Sněmovna se po prázdninách vrací k prezidentskému vetu novely rozpočtových zákonů a vládní koalice ho chce přehlasovat. Poslanec za hnutí ANO Denis Doksanský počítá s tím, že hlasy koalice pohromadě má, a zároveň očekává, že se opozice pokusí jednání protáhnout. V dalších tématech se ostře vymezuje vůči prezidentu Petru Pavlovi, mluví o kandidátovi koalice na Hrad i o tom, proč se podle něj Česku vyhnula masová migrace.
Veto rozpočtové novely: koalice chce hlasovat v plném počtu
Novela zákonů o rozpočtové odpovědnosti, kterou prezident Petr Pavel vrátil sněmovně, je podle Doksanského pro koalici klíčová věc. Poslanci hnutí ANO u hlasování podle jeho slov budou v plném počtu a udělají všechno pro to, aby vetovaný zákon prošel znovu. Prezident smí přijatý zákon vrátit a sněmovna ho může přehlasovat nadpoloviční většinou všech poslanců — postup, který popisuje čl. 50 Ústavy.
Jak dlouho se bude jednat, záleží podle Doksanského hlavně na tom, jak se vyspí vedení opozice. Říká to v nadsázce, ale míní tím jasnou věc: opoziční poslanci vědí, že jde o citlivý bod, a mají na výběr, jestli se budou věnovat kampani, nebo ji povedou přes sněmovnu sáhodlouhými projevy. Pokud se rozhodnou trávit ve sněmovně dny a noci, koalice s tím podle něj mnoho nesvede a bude tam sedět s nimi.
Obstrukce místo práce: ve frontě stojí i zmrazení platů politiků
Sliby o konstruktivní opozici, které zněly po loňských podzimních volbách, se podle Doksanského nenaplnily. Obstrukce zažívá sněmovna podle jeho popisu od listopadu prakticky nepřetržitě, a nejvíc ho baví, když slyší, že opozice s nimi ještě ani nezačala a teprve ukáže, jak vypadají doopravdy. Podobná varování zazněla i poté, co sněmovna napoprvé nezvolila poslankyni Urbanovou svou místopředsedkyní; koalice ji tehdy nepodpořila mimo jiné proto, že se ani opozici nesešel dostatek vlastních hlasů. V opakované volbě už do funkce zvolena byla.
Za typický příklad ztraceného času považuje několikahodinovou rozpravu o dopravní nehodě Filipa Turka. Nikdo z poslanců u ní nebyl a nikdo z nich ji nebude vyšetřovat, takže na vyjádření vlastního názoru podle Doksanského nikdo nepotřebuje hodiny řečnění. Hádat se má sněmovna o tématech a filozofii, ne o tom, ve kterém pruhu kdo jel a jestli blikal.
Důsledkem je podle něj fronta věcí, na které se poslanci nedostanou. Zmrazení platů politiků koalice podle Doksanského neodsunula — jen se k němu zatím nedostalo, protože před ním stojí ještě podstatnější body.
Jogurty na zřícenině a nepoměr mediální pozornosti
Takzvaná jogurtová aféra vznikla z několik let starého videa, na němž Filip Turek s přáteli házel jogurty na zříceninu chráněnou jako kulturní památka. Doksanský nevylučuje, že i k ní může opozice přijít s mimořádnou schůzí, a předem to označuje za demagogii. Kolegům z opozice přeje, aby se probudili do lepšího dne a řekli si k věci své — na to mají podle něj plné právo, jen by se pak mělo pokračovat v práci.
Zásadnější je pro něj to, jak s Turkem nakládají velká média. Vybrala si ho a udělala z něj terč, ať dělá cokoli, míní Doksanský. Kolik jiných nehod a dopravních přestupků vysoce postavených politiků se odbylo bez pozornosti, zatímco tahle jedna zabrala na několik dnů až týdnů celý mediální prostor. Politika se tím podle něj scvrkla na absurdní otázku, jestli je někdo s Turkem, nebo proti němu.
