajná policie totalitního režimu — stačilo pár ošklivých komentářů na sociálních sítích z jeho vlastního politického tábora a letité přátelství šlo stranou. Kdo se složí pod tímhle tlakem, ať raději nevypráví, jak by se choval před estébákem.
Proč hejt míří na motoristy
Důvod je jednoduchý a nemá s osobní historií jednotlivců mnoho společného. Kdyby se Motoristé nedostali do Poslanecké sněmovny, Andrej Babiš by vládu na současném půdorysu nepostavil a musel by jít s prosíkem za ODS nebo za STAN. Přesně do téhle situace ho chtěli dostat. To je hlavní provinění Motoristů.
S tím souvisí i další nepěkný trend — zvát do médií bývalé kamarády politiků, aby dosvědčili, že na nich bylo něco divného odjakživa. Když vás někdo v osobním životě podrazí, je pochopitelné, že o něm mluvíte jinak. Ale proměnit kamaráda v nepřítele jen proto, že kandiduje za stranu, se kterou nesouzníte, svědčí především o nedostatku argumentů.
Závěr
Spojnicí všech těchto témat je zjištění, které formuloval už Thomasův teorém: není důležité, co se děje, ale jak si to lidé vykládají. Odtud pramení sanitka, která sanitkou nebyla, poradce, který je i není poradcem, i demokracie ohrožená právě tím, že demokraticky zvolená vláda vládne.
Obrana proti tomu je nudná a náročná — trvat na ověřitelných faktech bez ohledu na to, komu se zrovna hodí, a nenechat si narativ vnutit ani shora, ani zdola.
