Národní očkovací strategie, podávání trestních oznámení na účastníky parlamentního semináře, lobbyistická iniciativa Sníh i proměny Pirátské strany na první pohled nesouvisí. Spojuje je ale jedna nit: snaha proměnit nesouhlas v právní problém pro toho, kdo jej vysloví. Tam, kde demokratický stát voliče přesvědčuje, sahá jeho slabší verze k trestání oponenta. A tato tendence neslábne ani po pádu předchozí vlády.
Pohledem europoslance a právníka Ondřeje Dostála, který se zdravotnickému právu věnuje dvacet let, jde o lakmusový papírek zdraví společnosti. Normální je o věcech mluvit, říkat své názory a nebýt za to trestán — ať už viditelně, nebo neviditelně. Tichý tlak přitom působí na obyčejné lidi i na podnikatele, kteří se bojí, aby jejich firmy nebyly vidět „vůči systému“. A právě ochota klást nepříjemné otázky lidem spojeným s mocí odlišuje fungující veřejnou debatu od její pouhé fasády.
Národní očkovací strategie a princip dobrovolnosti
Národní očkovací strategii Dostál hodnotí jako pochybnou a domnívá se, že by měla být zásadně zrevidována nebo v této podobě opuštěna. Stát podle něj znovu nekriticky podporuje očkování jako jediné možné dobro — a to po kolosálním selhání chytré karantény i po tvrzeních, že vakcinace mRNA zabrání přenosu covidu.
Právní jádro problému leží v rozdílu mezi doporučením a povinností. Proti dobrovolnému očkování nemá Dostál jediné slovo: kdo chce, ať se naočkuje. Spornou se věc stává teprve uložením povinnosti — ať už přímým příkazem s pokutou, nebo nepřímým donucením, kdy se neočkovanému zavřou dveře do restaurací, kaváren a divadel, jak to bylo za covidu. Povinné očkování lze podle něj připustit jen v extrémně striktních případech a za respektování principu proporcionality. Příkladem je tuberkulóza, kde je očkování vyzkoušené a funguje; kdyby se nákaza vrátila například s migrací z východu, povinné očkování proti ní by za určitých okolností bylo přijatelné. Taková výjimka se ale nesmí stát pravidlem — a národní očkovací strategie podle Dostála právě z výjimky pravidlo dělá.
Kritiku míří i na peníze. Na propagaci strategie má jít kolem 170 milionů korun směřujících do časopisů, žurnálů a webů, aby do veřejnosti tlačily linii prosazovanou epidemiology Romanem Chlíbkem a Rastislavem Maďarem. Dostál v této souvislosti oceňuje, že Andrej Babiš svého covidového postupu alespoň zčásti politoval a uznal, že mu pandemická rozhodnutí stála volby — byť omluva mohla být silnější. Naopak u dalších aktérů z té doby, jako je bývalý ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, podobné pokání postrádá.
Trestní oznámení jako nástroj názorového sporu
Symbolem posunu od debaty k represi je pro Dostála případ amerického imunologa Zdeňka Hela, profesora z univerzity ve Spojených státech a amerického občana, který vybírá peníze od českých lidí, aby podal trestní oznámení na názorové oponenty z parlamentního semináře o očkování. Dostál to označuje za ostudu: nikdo nemá co bránit účastníkům seminářů konaných pod záštitou řádně zvolených členů parlamentu v tom, aby projevovali své názory. Doplňuje přitom, že označení „profesor“ má v americkém prostředí jiný význam než v Evropě — jde spíš o popis role vyučujícího než o akademickou hodnost.
Hlubší pointou je financování. Dostál vzpomíná, že o lidech jako Hel před rokem 2020 ve svém oboru nikdy neslyšel; podle něj se taková jména „magicky vynořila“ ze zahraničních univerzit, dostala výrazné PR a začala do veřejnosti tlačit nejprve lockdowny a poté očkování jako ochranu proti týmž zákazům. V tom vidí marketingovou snahu protlačit do populace něco, co by jinak nepřijala.
Stejnou logikou nahlíží na iniciativu Sníh, kterou považuje za politicky velmi pochybnou kvůli zahraničnímu napojení a tlaku na potlačování kritických názorů. Řešením není trestní právo — to nemá řešit politické spory, jinak bychom se ocitli v nedemokratickém státě. Cestou je transparentnost: nedávno schválený zákon o lobbingu a připravovaný zákon o financování neziskových organizací by podle Dostála ukázaly, kdo se s tvůrci opatření na ministerstvu scházel a kdo jednotlivé iniciativy zafinancoval.