Nepoměr ukazuje na příkladu ze svého kraje: starosta jedné obce ji podle Doksanského přivedl téměř k bankrotu a kraj jí musel pomoci částkou, kterou budou splácet generace. Proběhlo o tom pár článků a pak ticho — protože dotyčný je z té správné, takzvaně demokratické strany, a tím je mu to podle Doksanského odpuštěno předem.
Za útoky podle Doksanského žádná strategie nestojí
Nabízí se výklad, že Turek je vybraným a snadným terčem, jehož prostřednictvím se opozice snaží oslabit Motoristy a s nimi celou koalici. Doksanský takové vysvětlení odmítá: přisuzovat opozici strategické myšlení je podle něj přehnané. Jedná ad hoc a střílí od boku, žádnou strategii podle jeho soudu neměla ani v době, kdy byla ve vládě.
Turek je podle Doksanského terčem hlavně proto, že je vidět — a protože terč z něj udělal sám prezident. Útoky na něj jsou tak zároveň projevem podpory hlavě státu, které podle Doksanského část politické scény promíjí všechno. Kritizovat vládu opozice nemá za co, takže se chytá nesmyslů a je ráda, když může na něco křičet.
Pavlova minulost a pieta k výročí okupace
Právě vystoupení Petra Pavla při pietním aktu k výročí okupace 21. srpna je pro Doksanského něčím nepochopitelným a nepřijatelným. Buď jde o pokrytectví, nebo si prezident vůbec neuvědomuje, jak absurdně jeho počínání působí, míní poslanec. Nezpochybňuje, že se za svou minulost omluvil a že podle části veřejnosti si ji odpracoval — ale k pietě k výročí okupace podle něj nemá chodit řečnit a vyjadřovat lítost nad něčím, co velkou část dospělého života schvaloval a z čeho profitoval.
Ještě víc než prezidentovo počínání ho zaráží reakce stran. Že takový výstup hájí Piráti, Zelení nebo STAN, mu ideologicky dává smysl. Že ho hájí ODS a TOP 09, tedy strany, které se dřív označovaly za konzervativní a dřív by to podle Doksanského samy kritizovaly, je pro něj něco, nad čím zůstává rozum stát.
Co by podle Doksanského znamenalo skutečně si to odpracovat
Pavlův vlastnoručně psaný životopis, v němž vstup vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 popsal jako návštěvu přátel ze Sovětského svazu, koluje po sítích dodnes; v předvolební kampani před svým zvolením prezident podle Doksanského tuhle minulost spíš popíral. Možnost, že se v něm mezitím hnulo svědomí a chce sloužit demokratickému státu, poslanec nevylučuje — nikdy ji vyloučit nelze.
Pak by ale podle něj musel na pietním aktu říct něco jiného: že dlouhá léta okupaci schvaloval, že byl kariérním komunistou a vojákem v komunistické armádě, že si uvědomuje svou chybu a o to víc cítí, že patří mezi ty, kdo se provinili. Po takovém vystoupení by mu podle Doksanského všichni zatleskali a řekli si, že je to formát. Místo toho téma bagatelizuje, zlehčuje a snaží se ho přejít mlčením, a to je podle poslance obrovská chyba.
Vadí mu i tón, jakým se o prezidentovi píše. Když se z hlavy státu dělá téměř nadčlověk, který zachraňuje paraglidistu, fotí Formuli 1 a při jehož příchodu k ohradě prý koně poznají vzácnou návštěvu, připadá to Doksanskému jako něco, co jsme zvyklí číst o KLDR. Podobnou stylizací se podle něj má přebít prezidentův vlastní příběh, ten ale nikam nezmizel.
Trutnovský festival a odvolávání se na Havla
Symbolem téhle absurdity je pro Doksanského návštěva prezidenta na trutnovském festivalu. Akci před rokem 1989 pravidelně rozháněla veřejná a státní bezpečnost, letos její organizátoři Petra Pavla vítali a ukazovali mu i fotografie s Václavem Havlem — přestože prezident byl v té době předsedou stranické organizace KSČ a připravoval se na kariéru vojenského zpravodajce. Doksanskému to hlava nebere, tím spíš, že se celá věc dělá ve jménu Havlova odkazu. Nedokáže si představit, že by s tím Václav Havel byl svolný.
