Novela stavebního zákona otevřela ve sněmovně spor o takzvané akcelerační oblasti — území, kde má mít výstavba větrných a solárních elektráren zjednodušené povolování. Poslanec Filip Turek, který k tématu vystupoval i jako vládní zmocněnec pro klimatickou politiku a Green Deal, k nim připravil pozměňovací návrh ve prospěch obcí. Nakonec ho neprosazoval: Evropská komise varovala, že by jeho přijetí ohrozilo miliardy korun z evropských fondů.
Akcelerační oblasti jako dědictví minulé vlády
Koncept akceleračních oblastí je tříresortní plán schválený předchozí vládou zhruba v roce 2023. Ještě před několika měsíci počítal s plochou kolem 2 500 až 2 700 kilometrů čtverečních.
Meziresortní vyjednávání plochu podle Turka zmenšilo přibližně šestinásobně a ze 110 původně vymezených akceleračních oblastí jich zbylo 94, přičemž další měly ubýt. Sám k tomu dodal, že vyhrát na sto nula nelze.
Návrh pro obce, který zastavila hrozba z Bruselu
Pozměňovací návrh měl dát obcím možnost akcelerační oblasti ve svém okolí oddálit. Podle veřejně dostupných informací šlo o zvětšení minimálního odstupu větrných elektráren od obydlí z 500 na 900 metrů.
Postoj Evropské komise Turek ve sněmovně parafrázoval jednoduše: pokud obce takovou pravomoc dostanou, přijde Česko o deset, dvacet nebo i více miliard korun. Místo obvyklé prosby o podporu vlastního návrhu proto oznámil, že ho prosazovat nebude, protože komise hrozí sankcemi. Veřejné zdroje tuto hrozbu upřesňují — v sázce je devět miliard z Národního plánu obnovy a další peníze z Modernizačního fondu, přičemž akcelerační zóny má stát vymezit do konce srpna.
Proč podle Turka vítr sám o sobě nestačí
Instalovaný výkon větrných elektráren je podle Turka číslo na papíře. V českých podmínkách fouká zhruba pětinu času, a to nikoli tehdy, kdy je elektřina potřeba. Kolísání proto musí vyrovnávat regulační zdroje, tedy točivé elektrárny na uhlí nebo plyn — obnovitelné zdroje tak paradoxně zvyšují závislost na dováženém plynu. K tomu Turek přidává dopady na krajinný ráz, ptáky a drobné živočichy.
Druhým argumentem je plocha. Na stejné množství vyrobené energie potřebuje vítr proti uhelné elektrárně asi dvacetkrát větší území, proti jaderné sto až sto dvacetkrát a proti plynové zhruba sto šedesátkrát. Česko přitom nemá Baltské ani Severní moře a jeho území se nafouknout nedá.
Green Deal jako ideologie a cena povolenky
Klimatickou změnu Turek nezpochybňuje. Zpochybňuje představu, že uspání evropského průmyslu sníží světovou produkci oxidu uhličitého a že se zbytek světa Evropou inspiruje. Dekarbonizaci v její evropské podobě označuje za sebedestruktivní a klimatické cíle staví do jedné řady s centrálním plánováním — s tím rozdílem, že pětiletky byly podle něj pouze neefektivní, kdežto tady jde o cílenou destrukci.
Ekonomickým jádrem sporu je emisní povolenka. Průmysl by podle Turka unesl cenu kolem třiceti eur, realita se pohybuje mezi osmdesáti a devadesáti a dosáhla i stovky. Ve Vietnamu, Indii nebo Číně jde o jednotky eur, v Kalifornii zhruba o dvacet dolarů. Milníky pro roky 2030, 2040 a 2050 shrnul ironicky: nejdřív se zmrzačí výroba aut, pak zmizí energeticky náročný průmysl a u devadesátiprocentního snížení emisí zbude jen vylézt na stromy.
Dotace, které nakonec zdražují
Dotační programy na okna a zateplení popisuje Turek jako přesun peněz od zaměstnavatelů k domácnostem, který se firmám vrátí v podobě propouštění. Zatímco první fáze emisního obchodování podle něj přinesla nekonkurenceschopnost průmyslu, ta druhá přinese chudobu obyvatelům.
Konkrétní příklad malého domácího podvodu: tepelné čerpadlo stojí 300 tisíc korun, dotace na něj činí 120 tisíc — a s dotací vyskočí cena na 420 tisíc. Ve větším měřítku uvádí záchytná zařízení na oxid uhličitý pro slévárny, jejichž cena běžně převyšuje hodnotu samotné slévárny. Stalo se podle něj i to, že provoz po instalaci takového zařízení během několika let zkrachoval.
Průmysl jako třetina HDP a ohrožená pracovní místa
Česko má podle Turkových čísel zhruba 30 procent HDP z průmyslu a 10 procent z automobilového odvětví, možná nejvíc na světě. Zelená politika proto dopadá právě na něj nejtvrději: zavírání historických firem a energeticky náročných provozů je podle něj šestkrát rychlejší než před dvěma lety.
