Vláda Andreje Babiše v pondělí rozhodla, že prezident Petr Pavel nepojede na summit Severoatlantické aliance v Ankaře. Týdny spekulací, jestli kabinet ustoupí, nebo nikoli, skončily jasným ne. Pavel sice ještě může uplatnit svou ohlášenou pohrůžku kompetenční žalobou k Ústavnímu soudu, ale celý spor se konečně přesunul do roviny, ve které se má řešit – tedy o tom, kdo v parlamentní demokracii určuje zahraniční politiku.
Vláda zatrhla prezidentovi cestu do Ankary
Po týdnech debat a komentářů přišlo pondělní rozhodnutí: prezident Petr Pavel na summit NATO v Ankaře nepojede. Andrej Babiš a celá vláda tím dali najevo, že se nenechají z Pražského hradu rozeštvávat. Spor přitom nikdy nebyl jen o motoristech jako koaličním partnerovi – prostřednictvím motoristů Hrad ostřeluje celou Babišovu vládu a hnutí ANO, motoristé byli jen praktický prostředník.
Kompetenční žaloba a 62 zahraničních cest
Prezident už dříve avizoval, že pokud mu vláda Ankaru zatrhne, podá kompetenční žalobu. Ústavní soud bývá Pavlovi nakloněný, ale i tak je legitimní otázka, jak by mu při výčtu zhruba 62 dosavadních zahraničních cest, na nichž nikdo právo zastupovat republiku navenek neomezoval, dokazoval, že má specifické ústavní právo právě na summit v Ankaře. Riskuje při tom podobnou blamáž jako po incidentu se zprávami od Petra Macinky, kvůli kterým se na Hradě svolávala policie a tisková konference s obviněním z vydírání – z čehož nakonec nezbylo nic.
Hradní mediální choreografie: foťák, koníci a parašutista
Není nic špatného na tom, že má prezident koníčky. Méně obvyklé je, že prezident provozuje svého koníčka – fotografování – a kolem něj současně chodí jiný fotograf, který tu činnost dokumentuje, takže se z koníčka stává náplň prezidentské práce. Skutečnou náplní by přitom mělo být dohadování se s vládou, hašení sporů a hledání průniku. Místo toho jsme svědky řetězce mediálních výjevů: prezident fotí na MotoGP, leze na stožár, zachraňuje parašutisty, ke kterým náhodou došel. Velké části české veřejnosti to nevadí; pro jinou část je to jen falešné a prázdné.
Stávka v ČT, prázdné náměstí na Kavčích horách a 5,7 miliardy „vyhladovění"
Pracovníci České televize se rozhodli pro stávku a černá trička proti chystaným změnám financování. Část politické scény a celebrit se přidává. Problém je, že podle kodexu ČT nemá veřejnoprávní médium využívat svých vysílacích kapacit k prosazování vlastních zájmů – a přesně to se právě děje. Demonstrace na podporu ČT před budovou na Kavčích horách měla podle odhadů zhruba tři až čtyři tisíce účastníků, což u instituce s přibližně 3500 zaměstnanci nesvědčí o žádné masové podpoře z řad veřejnosti.
Bizarní je rétorika části obhájců ČT, podle níž se vláda snaží Českou televizi „vyhladovět" – přestože i po plánovaných škrtech by rozpočet televize činil zhruba 5,7 miliardy korun. Označovat skoro šestimiliardový rozpočet za hladovění je obratná dezinformace od lidí, kteří se jindy stylizují do role bojovníků s dezinformacemi. Skutečně ohrožené nejsou demokracie ani nezávislost médií, ale dlouho budované peněžní toky.
Singer: měřítko Evropy a sloučení televize s rozhlasem
Bývalý guvernér České národní banky Miroslav Singer v nedělní debatě upozornil na dvě věci, které z české debaty o financování ČT zcela vypadávají. Za prvé: na svůj rozpočet produkuje Česká televize víc programu, než by tomu rozpočtu v evropském srovnání zemí o pěti až patnácti milionech obyvatel odpovídalo. Za druhé: drtivá většina evropských modelů funguje s jednotným vedením televize a rozhlasu, což je významný úsporný potenciál, který se v české debatě zarytě ignoruje. Singer zároveň zpochybnil tezi, že by změna financování veřejnoprávních médií představovala ohrožení demokracie – mimo jiné s odkazem na Maďarsko, kde stála veřejnoprávní média za Orbánem, a přesto opozice nakonec uspěla.
