Letní porada redaktorů týdeníku Echo se točí kolem jednoho velkého tématu — ústavního sporu vlády s prezidentem o to, kdo má zastupovat Česko na summitu NATO v Ankaře — a několika menších, zato šťavnatějších: proč se Motoristé nechali vypískat na folklorním festivalu ve Strážnici a jak se z klimatizace stal údajný zabiják planety. Rámec ale otevírá otázka mnohem starší: co vlastně děláme, když se ve veřejném prostoru zaklínáme velkými slovy.
Ctnosti jsou aristokratické, hodnoty demokratické
Ve veřejném prostoru se rádi zaklínáme velkými hesly — svoboda, odpovědnost, solidarita. Sdružujeme se pod nimi a zároveň jimi signalizujeme příslušnost, což samo o sobě není nic špatného: je to konsenzus na tom, oč nám má společně jít. Problém nastává ve chvíli, kdy zůstane jen u toho. Bez pěstování osobních ctností — starého antického konceptu, podle nějž má člověk kultivovat sám sebe — totiž nebudeme vědět, kdy máme vzývat svobodu a kdy solidaritu.
Čtyři klasické ctnosti, tedy uměřenost, odvaha, spravedlnost a moudrost, jsou v tomto smyslu aristokratické: na každé z nich musí člověk sám pracovat. Hodnoty jsou naproti tomu demokratické, sdílené celou společností. A jestliže si necháme jen tu demokratickou vrstvu a rezignujeme na osobní ctnosti, nakonec ztratíme i ji. Kdo ctnosti nemá, nemá vlastně ani nárok o hodnotách vůbec mluvit.
Ústavní soud, Ankara a mocenský boj s prezidentem
Spor o to, zda na summit NATO v Ankaře pojede prezident, nebo vláda, přerostl v kompetenční žalobu u Ústavního soudu, který vydal předběžné opatření. Za celým představením lze číst primárně mocenský boj: hrad chce mít na moci čím dál větší podíl. Politický boj je legitimní — jenže právě proto se sluší ptát, kam až sahá.
Vláda trvá na tom, že na jednání má jet ona, protože se tam má rozhodovat o vysoké podpoře Ukrajině a za zahraniční politiku odpovídá kabinet, nikoli prezident. Andrej Babiš to nepodává jako věc zásadního významu, spíš vysvětluje, proč má být u jednání ten, kdo o postoji země reálně rozhoduje. Prezident naopak neapeluje na vládu, ale na veřejnost a parlament. V panelu se ozývá i opačné čtení: samotná cesta na jeden summit je banalita, o osudu republiky se v Ankaře nerozhoduje — banální ovšem neznamená bezvýznamný, a otázkou zůstává, proč se kolem ní vůbec musel vyjadřovat Ústavní soud.
Marek Benda a stín prezidentského systému
Opozice prezidenta ve všem, co udělá, vlastně stínuje — drží se ho jako raketa země. Ojedinělým hlasem byl v této souvislosti poslanec ODS Marek Benda, jeden z mála z opozičních řad, kdo v postupu Ústavního soudu upozornil na možný nástup k prezidentskému systému a označil jeho krok za bezprecedentní. Vymkl se tím dnešnímu reaktivnímu opozičnímu reflexu — a ukázalo se, že v něm zůstala jistá svébytnost, patrně po otci, který si vždycky vedl svou bez ohledu na to, co zrovna převažovalo.
Strany si přitom dělají interní průzkumy a jejich publikum je natolik vtažené do souboje dvou táborů, že musejí hájit i věci, ke kterým by jinak neměly přirozený sklon — třeba Českou televizi. Když si zbývající voliči ODS myslí, že jde o zásadní boj o demokracii, musí se tak tvářit i strana. Bezprostřednost, s jakou soud reaguje na prezidentův podnět v poměrně lapálních věcech, si přitom sama říká o výtky z podjatosti a politické předpojatosti.
Precedent a experiment se Zemanem
Momentálně rozhodnutí vyhovuje prezidentovi a hradu, jenže rozhodnutí Ústavního soudu jsou precedenční, a tedy univerzální. Stačí vyměnit figuru: kdyby o totéž žádal Miloš Zeman, byla by reakce úplná jiná. Principem demokracie je střídání moci — co se dělá dnes, musí počítat s tím, že příštím prezidentem může být někdo jiný. Pokud se úřad hlavy státu začne plnit exekutivní mocí, přestane být jen ceremoniální funkcí a stane se předmětem mnohem ostřejšího boje. Podstatné pak je znát pravidla hry.
