Ústavní soud nečekaně rychle vyhověl prezidentu Petru Pavlovi a předběžným opatřením rozhodl, že prezident má být součástí české delegace na summitu NATO v Ankaře. Mimořádné vydání Porady Echa rozebírá, proč panel rozhodnutí považuje za zlomový moment v rovnováze mocí, proč paradoxně může z celé situace vytěžit nejvíc Andrej Babiš a co znamená Pavlovo prohlášení, že ho rozhodnutí „motivuje".
Předběžné opatření překvapilo rychlostí i razancí
Speciální vydání Porady vzniklo proto, že natočená středeční porada už nemohla zachytit zcela čerstvé rozhodnutí Ústavního soudu. Soud podle panelu zareagoval mnohem rychleji a razantněji, než kdokoli čekal — a v plném rozsahu vyhověl žádosti hradu o předběžné opatření v kompetenčním sporu mezi prezidentem Pavlem a vládou Andreje Babiše o složení české delegace na summit do Ankary.
V redakci Echa panovalo očekávání, že soud zůstane nad politickými šarvátkami a do kompetenčního sporu se nenechá vtáhnout. Místo toho přišlo plné vyhovění — bez korekce, bez střízlivějšího zarámování. Disentní stanovisko podali dva ústavní soudci: Jan Wintr a Dita Řepková. Z disentu vyplývá, že předběžná opatření v kontextu kompetenčního sporu jsou velmi výjimečná, zákon o kompetenčních sporech je výslovně neupravuje a jejich užití by si zasloužilo velmi pečlivé odůvodnění — tedy doložení, proč se k tak mimořádnému kroku skutečně mělo sahat.
Pragmatickým důvodem rychlosti byl podle panelu pátek jako poslední den pro podání akreditace. Tlak času ale podle redakce nepřispívá k důvěryhodnosti soudu — naopak rozhodnutí, které mělo působit jako autoritativní výklad ústavy, dostává nádech politicky reaktivního zásahu.
Ústavní soud diktuje vládě — narušení rovnováhy mocí
Klíčová námitka v redakci zní, že Ústavní soud tímto rozhodnutím diktuje vládě konkrétní krok a zasahuje do výsostných práv exekutivy. Každé rozhodnutí Ústavního soudu je precedenční — z toho plyne obava, že soud bude napříště vstupovat do jakéhokoli rozhodnutí vlády, které se nebude líbit prezidentu republiky. Komentář, který týdeník publikuje pod titulkem „Bude Ústavní soud sestavovat rozpočet", míří přesně sem.
Druhým problémem je srozumitelnost. Rozhodnutí Ústavního soudu má být věrohodné a srozumitelné i laikům — a podle panelu se v tomto případě tento standard nenaplnil. Větší část společnosti, která sympatizuje s koalicí, rozhodnutí nepřijme snadno; ostatně reakce některých koaličních politiků jsou už teď radikální. V redakci panuje obava o dobré jméno samotného Ústavního soudu jako instituce.
Panel připomíná, že obdobně se kdysi choval předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který dříve patřil k blízkým spojencům prezidenta Miloše Zemana, ale v průběhu svého působení v čele soudu se stal Zemanovým politickým protivníkem. Že je dnes mluvčí o „Ústavním soudu Petra Pavla" — deskriptivně, nikoli ve smyslu vlastnictví — nemusí znamenat, že tento soud bude vůči Pavlovi automaticky vstřícný napořád.
„Motivuje mě to" — krok k prezidentskému systému
Pavlovo vyjádření, že ho rozhodnutí Ústavního soudu „motivuje", panel čte jako zásadní moment celé kauzy. Z motivace mohou plynout další žaloby — a přebírání kompetencí vlády, které ústava prezidentovi nedává. Vývoj Pavlových veřejných ambicí je podle redakce postupný: nejprve havlovské „pokud ucítím podporu", později „budu muset, protože nikoho stejně dobrého nevidím", a teď úspěšný precedens před Ústavním soudem.
V redakci se otevřeně připouští, že problém přesahuje konkrétní osobu prezidenta. Pokud se rozhodnutí stane vzorem, příští prezident — ať bude kdokoli — bude tento nástroj používat dál a začne tvrdit, že zahraniční politiku dělá on. V principu nikomu nemusí vadit prezidentský systém, ale měl by být zaveden otevřeně, ústavní změnou — ne plíživě, žalobami a předběžnými opatřeními pro jednoho konkrétního obyvatele Pražského hradu.
Panel zároveň zaznamenává, že podle informací z prostředí prezidentova okolí má motivaci k pokračování i prezidentova manželka. Tón redakce je smířlivě sebeironický: jako autoři komentářů jsou si vědomi, že obě strany sporu k vyhrocování přispívají, a snaží se v této chvíli rétoriku spíše tlumit, protože eskalace emocí nikomu nepomůže.
Cesta do Ankary: protokol, drobnohled a otázka, kdo poletí kterým letadlem
Vedoucím delegace zůstává podle předběžného opatření premiér Andrej Babiš. Panel proto otevírá otázku, jak bude konkrétní aranžmá cesty vypadat — kdo poletí kterým letadlem (z bezpečnostních důvodů by prezident a premiér letět ve stejném stroji neměli), kdo se bude účastnit jednání a večeří. Podle informací z hradu se prezident údajně nebude účastnit oficiální večeře, na cestě bude pod velkým drobnohledem a ministr zahraničí Petr Macinka má již avizováno, že prezidentův program z české strany znepříjemní.
Protokolárně má prezident vyšší formální postavení než premiér, a pořadatelé summitu se podle panelu nejspíš budou držet této zvyklosti — ostatně by jako hostitelé neradi vstupovali do vnitropolitického sporu hosta. Program ale zůstává v rukou ministerstva zahraničí. Panel připomíná, že prezident Pavel sice měl v NATO funkci v čele Vojenského výboru, ale šlo o profesní vojenskou roli, ne o politickou pozici, kterou drží generální tajemník Mark Rutte.