Fialova bublina: 2 % na obranu nesplnil ani on
Druhým velkým tématem byla dvě procenta HDP na obranu. Fialova vláda celé měsíce dávala najevo, že závazek splnila, a z této pozice plísnila Babišův kabinet, že ho neplní. Jenže z dat Severoatlantické aliance se ukázalo, že ho nesplnila ani sama. Petr Fiala se na sociálních sítích pokusil situaci zachránit příspěvkem, v němž tvrdil, že NATO „změnilo metodiku" a že jeho vláda „věřila, že 2 % dodržela". Právě tato pětice slov – „věřili jsme, že jsme dodrželi" – je celého ospravedlnění nejcennější. Celoroční debata o tom, jestli Česko plní spojenecký závazek, nestála na číslech, ale na víře tehdejších ministrů. Pro letošní rozpočet, který už Fialova vláda neschvalovala, slibuje, že by „byli připraveni dávat víc". Slibovat něco, co už nemůžete provést, je politicky bezpečné.
Klíčové je, že debata o obraně se redukuje na shodu s metodikou, nikoli na to, jestli vynaložené peníze prokazatelně zvýšily bezpečnost země. Diskuse o konkrétních položkách obranného rozpočtu – co se za peníze pořizuje a zda to dává smysl – v podstatě chybí.
Británie po Starmerovi a návrat Faragea
Britský premiér Keir Starmer oznámil rezignaci – z Downing Street číslo 10 i z čela Labour Party. Pro Británii odchází jeden z nejhorších premiérů poslední doby, byť konkurence v tomto směru v posledních letech byla silná. Pozitivní vedlejší efekt: do popředí britské politiky se vrací dlouholetý europoslanec a duchovní otec brexitu Nigel Farage. Británie, kterou si Evropa pamatovala jako stabilní, sebevědomou demokracii, se rozkládá zevnitř – Farage je jedním z mála politiků, kteří v ní zatím nabízejí alternativní směr.
Ivana Tykač a najednou rychlá akce Deníku N
V politických kuloárech se začalo mluvit o tom, že by jako protikandidátka Petra Pavla v příští prezidentské volbě mohla zvednout rukavici podnikatelka Ivana Tykač. Tomu, že úvahy mají reálný základ, nasvědčuje rychlost, s jakou se v jejím případě aktivovala redaktorka Deníku N Zdislava Pokorná: video shrnující výhrady k podnikání skupiny Tykačových, k filantropii Institutu SOLVO i k tomu, že kolem Ivany Tykač působí PR lidé spojení s hnutím ANO. Konkrétní argumenty jsou jedna věc; nápadná je ovšem asymetrie – v době, kdy se v médiích objevovalo jméno Petra Pavla jako možného prezidentského kandidáta, žádné podobné rešerše o jeho minulosti a vazbách z téhož pera nevycházely. Deník N je soukromé médium a má právo držet linku, kterou drží; jen by si měl odpustit pózu nezávislé a vyvážené žurnalistiky.
Nerudová si „střelila do nohy"
Půvabným epilogem celé debaty o dvou procentech bylo vystoupení Danuše Nerudové na sociální síti, kde obvinila Babišovu vládu z toho, že její údajné neplnění závazku vůči NATO ohrožuje bezpečnost země. Zapomněla přitom, že údaje, na něž odkazovala, se týkaly období, kdy byla u moci Fialova vláda, jíž bylo hnutí STAN aktivní součástí. Příspěvek krátce na to smazala a nahradila jiným, ve kterém původní omyl prakticky zopakovala.
Závěr
Pondělní rozhodnutí o Ankaře, padající bublina kolem dvou procent na obranu i stávka v České televizi mají společného jmenovatele: nová sněmovní většina se začíná chovat tak, jako by skutečně získala mandát voličů – a část politické scény, médií a veřejnoprávních institucí na to reaguje nesouměřitelným odporem. Jestli je tato země parlamentní demokracií a právním státem, ukáže se v příštích týdnech podle toho, jak se vyřeší stávka v ČT i případná kompetenční žaloba prezidenta. Zatím to vypadá, že ústavní pravidla nakonec převáží nad dlouho budovanou mediální dramaturgií Pražského hradu.
