Předběžné opatření Ústavního soudu, které během několika hodin nařídilo vládě akreditovat prezidenta Petra Pavla na červencový summit NATO v Ankaře, rozdělilo veřejnost a postavilo proti sobě prezidenta a Babišovu vládu. Bleskové rozhodnutí soudu, otevřená kritika premiéra Andreje Babiše i ministra zahraničí Petra Macinky a otázka, kdo vlastně reprezentuje Českou republiku navenek — to vše se prolíná s dalšími tématy uplynulého týdne: historickou návštěvou indického premiéra na Slovensku, tlakem čínského automobilového průmyslu na evropský trh a sporem o budoucí financování veřejnoprávních médií.
Bleskové rozhodnutí Ústavního soudu a důvěra veřejnosti
Ústavní soud vyhověl prezidentově návrhu na předběžné opatření během několika hodin. Pro velkou část veřejnosti je takto rychlý postup signálem, že justice umí jednat bleskově, když chce — a zároveň ostrou připomínkou toho, že běžní lidé na rozsudky v citlivých životních situacích čekají roky. Anketa, která probíhá v živém streamu, dává jasnou odpověď: přes dva tisíce hlasujících diváků a v devadesáti osmi procentech nevěří v objektivitu Ústavního soudu po této kauze. To je devastující výsledek pro instituci, která má být morální i právní pojistkou demokratického státu.
Ministr zahraničí Petr Macinka se ve sněmovně omluvil lidem, kteří na rozhodnutí kteréhokoli soudu čekají dlouhé měsíce nebo roky — a jeho gesto rezonuje právě proto, že kontrast mezi rychlostí, s jakou Ústavní soud rozhodl o prezidentovi, a tempem běžné justice, je do očí bijící. Skutečně připomíná McDonald's drive-in: zaplatíte u okénka a za minutu máte hotovo.
I když jde formálně jen o předběžné opatření, jeho dopad na váhu Ústavního soudu je značný. A spor sám tím nekončí — ještě před nimi je summit, kde se ukáže, jak dva nejvyšší ústavní činitelé dokáží před zahraničními partnery zachovat tvář jednotného státu, místo aby se prezentovali jako rozhádaná parta.
Historická návštěva indického premiéra na Slovensku
Slovenský velvyslanec v České republice Martin Muránský byl tento týden hostem XTV a hovořil o historické návštěvě indického premiéra Naréndry Módího na Slovensku — vůbec první návštěvě indického premiéra od roku 1989. Slovensko a Indie podepsaly jedenáct memorand, povýšily vzájemné vztahy na úroveň strategického partnerství, otevřely spolupráci v automobilovém průmyslu, v jaderné energetice, ve vesmírném programu i v migrační politice. Indický premiér nabídl Slovensku institut umělé inteligence v rámci indické rady pro kulturní diplomacii na technické univerzitě v Košicích.
V českých médiích se tato návštěva probrala spíše okrajově, ačkoli jde o jeden ze signálů, jaké je v aktuální geopolitice strategicky cenné — Indie patří dnes v ekonomickém i politickém formátu mezi nejvýznamnější země světa a otevřená linka férových vztahů s ní je pro středoevropskou ekonomiku otázkou udržitelnosti.
Čína, elektroauta a důsledky Green Dealu
Čína vyrábí ročně pět milionů elektroaut. Vyrábí jich víc než Tesla, víc než celý koncern Volkswagen — a víc, než Tesla a Volkswagen dohromady. Tento objem nutně promění evropský automobilový trh: čínská elektroauta — značky, jejichž jména zatím Evropan ani neumí přečíst — se rychle objevují i na českých silnicích, mají vlastní servisní zázemí v Polsku a Německu a technologicky předbíhají i americkou konkurenci.
Zatímco Evropská komise a evropská politika vnutila kontinentu zelenou ideologii a Green Deal, Čína i Indie na podobné závazky kašlou. Důsledkem je, že evropský průmysl ztrácí konkurenceschopnost, řada velkých průmyslových podniků v Evropě krachuje nebo je těsně před krachem — a klíčový tah hospodářské politiky se ukazuje jako rozhodnutí, za které bude třeba autorům jednou poděkovat hodně specifickým způsobem.
Rada České televize, stávka a spor o financování
Debata o způsobu financování médií veřejné služby je sama o sobě legitimní — historicky tady byly koncesionářské poplatky od první republiky u rozhlasu a od padesátých let u televize, a otázka, zda pokračovat v tomto modelu nebo přejít na financování ze státního rozpočtu, není a priori nelegitimní. Pokud zákonný proces proběhne řádně, není proti čemu protestovat.
Symptomatická je ovšem stávka v České televizi, která proběhla tak nenápadně, že si jí nikdo nevšiml, a chování některých dlouholetých zaměstnanců veřejnoprávních médií, kteří svobodně projevený nesouhlas občanů s podobou financování označují za útok. Skutečnou pohnutkou není podle tohoto čtení zájem o nezávislost média, ale zájem o pohodlné platy a klanové vazby uvnitř Kavčích hor. Mimořádné zasedání Rady České televize ke schvalovanému zákonu samo o sobě překračuje kompetence rady — o legislativním procesu rozhoduje parlament, ne radní.
