Prezident Petr Pavel touží jet na summit NATO, ale vláda ho do delegace zapsat nehodlá. Filip Turek se z nové funkce pustil do organizací přisátých na státní rozpočet. A Česká televize právě předvedla, co u ní slovo „nezávislost“ ve skutečnosti znamená. Tři příběhy jednoho týdne mají společného jmenovatele: vztah k cizím penězům.
Pavel se domáhá místa na summitu NATO, ministr ho odmítá
Petr Pavel strašně touží jet na summit NATO. Vláda ho tam ale pustit nechce, a má pro to dobrý důvod: prezident dlouhodobě vystupuje jako lídr opozice a na summitu by zastupoval politiku, která není politikou vlády. Ministr zahraničí a šéf Motoristů Petr Macinka to pojmenoval bez obalu — domáhat se takhle účasti je od prezidenta nedůstojné.
A je to přesné. Petr Pavel je fakticky líderem opozice prostě proto, že opozice žádného jiného nemá; převzal její roli a její program prosazuje, kde může, i když přitom permanentně opakuje, že lídrem opozice není. Předchozí prezidenti mívali spory s vládami, občas proti některému ministrovi vyšlápli — ale ani Václav Klaus, ani Miloš Zeman, ani Václav Havel se nikdy nepostavili proti vládě jako proti celému bloku. Na summitu přitom má Česko zastupovat ten, kdo za jeho zahraniční politiku nese odpovědnost vůči sněmovně — tedy vláda. Co by tam takový opoziční lídr dělal — vykládal, že vlastní země něco neplní, ačkoli dvě procenta HDP na obranu plní?
Spor se mezitím vyhrotil do tragikomické fáze. Pavel se obrátil rovnou na premiéra Andreje Babiše — kterého jinak nechává denně stíhat — a poslal mu z Pražského hradu do Strakovy akademie dopis, že na své účasti trvá podle ústavy. Ústavní pučista se ohání ústavou; fantastická ironie. Tím, že obchází Macinku a tlačí přímo na premiéra, sleduje jediné: kdyby Babiš povolil a svého ministra zahraničí přehlasoval, byla by to pro Macinku obrovská potupa. Jenže delegaci sestavuje ministr zahraničí — a ten dal najevo, že Pavla tam nenapíše. Babiš už navíc oznámil, že delegace je hotová.
Pavel proto hrozí kompetenční žalobou k Ústavnímu soudu, a to dokonce ruku v ruce se svým spřízněným deníkem N. Tady stojí za připomenutí jedna okolnost: Ústavní soud je z velké části jeho — jmenoval třináct z patnácti soudců včetně předsedy a obou místopředsedů. Půvabné je, že právě díky Pavlovi dnes víme, že formulace „prezident jmenuje ministra na návrh premiéra“ znamená i to, že ho na návrh premiéra nejmenovat může. Stejnou logikou teď ministr zahraničí může odmítnout zapsat prezidenta do delegace. Vždycky je něco za něco — a Pavel sklízí přesně to, co zasel.
Druhá pětiletka jako program: prezident, který chce spoluvládnout
Pavel mezitím v debatě se studenty Mendelovy univerzity v Brně skromně oznámil, že zatím nevidí jiného vhodného kandidáta na hlavu státu — takže pokud se situace nezmění, je připraven kandidovat znovu. Jinými slovy: bude muset kandidovat, aby měl koho volit. Od člověka, který před první volbou sliboval, že nebude kandidovat ani poprvé, a pak ujišťoval, že druhá pětiletka už nebude potřeba, to nepřekvapí.
Do prezidentské volby přitom zbývá víc než rok, takže absence jiných kandidátů znamená hlavně to, že zatím nikdo oficiálně nekandiduje. Jisté ale je, že tu s velkou pravděpodobností zůstane prezident, který bude i nadále agresivně zkoušet spoluvládnout — domáhat se, aby vláda dělala věci podle něj, a ovlivnit příští sněmovní volby ve prospěch dnešní opozice, opřen o spřízněná média.
