Stávka v Českém rozhlase a České televizi naznačila, že spor o financování veřejnoprávních médií se může stát jednou z největších bitev nové Babišovy vlády. Novinář Miroslav Korecký v rozhovoru pro XTV vysvětluje, proč jsou koncesionářské poplatky asociální a nemravné, jak vnímá radikalizující se rétoriku Martina Kupky a co si myslí o dalších aktuálních tématech — od covidového účtu německé vládě přes přesuny v KDU-ČSL až po konec války s Íránem.
Stávka v ČT a ČRo: bitva, do které by Babiš jít nemusel
Výstražná stávka v Českém rozhlase a České televizi je první velkou zkouškou nové vlády Andreje Babiše. Jde o střet, který se dal čekat — a zároveň o střet, do kterého by Babiš podle všeho šel jen nerad. Premiér totiž není typ politika, který by si liboval v čelních konfliktech, plných Václavácích proti sobě a kritice z části společnosti. Chce být milován všemi, a od televize ani rádia se mu této lásky nedostane.
Couvnout už ale v této chvíli nelze — bylo by to potupné a okamžitě by se to proměnilo v titulky o tom, kdo skutečně vládne: zda Strakova akademie, nebo Kavčí hory.
Lidsky se zaměstnancům nedivit, ale o ohrožení nezávislosti to není
Lidsky se zaměstnancům veřejnoprávních médií nelze divit. Mnozí jsou v Českém rozhlase nebo České televizi desítky let, mají svou práci rádi a propouštění ani odchod proti vlastní vůli není v žádné profesi příjemný. Z tohoto úhlu je stávka pochopitelná.
Otázka nezávislosti je ale něco jiného. Bývalý ministr životního prostředí Hladík ten den popsal, že ho v televizi pozvali do pořadu a pak zase odvolali — a vyvozuje z toho, že už začalo „bát se vlády". Realističtější výklad je, že do diskuse s ním zkrátka nikdo z protistrany nechtěl jít, což je věc jiná.
Představa, že Andrej Babiš bude ráno chodit na porady Kavčích hor a určovat, o čem se má točit, je naivní. Sedmnáct let strávených v televizi (byť externě) přineslo nejednu zkušenost s tím, kdo z politiků volal generálnímu řediteli nebo šéfovi zpravodajství, aby se něco nevysílalo nebo naopak. To je ale skutečný problém — a ten s formou úhrady vysílání nesouvisí.
Poplatky jsou asociální a nemravné
Věcně jsou koncesionářské poplatky jedním z nejméně efektivních způsobů, jak od lidí vybírat peníze. A jsou totálně asociální. Andrej Babiš, Křetínský nebo Tykač platí úplně stejně jako poslední babička z Bruntálu. To není daň, jako jsou daně z výdělku nebo spotřeby — je to daň z hlavy.
K tomu se přidává jeden konkrétní nepoměr: lidé nad 75 let tvoří zhruba 8 procent populace, ale platí více než čtvrtinu příjmů České televize. To už není jen neefektivní — to je nemravné.
Politický pohled je ale druhá věc. Otázka, jestli vláda na tomto tématu nevykrvácí, není zanedbatelná — jiných a mnohem větších problémů, než jak se platí za vysílání, je v Česku dost.
Kupka slibuje fotbalové euro v roce 2040: hezký slib v opozici
Slib, že Česko bude v roce 2040 pořádat fotbalové euro společně s Rakouskem a Slovenskem, je krásný předvolební slip. Patří do stejné kategorie jako sliby z minulosti — třeba ten z roku 2021, kdy se slibovalo, že proběhne celonárodní anketa o národního ptáka a ten bude oficiálně vyhlášen. Pták dodnes vyhlášen nebyl.
V opozici se slibuje snadno: olympiádu v Praze, haly pro kdekoho. Když má politik alibi, že to tak jako tak nespadne na něj, slibuje se mu lehčeji. A pokud jde o současné fotbalové výkony — remíza 1:1 se Středoafrickou republikou napovídá, že pořadatelská účast by možná byla i jediná cesta, jak se na velký podnik dostat.