Přímá volba už ostatně žánr prezidentování proměnila: přímo volená hlava státu hraje pro své voliče a veřejnost, zatímco prezident volený parlamentem ví, že s parlamentem musí koexistovat. Přesto podle komentáře k ústavě z roku 1997 zůstává česká ústava atypicky silně nakloněná vládě — ta je zodpovědná téměř za všechno a ani přímá volba na rozdělení kompetencí nic nezměnila. K namítané rychlosti soudu se dodává věcná poznámka: na předběžné opatření je zákonná lhůta sedm dní, takže rychlost není hlavní problém. Otázkou je spíš to, zda předběžná opatření vůbec patří do kompetenčních sporů — možnost jejich užití byla dovozena z jiných paragrafů, což rozporují disentní stanoviska.
Senát, jmenování soudců a Rychetského veletoč
Srovnání se Zemanem selhává hlavně v jednom bodě: dnešní Ústavní soud byl s jedinou výjimkou jmenován přesně tak, jak si prezident představoval. Zemanovi ani Václavu Klausovi řada nominací Senátem neprošla, tentokrát prošly všechny — kromě kandidáta Fremra, blokovaného kvůli aktivní komunistické minulosti. Zatímco ve sněmovně měla většinu vládní koalice, v Senátu převažovala opozice a prosadila všechny prezidentovy návrhy. Poprvé se tak ukázala reálná mocenská síla Senátu a vznikl Ústavní soud v plném souladu s politikou hradu, což tu nikdy nebylo.
Ilustrací proměnlivosti postojů je Pavel Rychetský. Kdysi Zemanův spojenec a místopředseda vlády, prosazený do čela Ústavního soudu, se později stal Zemanovým nepřítelem. A dnes popírá to, co říkal dřív: ve sporu prezidenta Zemana s premiérem Andrejem Babišem o odvolání ministra kultury Staňka i později při Zemanově zdráhání jmenovat Jana Lipavského ministrem zahraničí zdůrazňoval s celou vahou ústavní autority, že ústava nedává prezidentovi ani milimetr prostoru, protože jde o takzvanou kancléřskou kompetenci premiéra. Dnešní spor přitom vychází z obdobné otázky kolem Filipa Turka — zda jej prezident mohl premiérovi zablokovat. Že lidé v pokročilém věku dokážou svůj výklad otočit během dvou tří let, kdy si to všichni pamatují, je s ohledem na jejich historický odkaz s podivem.
Harakiri motoristů ve Strážnici
Sadomasochistická marketingová strategie Motoristů vyvrcholila nárazem na folklorním festivalu ve Strážnici. Nejdřív tam byl vypískán ministr kultury, načež si zcela cíleně pro pískot přijel i Petr Macinka — a v pondělí mu prý někdo, možná i premiér, vysvětlil, že už toho je dost a že tím ohrožuje celou vládu a koalici. Ministr kultury přitom předtím ohlásil folklor jako prioritu resortu, patrně po inspiraci u slovenské ministryně kultury, kde je folklor osou národní identity. Působilo to ovšem násilně a ne zcela autenticky.
Klíčové nedorozumění je v odhadu publika. Do Strážnice nejezdí národovci ani kultivovanější podoba takzvaných dezolátů, ale docela elitní, kultivovaná folklorní obec — Motoristé se šeredně zmýlili, když mysleli, že přicházejí do svého prostředí. Nabízí se i mírnější výklad: Macinka mohl přijet zastat se kolegy a dát najevo sebepojetí strany coby menšinové pozice proti dominantnímu a netolerantnímu kulturnímu hlavnímu proudu, který se umí na vybraného člověka hromadně obořit. Panel přitom odmítá natahovat na věc německou nálepku „völkisch". Otevřenou otázkou pro placenou část zůstává, zda tahle úporná strategie stranu nezničí a zda by Motoristé neměli přepnout do konstruktivnějšího módu.
Vedro, klimatizace a chuť státu vše řídit
„Proč vláda nekoná, když je vedro?" — ta otázka je míněná ironicky. Míří na reflex, podle nějž má stát všechno diktovat, kontrolovat a lidi řídit, ať jde o cokoli, třeba o počasí. Argumentačně dobře vystavěný text v týdeníku Echo se ptá, proč Evropa s klimatizací na rozdíl od Spojených států bojuje, přestože klimatizace je základem prosperity a rozvoje celých oblastí — od jižanských států USA po Singapur.
Proměnit klimatizaci v „zabijáka planety" je svého druhu morální kýč. A tím se kruh uzavírá: největší morální kýč nespočívá v horku ani v jedné cestě do Ankary, ale v okázalém moralizování odtrženém od reality — v zaklínání hodnotami, za nímž chybí jakákoli osobní ctnost.