Jedinou příčinu vidí v tom, že se ve veřejném prostoru vytvořil obraz zla a tím je Andrej Babiš spolu s legendou o jeho spolupráci se Státní bezpečností. Kdo se proti Babišovi postaví, stává se automaticky přítelem, a je jedno, co má ve vlastním životopise. Doksanský dodává, že dokud byl Pavel generálem v rámci NATO, jeho minulost mu nikdo nevyčítal a tak nějak se to respektovalo — vysoká politika a post prezidenta jsou ale podle něj jiná role.
Vojenské myšlení v prezidentském úřadu
Do prezidentova současného konání se podle Doksanského minulost propisuje poměrně výrazně. Připomíná známou odpověď na otázku, jak by se zachoval, kdyby dostal rozkaz zasáhnout: v armádě se rozkazy plní. Když vláda nejedná podle jeho představ, má prezident podle poslance tendenci prosadit své silou, ne vyjednáváním a budováním vazeb.
Ukázkou je pro něj spor kolem cesty na summit NATO v Turecku. Účast na něm si prezident vynutil ústavní žalobou na vládu a premiér mu následně odmítl osobní schůzku. Prezident tím podle Doksanského rozbil řadu křehkých vazeb, na nichž politika stojí, a pak se diví, že se s ním premiér nechce scházet. Ve chvíli, kdy s vámi někdo bojuje přes soudy, si s ním na kávu chodit nebudete, shrnuje poslanec.
Doksanský mu vytýká i konkrétní postoje: ochotu směřovat ke Spojeným státům evropským, nahradit korunu eurem a zrušit právo veta, po němž by malé země podle poslance neměly v Evropské unii žádnou váhu, a vyjádření, že by neměl problém ani s konstituční monarchií. Část společnosti přitom podle něj takového prezidenta vítá, protože v něm hledá tatíčka a někoho, za koho se nemusí stydět.
Prezidentská volba: má mít koalice vlastního kandidáta?
Do prezidentské volby zbývá necelý rok a půl a premiér a předseda hnutí ANO Andrej Babiš i předseda Motoristů a ministr zahraničí Petr Macinka shodně říkají, že vláda by neměla mít vlastního vládního kandidáta. Doksanský předesílá, že postoj vedení hnutí bude respektovat a bude pro něj závazný, ale dokud se o věci diskutuje, dovolí si jiný pohled. Koalice se 108 mandáty ve dvousetčlenné sněmovně podle něj svým voličům dluží kandidáta, který reprezentuje podobnou politiku a podobný pohled na svět. Čekat, až se někdo vygeneruje z takzvané občanské společnosti, mu přijde jako promarněná příležitost.
Ze jmen, která se skloňují, by se mu osobně líbil Radek Vondráček, bývalý předseda Poslanecké sněmovny. Má podle Doksanského velké zkušenosti a dokázal by obstát; zároveň poslanec přiznává, že do koaličních jednání nevidí, protože v nich nesedí. Vondráčkovu kandidaturu opakovaně podporoval i bývalý prezident Miloš Zeman, který současné hlavě státu naopak vyčítá politickou nezkušenost.
Od zavedení přímé volby se podle Doksanského posunulo, jak úřad prezidenta vnímáme. Dřív jsme instinktivně chtěli někoho nadstranického, jenže společnost i politika se mezitím polarizovaly a nadstranický kandidát je dnes podle poslance iluze — ať bude kandidovat kdokoli, dřív nebo později ho jedna strana sporu označí za svého. Petr Pavel je podle Doksanského zcela otevřeně kandidátem opozičních stran, i kdyby to tisíckrát popíraly. Zvolen byl přitom i hlasy voličů dnešních koaličních stran, a právě tito lidé podle něj rozhodnou, komu dají hlas příště.