Emise v Číně a Indii přitom rostou dvakrát až čtyřikrát rychleji, než u nás klesají. Za každým z ohrožených statisíců pracovních míst přitom stojí jedna česká rodina. Za největší tragédii dnešní doby Turek označil to, že se přijímají rozhodnutí, kterým jejich předkladatelé sami nevěří, jen aby se oddálil pád, než v Bruselu dostanou rozum.
Spor v plénu: transformace, jádro a konzultace s Bruselem
Z opozičních lavic zaznělo, že český průmysl neohrožují obnovitelné zdroje ani modernizace, ale drahá energie, závislost na fosilních palivech, zastaralé sítě a pomalost státu, a že Česko je v rozvoji obnovitelných zdrojů na chvostu. Opoziční poslankyně Gabriela Svárovská k tomu doplnila, že odsíření uhelných elektráren v devadesátých letech není totéž co dekarbonizace.
Turek odpověděl, že resortní legislativa musí návrhy v Bruselu konzultovat kvůli riziku řízení pro porušení unijního práva — nejde tedy o dobrovolné udávání ze strany úředníků. České továrny podle něj prošly největší transformací od roku 1989, dostaly filtry a odsíření, a teprve poté přišel Green Deal. Co se nevyrobí tady, vyrobí se v Indii nebo v Číně, a to horší technologií. Obnovitelné zdroje bere jako doplněk: solární panely na střechách továren ano, pole solárních baronů ne. Akumulace ve velkém podle něj zatím neexistuje a blokování jádra považuje za hloupost, ze které se Německo už poučilo.
Emisní povolenka jako zelený Bitcoin a dalších šest návrhů
Povolenku Turek označuje za zelený Bitcoin — investiční a spekulativní nástroj, do kterého vstoupily i německé penzijní fondy. Právě proto se podle něj nedaří srazit její cenu vyšší emisí povolenek.
Vedle návrhu k akceleračním oblastem, od kterého ustoupil, se přihlásil k dalším šesti pozměňovacím návrhům. Týkají se urychlení povolovacích procesů u jaderných zdrojů, plavebního stupně Děčín, který má pomoci dostavbě Dukovan, výstavby spaloven nebezpečného odpadu a další strategické infrastruktury.
Ze svého působení ve výboru pro životní prostředí v Evropském parlamentu si podle vlastních slov odnesl poznatek, že pokud Evropa dekarbonizuje, musí totéž vyžadovat i po ostatních — jinak jde o nefunkční nástroj, který průmysl nanejvýš odvrátí od nejhoršího. Unie podle jeho čísel produkuje kolem tří miliard tun oxidu uhličitého ročně, Čína deset až třináct miliard.
Německo, převedené miliardy a sázka na vodu
Německo má podle Turka tři roky nulový růst a zároveň jednu z největších uhelných elektráren na světě, přičemž uhlí tam má podle zákona hořet do roku 2038 — právě proto, že země odstavila jaderné bloky.
Ministerstvo životního prostředí podle něj z ekologického fondu převedlo 2,3 miliardy korun pod ministerstvo průmyslu ministra Havlíčka, aby se peníze vrátily do těžkého průmyslu. Jde o obory, které povolenky do fondů nakoupily a dnes se při padesátimiliardových obratech pohybují v ziscích v řádu desítek milionů. Další dvě miliardy putovaly na ministerstvo pro místní rozvoj na dostupné bydlení.
Argumentem proti větrníkům je i hustota osídlení: Německo má při své velikosti kolem deseti tisíc obcí, Česko necelých sedm tisíc, takže stavět větrníky na každém rohu nelze. Turek naopak deklaruje podporu desítkám vodních elektráren, přehradám a přečerpávacím zdrojům — a právě jejich rychlejší výstavby se jeho další návrhy ke stavebnímu zákonu týkají.
Spor o čísla a o kancelář na ministerstvu
V závěru Turek reagoval na výtku jednoho z bývalých ministrů, že si spolu s ministrem životního prostředí zkrášlil kancelář za tři miliony korun. Rekonstrukce po předchůdci Hladíkovi stála podle něj 97 400 korun a šlo o bezpečnostní prvky, konkrétně dvojité dveře. Hladík naproti tomu investoval do historické koupelny 1 307 600 korun.
Jako předseda vládní rady pro výnosy z emisních povolenek Turek uvádí, že plánovaná čísla realitě neodpovídala: rozpočtovalo se 11,6 miliardy, předtím dvacet a třicet, skutečnost letos vyjde na tři až čtyři miliardy. Připomněl také rozlišení, na kterém trvá ministr Macinka — skončila klimatická krize, nikoli klimatická změna.
Závěr
Turkova linka je vnitřně konzistentní: klimatická politika Evropské unie podle něj globální emise nesnižuje, jen přesouvá výrobu do zemí s horšími technologiemi a zdražuje energii zemi, která stojí na průmyslu. Praktickým vyústěním debaty byl ale ústup — návrh, který měl dát obcím slovo, padl pod hrozbou ztráty evropských peněz. Novelu stavebního zákona sněmovna v červenci schválila a poslala do Senátu.
Poznámka k rolím: Filip Turek je poslancem Poslanecké sněmovny. Výkon funkce vládního zmocněnce pro klimatickou politiku a Green Deal, v níž ve sněmovních debatách vystupoval, v polovině července 2026 dočasně pozastavil do vyšetření dopravní nehody.