Hrad podle informací redakce předem usiloval o samostatné pozvání přímo od generálního tajemníka NATO, Mark Rutte ale s odkazem na to, že se nechce míchat do vnitropolitických záležitostí, takový krok odmítl. Rozhodnutí Ústavního soudu hru mění a Pavlovo postavení v Ankaře tím dostává jinou váhu, než jakou by mělo bez něj.
Paradoxní vítěz: Andrej Babiš, který reaguje státnicky
Z hlediska politického zisku panel vyhodnocuje Pavlovo „vítězství" jako Pyrrhovo. Spor se totiž neodehrává primárně mezi prezidentem a premiérem, ale mezi prezidentem a ministrem zahraničí. Tím se Pavel dostává v očích veřejnosti na úroveň Petra Macinky — což pro funkci prezidenta není komfortní pozice. Babiš naopak vystupuje konsenzuálně, prohlásil, že rozhodnutí Ústavního soudu sice ne zcela vítá, ale respektuje, a zbytečné komentáře přidávat nehodlá. Pro jeho voliče je rozhodnutí soudu spíš potvrzením, že hrad jde proti vůli většiny.
V redakci je patrné pozorování, že Babišovi se aktuální vnitropolitické šarvátky nehodí do plánu, který si pro funkční období představoval — chce dělat svou agendu, ne politická tažení proti hradu. I patálie s nominací Filipa Turka na ministerstvo mu byla podle panelu spíše protivná. Jeho reakce na rozhodnutí Ústavního soudu zazněla téměř státnicky.
Z dlouhodobého hlediska panel upozorňuje, že nejmenování Filipa Turka ministrem hradem paradoxně Babišově vládě situaci ulehčilo — řešit Turka v exekutivě by pro koalici bylo politicky náročnější. Petr Macinka mezitím využil pozornosti k tomu, že se stal nejviditelnější tváří hnutí Motoristé sobě — což je z hlediska politického marketingu výrazný úspěch, byť postavený na silné polarizaci veřejnosti.
Co kdyby vláda nerespektovala — polské scénáře
Diváci se ptali, co by se stalo, kdyby vláda rozhodnutí Ústavního soudu nerespektovala. Panel připouští, že přímá sankce v zákoně chybí. Některé právní hlasy hovoří o možném trestněprávním rozměru pro konkrétní úřední osoby; jiné upozorňují, že politici mají imunitu a museli by se bránit tím, že jde o politické rozhodnutí. Šéfredaktorka serveru Česká justice Eva Paseková podle citace v Porady na ČT24 připustila, že vynucení takového rozhodnutí by bylo prakticky obtížné a muselo by se přenést na jinou instituci.
V redakci se objevuje obava z plíživého polského scénáře — vzájemné delegitimizace státních institucí, kdy jedna strana neuznává jmenování soudců druhou stranou a opačně, takže celé soudnictví se začne řetězově rozpadat. Česká státní správa má sice silnější tradici legalismu, ale ani ta není proti tomuto vývoji imunní. Panel vyjadřuje úlevu, že vláda Andreje Babiše se patrně zachová státoprávně a rozhodnutí respektuje.
Zároveň ale zaznívá obava do budoucna: pokud Ústavní soud vydá další obdobné rozhodnutí ve věci, která bude pro vládu skutečně zásadní, riziko otevřené konfrontace stoupne. V redakci převažuje názor, že Ústavní soud bude muset s podobnými kroky šetřit, protože dříve nebo později se vláda začne bránit a celý systém by se mohl ocitnout ve stavu plíživé soudokracie.
Další možné kolize: koncesionářské poplatky a média
Z divácké otázky vyšla další úvaha — zda Ústavní soud nebude rozhodovat i o změně financování veřejnoprávních médií. Opozice už avizovala, že pokud se podoba financování ČT a ČRo změní, obrátí se na Ústavní soud. Panel je k argumentaci skeptický: mnoho demokratických států financuje veřejnoprávní média například skrz DPH (Francie) nebo přes obecné daně, takže odvozovat z ústavy „nárok platit poplatky" je sporné. Zároveň ale redakce přiznává, že po tomto rozhodnutí už si nikdo není jistý — jak je řečeno v Porady: „Jednou jsem zkusil důvěřovat Ústavnímu soudu, moje důvěra je otřesena."
Trend, který panel pojmenovává, je obecnější. Pro jakékoli stanovisko si dnes každá strana sporu najde dostatek pádných argumentů a renomovaných právníků, kteří ho podpoří. Rozdíl mezi „dobrými" a „špatnými" argumenty existuje, ale ve veřejné rozpravě se stírá. Pokud by zastánci poplatků chtěli pro svou věc zahraniční podporu, půjdou podle panelu spíš přes evropské instituce — česká ústava o veřejnoprávních médiích nic konkrétního neříká.
Závěr: zlomový precedens, který přesahuje konkrétní spor
Mimořádné vydání Porady končí střízlivějším tónem, než s jakým podobné kauzy běžně otevírá. Spor o jednu zahraniční cestu je sám o sobě banální — nemění směřování České republiky, neohrožuje její bezpečnost. Právě proto panel považuje za zarážející, že si Ústavní soud zvolil takto okrajovou věc pro vydání precedenčního rozhodnutí, které vstupuje do exekutivy. A obává se, že nejdůležitější dopady budou zpožděné: v dalších sporech, u dalších prezidentů a v dalších tematických oblastech, kde zatím nikdo nečeká, že by Ústavní soud chtěl spolurozhodovat.
