Vládní zmocněnec pro Green Deal Filip Turek v rozhovoru pro Parlamentní listy TV vysvětluje, proč ministerstvo životního prostředí pod novou vládou snížilo plánovaný rozsah akceleračních zón pro větrné elektrárny zhruba šestkrát, jak je doloženo, že část úředníků dávala žaloby na stát z pozic placených z veřejných peněz, a kolik se na rezortu reálně uspořilo. Výrok o úřednících-parazitech, který se stal mediální aférou, podle Turka mířil přesně na tuto skupinu — a aktivistická lobby ho podle něj záměrně zveličila.
Akcelerační zóny: šestkrát menší rozsah než v původním plánu
Jako poslanec sněmovny a vládní zmocněnec pro Green Deal popisuje Turek, jak po nástupu na ministerstvo životního prostředí narazil na rozpracovaný materiál bývalé vlády. Ta se vůči Evropské unii zavázala vymezit takzvané akcelerační zóny pro výstavbu větrných elektráren a připravila je tak, aby začaly platit v srpnu. Závazek vůči EU podle Turka zrušit nelze — to by vyžadovalo vládu, která se 100procentně chce odpojit od unijních pravidel, plus shodu řady okolních zemí. Bez vymezení zón by Česko navíc přišlo o vlastní peníze, které jsou podle něj v Bruselu drženy jako podmíněné.
Manévrovací prostor proto Turek viděl v rozsahu zón. Zóny se mají vymezit na 3 GW instalovaného výkonu, ale plocha, kterou pro tento výkon vyhradila předchozí vláda, byla podle něj zhruba šestkrát větší, než je nutné: z přibližně 2 600 až 2 800 km² se podle Turka podařilo dostat na zhruba 474 km². Hrozilo prý masové rozprostření větrníků po celé zemi — odhadoval, že by mohlo jít až o deset tisíc kusů. Pro srovnání uvádí, že v Česku dnes stojí kolem 260 větrných elektráren, zatímco v Německu přes 30 tisíc.
K omezení Turek svolal mezirezortní pracovní skupinu napříč třemi ministerstvy — životního prostředí, místního rozvoje a průmyslu a obchodu — a velké jednání se konalo 18. ledna. Souhlas s tím, že rozsah zón se sníží a větrníky budou stát jen tam, kde to nevadí nebo kde si je obce přejí, dostal podle svých slov od vicepremiéra Karla Havlíčka i premiéra Andreje Babiše. Obce mají do 15. května podat vyjádření. Turek dodává, že v rámci stavebního zákona připravuje další opatření, která by rozsah snížila ne šestkrát, ale až desetkrát, a ošetřila i výstavbu mimo akcelerační zóny.
„Větrné barony" a paralela s jadernou energetikou
Turek staví proti masivnímu rozšiřování větrných elektráren technickou argumentaci. Vítr podle něj fouká zhruba 20 procent času, takže instalovaný výkon neodpovídá skutečnému, a k jeho dorovnání jsou potřeba regulační zdroje, nejlépe plynové turbíny. Pro stejné množství energie přitom prý plynová elektrárna zabere řádově menší plochu a může běžet nonstop; obdobně jaderná elektrárna potřebuje podle jím uváděných čísel mnohonásobně menší prostor než větrné parky a také jede bez přestávky.
Vysoká výkupní cena větrné energie podle Turka znamená, že spotřebitelé fakticky dotují provozovatele — vedle „solárních baronů" mluví o „větrných baronech". Kdyby se větrníky postavily v plném plánovaném rozsahu, činily by podle něj dodatečné zisky z výkupních cen dohromady zhruba 400 miliard korun za 20 let. Právě tomuto kapitálu se podle vlastních slov postavil, a proto čelí rozsáhlé mediální kampani. Turek zdůrazňuje, že v Bruselu působil jako europoslanec ve výboru pro životní prostředí, takže příslušnou agendu a nařízení znal — to mu podle něj umožnilo materiál bývalé vlády včas „vytáhnout ze sklepa".