Česká televize hraje svou „nezávislost“ — a sama se usvědčuje
Třetí velké téma týdne dodala sama Česká televize. Bojuje za své poplatky — což není nic jiného než extra daň na instituci, kterou jako státní vůbec nepotřebujeme. Tahle státní televize je zralá buď na privatizaci, nebo na zrušení; jsme dávno v éře komerčních médií.
Mohli bychom čekat, že právě teď, když bojuje o peníze, si dá televize aspoň záležet, aby vypadala nestranně. Místo toho do toho ještě šlápla. Debatu o kultuře a dotacích namodelovala personálně tak, že proti jednomu osamělému zástupci jiného názoru posadila celou jednolitou frontu, k tomu moderátory na „správné“ straně. Onen osamělý host, hudebník a bývalý člověk z okruhu Václava Klause Ladislav Jakl, řekl věc velmi prostou: nikdo nemá právo na cizí peníze, a říkat „nezávislá kultura“ tomu, kdo se bez cizích peněz neobejde, je protimluv. Taková kultura je naopak velmi závislá — na každém poplatníkovi, který možná o žádný takový kulturní statek nestojí, ale platit musí.
Řečeno přesně. „Nezávislí“ umělci jsou nezávislí asi jako narkoman na své droze — závislí na našich penězích a na naší práci. Z té práce odvádíme daně a tihle lidé si automaticky nárokují, že jim je máme přeposlat, aby si mohli dělat, co chtějí. Život ale není jen zábava.
Spor o financování má přitom prostý základ. Televize si na extra dani zvykla na vyšší a vyšší příjmy a teď tvrdí, že kdyby ji stát financoval z běžného rozpočtu místo z poplatku, přestala by být „nezávislá“ — přestože to slovo funguje čistě jako narativ. Argument, že nezávislost obou médií zaručí dohled Nejvyššího kontrolního úřadu, navíc míří vedle: NKÚ může kontrolovat hospodaření, ale na obsah nedosáhne. A nejhorší na obou médiích je právě to, že se obsahově vymkla z kloubů a uvnitř už neexistuje žádná kontrola. Schopní, nezaujatí lidé by se v jiných médiích uživili bez problémů — instituce ale jako celek napravitelná není.
„Vyřešil jsem ho.“ Klempíř, Baxa a kulturní fronta
Do dotačního světa šlápl i ministr kultury za Motoristy Oto Klempíř. Odvolal svého předchůdce Martina Baxu ze správní rady festivalu Pražské jaro — a proč ne? Baxa tam seděl jako ministr kultury; teď je ministrem kultury Klempíř. Okamžitě se ovšem vzedmula vlna rozhořčení, co si to dovoluje — přitom jde o jeho zcela běžnou pravomoc, kterou při svém nástupu využíval i Baxa a každý jiný ministr.
Souběžně se před ministerstvem kultury sešla „národní kulturní fronta“ — kulturní instituce a odbory, které požadují z rozpočtu stejnou částku jako loni. Jsou to titíž lidé, kteří donekonečna opakují, že vláda zadlužuje Česko a že se musí šetřit — jenže ve chvíli, kdy nová vláda na rozdíl od té předchozí začne škrtat tam, kde se škrtat dá, najednou nikdo nevěří vlastním uším. Šetřit ale musí každý. Tihle lidé pak chodí demonstrovat na Letnou a křičí, že Babiš, Macinka, Turek a Okamura zadlužují Česko — místo aby začali šetřit i u sebe.
Turek bere organizacím dotace: konec automatu z veřejných peněz
Největší radost ze všeho ale dělá Filip Turek. Od minulého týdne je vedle role vládního zmocněnce pro Green Deal i místopředsedou Rady Státního fondu životního prostředí — a hned z té pozice začal řezat. Parta z Hnutí Duha má prý napříště smůlu.