Trestání za názor a krize politické kultury
Sklon trestat oponenta není podle Dostála novinkou. Historicky platí, že zřízení, která se ocitnou v potížích, začnou být přecitlivělá a stíhají jakýkoli odpor — od krize pozdního středověku před husitstvím přes americký mccarthismus až po dohasínající normalizaci. Dnešní všeobecnou „přestrašenost z odporu“ ilustruje tím, že Petr Drulák byl napadán za výzvu demonstrovat proti vládě, jako by chtěl chystat převrat.
Jako odstrašující drobnost zmiňuje případ rokycanského gymnázia, kde ředitel podal trestní oznámení poté, co studenti přišli na halloweenskou akci v kostýmech připomínajících Ku-klux-klan. Klukovinu bez znaků trestného činu i přestupku měla podle Dostála vyřešit ředitelna — domluva a třeba povinná četba Chaloupky strýčka Toma — nikoli policie. Je to podle něj projev téhož strachu: ředitel raději věc předal orgánům, než aby riskoval, že ho někdo obviní z nečinnosti. Kritický postoj dospělých k vládě či Evropské unii přitom není důvodem k postihu, ale k diskusi; názory dětí „za čárou“ patří do výchovy, ne před trestní oznámení.
Evropský parlament: jednat se musí napříč spektrem
Vůči podezření, že europoslanec nutně podléhá tahům globalistických struktur, se Dostál vymezuje konkrétně: pozvání do Aspenu ani na Světové ekonomické fórum za svou kariéru v Evropském parlamentu nepřijal, a když vznikal český Aspen, na nabídku k účasti nereagoval. Evropský parlament podle něj funguje jinak, než jak se v Česku líčí — vedle sebe tam legitimně existují krajní pravice i komunisté a nikdo na nikoho nepodává trestní oznámení jen kvůli jeho přesvědčení, jak se to bohužel děje doma.
Z toho plyne i pragmatismus práce: kdo chce něco vyjednat, musí mluvit s levicí i pravicí, aniž by se s těmi lidmi musel ve všem ztotožnit. Příkladem je rozhodování o dohodě Mercosur, kterou se napříč opozičním spektrem podařilo poslat k Soudnímu dvoru EU těsným rozdílem hlasů, aby se prověřilo, zda Ursula von der Leyenová nejednala za zády členských států. Pokus získat dvě třetiny poslanců k jejímu odvolání naopak neuspěl.
Pirátská strana a vlastenecká levice
K Pirátské straně, v níž na počátku své politické dráhy působil, má Dostál ambivalentní vztah. Přirovnává ji k amébě: malý počet členů znamená, že podle toho, kdo zrovna přijde nebo odejde, se mění momentální většiny. Strana, která ještě před deseti lety byla jasně protikorupční, podle něj neměla problém spojit se se subjekty obviněnými v kauze Dozimetr; tatáž strana, jež hájila Palestinu, vygenerovala politika Lipavského, který v době války v Gaze chodil po náměstí s izraelskou vlajkou. Zakladatelé už ve straně většinou nejsou. Z dnešních Pirátů cítí Dostál spíš progresivismus a kulturní války; oceňuje nicméně dílčí úspěchy, jako ústavní stížnosti proti zákulisnímu ovládání zdravotních pojišťoven podané společně s kolegou Třešňákem.
Úspěch Pirátů ve volbách roku 2025 přičítá zvládnutému marketingu a rozdělení progresivních voličů mezi ně a další levici. Vlastenecká levice podle něj v české politice své místo má; její koalice se ocitla těsně pod hranicí zvolení mimo jiné kvůli zbytečné konkurenci uvnitř vlastenecké scény a marketingovým penězům Andreje Babiše. Dostál věří, že po tomto volebním období bude opět přibývat těch, kteří si na takovou alternativu vzpomenou.
Co dál: ekonomická diplomacie a léky
Vlastní agendu shrnuje do dvou os. První je ekonomická diplomacie: jako člen parlamentních delegací pro arabský poloostrov a pro státy ASEAN chce zprostředkovávat obchodní vazby s jihovýchodní Asií. Průmyslové Česko potřebuje vyvážet i dovážet — třeba vzácné zeminy z tohoto regionu — a jen z obchodu lze vybrat daně na zdravotnictví, důchody a infrastrukturu. Druhou osou je dostupnost léků: nedostatek penicilinu v roce 2023 ukázal závislost na Asii, kde se vyrábějí účinné látky, z nichž se pak tabletky kompletují. Cílem je zajistit jejich nákup a rovnoměrnou distribuci do lékáren a postupně vrátit část výroby domů — to je práce na výboru pro zdravotnictví, jehož je Dostál členem.
Napříč všemi tématy zní jedna teze: stát, který přestal věřit svým voličům, sahá k trestání místo přesvědčování. Lékem na to není mlčení, ale otevřená debata, transparentní financování a ochota klást i nepříjemné otázky.