Spolupráce se Slovenskem? Po všem, co se napovídalo
U konkrétně Slovenska je slib společného šampionátu ještě podivnější. Politici hnutí SPOLU a ODS si v posledních letech neodpustili ostré výroky vůči Slovensku, vůči slovenským akcím i osobnostem — včetně řečnických obratů typu „fašistický stát". Jestli má být s touto zemí nyní budována tak úzká spolupráce, jako je společné pořádání mistrovství Evropy, působí to dost rozporuplně. V roce 2040 už Robert Fico na Slovensku nejspíš nebude, ale rozjíždět společné holportu zrovna s Bratislavou je v kontextu posledních let z ODS překvapivé.
Kupka se radikalizoval, dravec ale není
U Martina Kupky se posun v rétorice nedá přehlédnout — radikalizoval se. Stojí za tím marketéři kolem něj. Kupka má známé silné stránky: je přemýšlivý, inteligentní, dobře komunikuje, dobře vypadá — typ politika, kterého by každá matka chtěla mít za syna. Otázka je, jestli by každý chtěl mít takového premiéra. Není to dravec, na jaké jsme byli v české politice zvyklí — typu Paroubka, Topolánka, Babiše nebo Klause.
Poslouchá tedy rady svých lidí: mluví o „dlužnících" a „parazitech", slibuje a vysílá na Facebooku trochu trapná videa. Ale kdo z politiků dneska nevysílá.
Covidový účet pro německou vládu a české roušky
Německá vláda tvrdě doplatí na covidový chaos — soudy jí podle prvních zpráv ukládají miliardové platby v souvislosti s nákupy roušek. Tolik let zpátky, a staré hříchy dobíhají dál.
S odstupem působí ta doba téměř jako pohádka, kterou by člověk vyprávěl dětem. Všechna otevírání, zavírání, roušky, respirátory. Kdo se tehdy chytil správného větru — koupil levně, prodal státu stonásobně dráž — je dnes kapitalista za vodou. V Německu zase vláda nabídla velkou cenu, pak ji začala stahovat zpět, dodavatelé se obrátili na soud a vyhráli. Stát teď platí.
Otázka, jestli někdo bude za covidovou éru postaven před soud — včetně nákupu vakcín a navazujících operací — zůstává otevřená. Žádný protizločinecký útvar se podle všeho takovými případy systematicky nezabývá. A půjde to těžko: stát tehdy podlehl panice, nikdo skutečně nevěděl, jestli nás přejde větší chřipka, nebo tady všichni vymřeme. Tuny vakcín se nakonec spalovaly v pecích. Pochopitelná lidská reakce je dnes raději na tu dobu zapomenout.
Wolf, lidovci a tah Grolichovy strany pryč od konzervativců
Jan Wolf patří k výrazným osobnostem konzervativnějšího křídla KDU-ČSL — a to dnes nemá ve straně na růžích ustláno. Nové vedení v čele s Grolichem si dává záležet, aby se i navenek mluvilo o „nových lidovcích" — s důrazem na to slovo „nový". Vyjadřuje to: my s tou starou KDU-ČSL nemáme nic společného.
Strana se posouvá někam mezi STAN, část ODS, kousek TOP 09 a možná i k Pirátům. Konzervativci, kteří v ní léta razili tradičnější směr, samozřejmě sténají, ale čekají. Preference jsou kolem dvou až tří procent a po třech měsících od Grolichova nástupu zatím neukazují obrat. Tři měsíce ale zase nejsou tak dlouhá doba.