Migrace: proč se Česku masová vlna vyhnula
Česko patří mezi země Evropské unie, kterých se masová nelegální migrace z Afriky a Blízkého východu prakticky nedotkla. Doksanský to přičítá především veřejnému mínění: díky historické zkušenosti se tuzemská společnost včas vymezila proti migraci z muslimských zemí a nedopustila se naivity, kterou bylo vidět v Německu a dalších západních státech. I politici, kteří k vstřícnějšímu postoji tíhli — a podle Doksanského to byla celá předchozí vláda a zvlášť STAN — cítili hranici, přes kterou veřejnost nepůjde.
Zmiňuje i plán přesunout k nám migranty například z Německa a získat od něj peníze na to, aby tu měli srovnatelné sociální dávky a vyplatilo se jim tu žít. Právě na odpor veřejnosti by podle něj takový záměr narazil. Roli podle Doksanského sehráli i politici, kteří své postoje formulují jasně — jmenuje Andreje Babiše, Tomia Okamuru i exprezidenta Miloše Zemana.
Vůči Evropské unii je poslanec skeptický: je podle něj v této věci bezzubá a migrační pakt neúčinný. Vítá, že ho vláda odmítá — přebírat migranty z jiných zemí nebo za ně platit solidární poplatky je pro něj nepřijatelné. V evropských debatách má podle Doksanského smysl opakovat, že by se měly důsledně chránit hranice, potápět lodě převaděčů, postihovat je a přestat financovat neziskové organizace, které jim napomáhají. Realita je podle něj jiná: migranti se dostávají z Ceuty na španělské území i na Krétu a aktivita Frontexu je slaboučká.
Souhlasí přitom s exprezidentem Václavem Klausem v tom, že představa, podle níž má Evropa povinnost zajistit blahobyt každému, je chiméra. Solidarita a soucit s migranty podle Doksanského nahradily solidaritu a soucit s vlastními obyvateli, přitom politici jsou tu primárně kvůli nim. Že jednotlivé lidské příběhy bývají zoufalé, nepopírá — lidé podle něj utíkají před chudobou a beznadějí, jenže Evropa nemůže být odpovědná za blahobyt celého světa.
Je západní Evropa ztracená?
Doksanský by si přál, aby západoevropské státy ztracené nebyly, zároveň se ale bojí, že cesta zpět nemusí existovat. Znamenalo by to podle něj radikální kroky a deportace ve velkém, a hlavně střet s nevládními organizacemi i s částí veřejného mínění, které je samo rozkolísané.
Druhý důvod své skepse ukazuje na Británii. Připomíná policistu odsouzeného za příspěvek zesměšňující stereotypy o muslimech i výzvu, aby britští policisté aspoň jeden den drželi půst v rámci ramadánu jako projev solidarity s muslimskou veřejností. Dokud podle Doksanského západním politikům nedojde, že ustupováním ztrácejí evropské hodnoty, šance na obrat není. Bezpečnostní rizika vnímají, ideologické pozadí jim ale podle něj uniká.
Vlastní zážitek má ze Švédska: na hokejovém turnaji s dětmi před několika lety viděl v jídelně malé školy jmenovky, na nichž měla drtivá většina dětí arabská jména. Tehdy si podle svých slov řekl, že pokud je to takhle i v malých švédských městech, je Švédsko ztracené. Česko podle něj může být rádo, že takovou situaci nemá — a právě to je důvod zůstat v téhle věci radikální, i kdyby kritika přicházela ze všech stran.
Závěr
Rozhovor spojuje dvě roviny. V té sněmovní jde o konkrétní hlasování: koalice chce přehlasovat prezidentské veto rozpočtové novely a počítá s tím, že opozice bude jednání natahovat. V té obecnější jde o vztah k prezidentovi — Doksanský v Petru Pavlovi vidí politika, jemuž část scény promíjí komunistickou minulost, a proto by koalice podle něj měla do nadcházející volby postavit vlastního kandidáta. Migraci pak čte jako téma, kde Česko dosud obstálo díky postoji veřejnosti, a kde by podle něj mělo zůstat nekompromisní.
