Covidová éra zanechala v české společnosti hluboké stopy — rozdělila lékaře, znejistila pacienty a mediální mainstream odmítl jakoukoli kritickou reflexi. Dětská neuroložka a pediatrička Alena Dernerová, která se v době pandemie otevřeně postavila proti mainstreamovému narativu, v rozhovoru pojmenovává, proč bez poctivého zpětného pohledu na ta léta nemůže mít žádná nová národní zdravotní strategie důvěru veřejnosti.
Lékaři mlčí: reflexe covidové éry chybí
Většina kolegů, kteří v době covidu aktivně očkovali a nabádali pacienty k boosterům, si zažitou zkušenost zpětně přehodnocovat nechce. Část z nich sama v soukromí přiznává, že se od té doby cítí hůř — opakované infekce dýchacích cest, chronická únava, nevysvětlitelné zdravotní obtíže. Přesto je to téma, o kterém se raději nemluví. Lékaři pracující na jednotkách intenzivní péče zůstávají přesvědčeni, že očkování v první vlně zachránilo životy — a to nelze jednoduše zpochybnit. Jenže co se dělo půl roku poté, kdy na JIPy začali přibývat právě očkovaní pacienti s covidem, zatímco neočkovaní, kteří infekci přirozeně prodělali, tam chyběli, se do veřejné diskuse vůbec nedostalo.
Mezi hlasy, které se tehdy odvážily mluvit nahlas, zazněla jména jako profesor Beran, profesor Turánek, profesor Ton nebo doktor Karel Drbal. Tito lidé nesli za svou otevřenost vysokou cenu. Profesorka Hana Zelená, která usilovala o předání dostupných dat veřejnosti, přišla o připravovanou pozici vedoucí laboratoře. Omluvy se nedočkali žádný z nich.
Hlášené nežádoucí účinky zahrnovaly záněty srdečního svalu a osrdečníku, trombózy, embolie, neurologické obtíže popsatelné jen jako „divné záněty nervů". O možné souvislosti s nárůstem onkologických onemocnění hovoří někteří lékaři v zahraničí — například v německém Bundestagu — v českém prostředí toto téma systémová odborná veřejnost odmítá otevřít. Kardiologové jako doktorka Gandalovičová sledují statistiky nárůstu miokardit u mladých pacientů, zájem o tato data ze strany zdravotnického systému však chybí.
Kdy jsou přirozené protilátky dost? Hybridní imunita a jiné zmizelé pojmy
Příchod mRNA vakcín byl spojen s masivní nejistotou — i mezi lékaři samotnými. Dernerová se jako tehdy aktivní senátorka obracela na odborníky, kteří ochotně sdíleli dostupné informace. Postupně vycházelo najevo, že ochrana vakcíny vyprchá za půl roku, že očkovaný člověk může virus přenášet, a že celý vývoj probíhal neslýchaně rychle — ne jako standardní klinická studie, ale spíše jako její třetí fáze prováděná přímo v terénu na celé populaci.
Zvláštní kapitolou bylo odmítnutí uznat přirozeně nabyté protilátky. Základní imunologický princip — proděláte nemoc, získáte imunitu — byl zpochybněn s odvoláním na nutnost „hybridní imunity". Pojem, který se ve zdravotnictví nikdy předtím neobjevil a po skončení covidové éry zase beze stopy zmizel. Přirozená imunita po prodělané infekci nebyla uznávána jako důvod k výjimce z povinnosti nechat se očkovat. To byl moment, kdy se pro mnohé odborníky a pacienty rozsvítil varovný signál.
Stát přijal zodpovědnost za vakcinaci — nikoliv výrobci vakcín. Přesto se dosud nepodařilo úspěšně uplatnit žádný nárok na odškodnění za prokázané zdravotní škody. Soudy odmítly přiznat odškodnění pozůstalým po těch, kdo zemřeli v přímé časové souvislosti s vakcinací, s odůvodněním, že stát může odškodnit pouze živého poškozeného.
Retrospekce, omluvy a národní očkovací strategie
V zahraničí se covidová retrospekce institucionálně rozbíhá. Ve Velké Británii funguje v rámci UK Covid-19 Inquiry samostatný modul věnovaný vakcínám a terapeutikům včetně systému finančních náhrad. Na Novém Zélandu se stalo očkování součástí závěrů Royal Commission. V Německu ztratil Robert Koch Institut část své dřívější autority. V českém prostředí se dosud žádný z klíčových aktérů covidové éry neomluvil — ani tehdejší ministři zdravotnictví, ani veřejnoprávní média, která provozovala systematické přesvědčovací kampaně. Výjimkou byl jen Andrej Babiš, který se za průběh covidové doby omluvil.
Dernerová jako tehdy členka senátu a představenstva České lékařské komory připodepsala spolu s doktorkou Chalánkovou podání k Mezinárodnímu trestnímu soudu v Hágu pro diskriminaci neočkovaných. Reakce předsedy komory doktora Kubka byla okamžitá — vyzval ji k rezignaci na post v představenstvu. Dernerová odmítla. Na základě hlasování představenstva se kolegové od jejích názorů distancovali — čtyři se zdrželi, ostatní hlasovali pro distancování. Zůstala odolná, jak sama říká: naštvaná, ale silnější.
Národní očkovací strategie, připravovaná předchozí vládou a nyní znovu otevřená, je vnímána jako přímé pokračování logiky, která covidovou éru provázela — strašení, kolektivní tlak, benefity pro očkované. Zavedení finančních odměn či dnů volna navíc pro ty, kdo se nechají naočkovat proti chřipce, považuje Dernerová za nedůstojné a zbytečně rozdělující. Stát nemá právo vědět, zda je zaměstnanec očkován — to je ochrana osobních dat. Každý člověk je zodpovědný za své vlastní zdraví.
Smysluplná cesta pro ministerstvo zdravotnictví by vedla přes zcela nové sestavení poradního týmu — bez lidí spjatých s covidovým narativem — a přes naslouchání lékařům v přímé praxi, ne plánování od stolu. Bez otevřené retrospekce covidové éry nelze vybudovat důvěru, na níž by mohla stát jakákoliv budoucí zdravotní strategie. To je výchozí podmínka, nikoli volitelný doplněk.