Úředník, který žaloval stát: konkrétní příklad
Klíčovou pasáží je popis konkrétního případu, který podle Turka zosobňuje jeho výrok o úřednících-parazitech. Rozhovor se k němu dostal přes článek v deníku N, kde jistý pan Ábel označil Turkovo působení za jízdu buldozerem a hovořil o ideologických čistkách. Turek namítá, že žádné politické čistky neprobíhají, ale že buldozerem lze přejet „penězovody" k podobně napojeným lidem.
Jako příklad uvádí kolegu, který těsně před koncem svého angažmá na ministerstvu získal od ředitele jednoho odboru smlouvu na čerpání zhruba milionu korun, a to 11. prosince — v době, kdy už bylo zřejmé, že za pár dní (15. prosince) nastupuje nový ministr Petr Macinka. Předtím podle Turka tento okruh čerpal kolem dvou milionů. Turek opatrně dodává, že nechce tvrdit, že peníze vyčerpal výhradně tento člověk; jde mu o ilustraci, jak to na rezortu fungovalo.
Tentýž typ úředníka podle Turka v souběhu se svou prací podával jménem nevládních spolků klimatické žaloby na stát. Z pohledu jeho kanceláře jde o střet zájmů: stát platí mzdu, stát platí navazující smlouvy a stát je současně žalován za rozhodnutí, která sám vydává — přičemž dotyčný má prý i zahraniční vzdělání zaměřené na prosazování změn politiky cestou žalob. Turek tuto strukturu nazývá „mapou penězovodů" a uvádí, že bezpečnostní experti rezortu jednotlivé smlouvy prověřují. Právě toto je podle něj obraz parazita, o kterém mluvil na akci stanice XTV — ne paušální označení státní správy. Při jednání o akceleračních zónách prý lidé, kteří na nich měli pracovat za vysoké odměny, na zasedání 20 odborníků vůbec nedorazili a jménem ministerstva naopak prosazovali co nejširší výstavbu.
Úspora 9,7 procenta a propouštění
Turek prezentuje konkrétní číslo úspory: přibližně 9,7 procenta z velkých mandatorních výdajů, v absolutních číslech zhruba 531 milionů korun, které se podle něj podařilo najít během týdne s jedním kolegou z ekonomického oddělení. Pokud se započítají i evropské peníze a nižší výnos z emisních povolenek, celkový rozsah úspor se posouvá zhruba o 30 procent. To podle Turka řadí rezort mezi ministerstva s největší úsporou.
Pod ministerstvem je celkem kolem 4 000 lidí, na ústředí bylo 720 pracovních pozic a 39 z nich bylo k 1. dni měsíce zrušeno — Turek připouští, že i mezi propuštěnými byli lidé, kteří odváděli dobrou práci, ale jde o systemizaci a nutnost šetřit. Šetří se podle něj především na neziskových organizacích a na zelené agendě, nikoli na ochraně přírody. Naopak zdůrazňuje, že většina úředníků na ministerstvu jsou odborníci, kteří omezení masivní výstavby větrníků uvítali, a že tým na akceleračních zónách pracoval i o velikonoční neděli a pondělí.
Závěr: revize Green Dealu nabírá i v Německu
V závěru Turek ukazuje na evropský kontext. Připomíná, že i v Německu, dlouhodobém šampionovi zelené transformace, zaznělo, že vypnutí jaderných elektráren a sázka na větrníky nebylo nejchytřejší rozhodnutí. Evropa podle něj reaguje se zpožděním, ale směr revize je nezvratný. Sám se přitom vymezuje vůči zjednodušení své role: zdůrazňuje, že není ministr, nýbrž vládní zmocněnec, který dává doporučení a rady — a rozhodnutí zůstává na exekutivě.
Zdroj: Parlamentní listy TV — rozhovor s Filipem Turkem, vládním zmocněncem pro Green Deal.