Pokud jde o Wolfovo vyjádření, že motoristé říkají věci, které jsou pro něj normální — vůbec by nepřekvapilo, kdyby přešel právě k Motoristům. V pražských podzimních volbách na kandidátce KDU-ČSL výrazněji nefiguruje (strana se spojila s liberálnějšími subjekty kvůli šanci v Praze), a jeho ideové ukotvení k Motoristům není nijak vzdálené — jako sociální typ s levicovou politikou se Wolf nikdy neprezentoval. Rozloučit se ale se stranou, ve které je člověk třicet let, není jednoduché. Vidět to bylo i v ODS, kde i odchody k jinému subjektu byly pro dlouholeté členy velmi těžkým rozhodnutím.
Hormuzský průliv otevřený: konec zbytečné války
Hormuzský průliv je opět otevřený — a je to nádherný konec celé války. Před válkou byl ovšem otevřený stejně tak. Spojené státy a Izrael několik měsíců bombardovaly Írán s cílem změnit režim, nastolit demokracii, předat moc opozici a zničit jaderný program. Nic z toho se nestalo. Co zůstalo, je otevřený průliv — který tam byl už předtím.
Vyčerpalo to Spojené státy vojensky i ekonomicky a podlomilo to světovou ekonomiku, která už tak těžce dýchala pod cenami pohonných hmot.
Donald Trump musí z války odejít. Na podzim jsou v Americe volby a Amerika nemůže do voleb vstupovat jako válčící země. Trump navíc slíbil, že válku rychle ukončí — jiné rozuzlení by byla totální prohra. Zda dohoda skutečně vznikne, je v tuto chvíli předmětem různých pochybností. Trump si to každopádně prodá jako největší vítězství v dějinách Spojených států a celá Evropa s celým Západem to odkývne, jen aby konečně byl mír, dovážel se benzín a tekla ropa z Perského zálivu. Zbývá ale konstatovat, že to byla úplně zbytečná válka bez jakýchkoli výsledků.
Ukrajinský dron a první oběť každé války
První zprávy o tom, že ukrajinský dron zasáhl autobus s běloruským dětským týmem, vyvolávají otázku, kam až válka dohnala obě strany. Ukrajincům není svaté nic, podobně jako protistraně. Drony mají tu „výhodu", že se vždy dá tvrdit, že se zařízení zbláznilo a dopadlo do Rumunska, Polska nebo někam jinam. Nebo že soupeř přesměroval, zmátl a dron si pak letěl, kam si zamanul.
Když válka začala, Miroslav Macek na sociálních sítích napsal: „První obětí každé války je pravda." Přesně to se stalo. Filtrované zprávy přicházejí z obou stran, máme věřit jedněm nebo druhým. V Česku se spíš věří Ukrajině, protože Rusko je nepřítel — ale pravda je vždy plastická. Vidět to bylo i ve válce v Íránu, kde americké síly podle dostupných informací zasáhly školu s dvěma sty dětmi, všechny mrtvé, a slíbilo se vyšetření, o kterém dodnes nepadlo slovo. To jsou smutné stránky každé války.
Konec na Ukrajině? Zatím to tak nevypadá
Jestli si Donald Trump po Íránu uvolní ruce a pustí se víc do války na Ukrajině, je nejisté. Záležet bude na tom, jestli obě strany budou mít války dost a budou ji chtít ukončit. Zatím to ale u Zelenského ani u Putina příliš vidět není. Vyjednávání bude pravděpodobně ještě hodně dlouhé.
Závěr
Z Koreckého čtení vyplývá obraz vlády, která sice do bitvy o financování veřejnoprávních médií dobrovolně neskočila, ale teď z ní nemůže couvnout — a riskuje, že na ní spálí příliš mnoho politické energie. Opozice se mezitím radikalizuje stylem i sliby (fotbalové euro 2040, ostrá rétorika Martina Kupky), KDU-ČSL pod novým vedením opouští své konzervativní křídlo a v zahraničí končí jedna „úplně zbytečná válka" — bez výsledků, ale s pádem cen ropy v dohledu. Válka na Ukrajině zatím konec v dohledu nemá.