Komunikace kolem dotací pro Duhu je sama o sobě výmluvná. Když organizace na sociálních sítích trvala na tom, že ji nefinancuje stát, ale především jednotliví dárci a dárkyně, dostala odpověď, že je naopak na seznamu žadatelů jednoho z fondů pod ministerstvem životního prostředí — a ať si tedy ono financování od „jednotlivých dárců“ zařídí celé. Právník Robert Kocián navíc rozkreslil schéma financování: uprostřed organizace, kolem několik státních penězovodů přes hned několik ministerstev. Tolik k tvrzení o čistě soukromých dárcích.
Připomeňme, že jde o organizace, které rády blokují stavby ve veřejném zájmu — od přehrad v záplavových oblastech po dálnice. Ať si peníze na sebe sami seženou od soukromníků; v jádru jsou to lobistické skupiny. Turek u jednoho fondu doporučil škrtnout zhruba 128,5 milionu korun, které z Česka tečou na devátý balíček do globálního fondu životního prostředí — peníze na cestování po konferencích a šíření ekoalarmismu. Závěrečnou tečkou je komunikace jednoho úředníka jedné pražské městské části, který Turkovi napsal cosi jako dobráckou výhrůžku, že kvůli němu poruší zákon, pokud nedá ruce pryč od prezidenta. Přesně takhle dnes komunikují lidé, kteří se zaklínají obranou demokracie. To, že vláda škrtá a vyvolává takový jek, je přitom nejlepší důkaz, že skutečně něco dělá.
„Demokracie platí, jen když vyhrajeme my“
Pod tím vším se skrývá jeden myšlenkový vzorec, který se dá shrnout jednou větou z tweetu, jenž koloval po sítích: strana se sedmi procenty prý určuje, kam smí cestovat prezident, a to i proti ústavě, takže se tu nerespektují výsledky voleb a vůle voličů. Je to učebnicový příklad totalitního myšlení. Ano, i strana se sedmi procenty může být ve sněmovně i ve vládě — Motoristé v ní jsou a mají ministra zahraničí, který právě tuto kompetenci má. Proti ústavě to není; strana, která získá sedm procent, se do sněmovny dostane a může vstoupit do koalice — přesně tak, jak náš systém funguje. A když se kdysi do sněmovny dostaly TOP 09 a lidovci s preferencemi kolem dvou procent jen díky napojení na ODS a obsadili klíčové posty, nikdo z téže „správné strany“ se neptal, jak je možné, že takhle malé strany určují vládní politiku.
Stejná rétorika ovládla i Letnou, zabalená do hávu „obrany demokracie“. Jenže demokracie v tomhle pojetí platí jen tehdy, když „ti správní“ vyhrají a jsou u moci; jakmile vyhraje a vystřídá je někdo jiný, najednou už to demokracie není.
Do téhle atmosféry zapadá i čerstvě obnovená vyšetřovací komise sněmovny ke kauze Dozimetr. Sedí v ní samí právníci — mimo jiné Renata Vesecká, někdejší nejvyšší státní zástupkyně, dnes poslankyně za Motoristy, a jako ministr spravedlnosti za ANO Jeroným Tejc. Že parlamentní vyšetřovací komise nikdy nic nevyřeší, je sice oblíbená teze, ale praxe ukazuje něco jiného: komise ke střelbě na pražské filozofické fakultě tehdy nasvítila chaos, který před veřejností zakrývala policie i ministr vnitra. Úplný zlom čekat netřeba, ale i u Dozimetru se nejspíš dozvíme aspoň něco, co jsme se podle všeho dozvědět neměli.
Společný jmenovatel celého týdne je nakonec prostý. Ať jde o prezidenta, který se domáhá role, jež mu nepřísluší, o televizi bojující za extra daň, nebo o organizace přisáté na státní fondy — všude se opakuje stejný nárok: my máme vydělávat a platit, aby si někdo jiný mohl dělat, co chce, za cizí peníze. A jek, který se zvedá pokaždé, když se tomu vláda postaví, je jen důkazem, že na to konečně někdo sáhl.