Souběžně proběhl v XTV rozhovor s členem Rady České tiskové kanceláře Jiřím Ovčáčkem, kde zazněly i obavy z toho, kam směřuje současný konflikt — opakovaně se mluví o třetí světové válce a o jaderných zbraních, válka se proměnila v technologickou, odosobněnou, vedenou stroji a umělou inteligencí. Není to první světová válka, kdy si vojáci v zákopech ještě dokázali navzájem zazpívat na Vánoce; dnešní podoba konfliktu je krutější ve své podstatě.
Spor není ústavní, ale politický
Spor o účast prezidenta na summitu NATO je svou podstatou politický, nikoli ústavní — a forma žaloby k Ústavnímu soudu je v něm naprosto nedůstojná. Vyspělý demokratický stát neřeší politické střety přes soud. Zároveň jde o spor, který byl od podzimních voleb v podstatě nevyhnutelný: voliči, kteří zvolili prezidenta, a voliči, kteří zvolili Babišovu koaliční vládu složenou ze tří stran, mají zásadně odlišný pohled na zahraniční politiku a na desítky dalších věcí. Konfliktů je celá řada a jen šlo o čas, kdy některý z nich vyvrcholí.
Prezident podle tohoto čtení se permanentně vymezuje vůči vládě, snaží se rozšířit si vlastní pravomoci a posunout celý systém směrem k prezidentskému modelu, který ale neodpovídá ústavě ani právnímu řádu. Vláda je v takové situaci nucena se bránit — a to je důvod, proč ústavní soud nakonec dostane do rukou věc, která nikdy neměla u soudu skončit.
Co se vlastně bude rozhodovat v Ankaře
Co se na červencovém summitu NATO v Ankaře vlastně dohodne, neví nikdo — jakmile se na summit dostaví Donald Trump, kterého spolustraníci občas spatří v poněkud uvolněném rozpoložení, není možné si být jistý žádným programem. Reálným tématem je především Ukrajina a její stále složitější situace: tisíc dvě stě kilometrů dlouhá fronta, ke které by se mohla přidat ještě hranice s Běloruskem, kde jsou rozmístěné ruské jaderné zbraně a kde platí smlouva o vzájemné obraně s Ruskem. Otevřít druhou frontu by bylo sebevražedné — pokud cílem není vyeskalovat konflikt a vtáhnout do něj Evropu jako celek.
Houževnatost, s jakou prezident usiluje o účast na summitu, je v tomto pohledu kombinací prestiže, exhibicionismu a snahy zavděčit se americkému spojenci pětiprocentním závazkem výdajů na obranu — přičemž pro militaristy nebudou nikdy žádné výdaje dostatečné, ani pět ani dvacet procent. Aktuální obrat ve vztahu mezi Volodymyrem Zelenským a Alexandrem Lukašenkem ukazuje, jak rychle se geopolitické konstelace mění a jak nebezpečné by bylo jakékoli rozšíření konfliktu.
Automaticky šéfem delegace? Z ústavy to nevyplývá
Prezident veřejně tvrdí, že je „automaticky šéfem“ české delegace na summitu NATO, jakmile se ho účastní — a veřejnoprávní média tuto formulaci přebírají bez verifikace. Z žádných vnitřních předpisů ovšem nevyplývá, že by tomu tak bylo: jakmile se summitu účastní i premiér, není automatické, že by hlava státu vedla delegaci. Ústava je v tomto bodě stále jasná — za zahraniční politiku je zodpovědný premiér a celá vláda, ne prezident. A pokud je vláda za zahraniční politiku zodpovědná, je odpovědná i za prezidentova slova a kroky v jejím rámci, jak připomíná ústavní právník Aleš Gerloch.
Otázka pak zní, proč prezident tak vehementně trvá na osobní účasti. Nabízejí se prestiž, neústupnost vůči premiérovi i blízkost k vlivné americké lobby spojené se zbrojařskými zájmy. Ale za touto skladbou motivů narůstá podezření, že skutečným cílem je vládě před zraky celého světa udělat na summitu malér — a každý takový malér nepoškodí jen vládu, ale celou Českou republiku.
Závěr
Týden plný politické turbulence ukazuje, že spor mezi prezidentem a vládou nebude vyřešen jedním verdiktem Ústavního soudu. Pod povrchem souboje o místo v letadle se skrývá zásadní spor o pojetí ústavy, o roli prezidenta a o směřování zahraniční politiky. A do toho přichází historický geopolitický posun, ve kterém Evropa rychle ztrácí konkurenceschopnost, zatímco země jako Indie a Čína posilují své pozice a uzavírají strategická partnerství bez nás. Cinknutý Ústavní soud, malérová delegace v Ankaře a europrůmysl drcený čínskými elektroauty — to je punc týdne, který právě skončil.
