Novinářství prochází krizí, jejíž kořeny sahají hluboko do devadesátých let. Tehdy mladí čeští novináři jezdili na stáže na západní univerzity a vraceli se s nadřazeným pohledem na domácí „rybníček". Byli indoktrinováni — a sami si to tehdy neuvědomovali. Paradox spočíval v tom, že nejhorší praktiky přišly právě odtud, odkud se čekalo poučení.
Novinář, který pravdu našel, přestal být novinářem
Krize české žurnalistiky stojí na dvou pilířích: ekonomickém a ideologickém. Tradiční inzerenti odcházejí na sociální sítě a ke Google, redakce hledají jiné zdroje příjmů — neziskovky, zahraniční fondy, velvyslanectví. Zároveň část novinářů prošla procesem, jemuž lze říkat pochod institucemi: z hledače pravdy se stal někdo, kdo pravdu již drží v ruce a zjevuje ji ostatním. Právě toto je základní nepochopení principu novinařiny. Novinář je člověk, který pravdu hledá, ptá se a neustále zpochybňuje. Novinář, který pravdu našel, je — v lehčích případech — kandidát na katedru filozofie, v těžších případech věc pro psychiatra.
Výsledkem je mediální prostředí, kde ti, kteří „nepochopili" prezentovanou pravdu, jsou označeni za dezorientované nebo morálně méněcenné. Nálepkování protivníka a demonstrování morální převahy jsou klasické metody, jimiž si část žurnalistiky nahradila skutečnou novinářskou práci.
První republika: stranická média a kvetoucí demokracie
Za první republiky neexistovala žádná „nestranná" média v dnešním slova smyslu. Každý list otevřeně sympatizoval s určitou politickou stranou. Komunista koupil Právo, příznivec Masarykovy linie si sáhl po Lidových novinách — a demokracie přesto kvetla. Nikdo tehdy nepotřeboval zakládat redakce, které by o sobě prohlašovaly, že informují „padni komu padni" jako Ježíš nad vodami. Přesto právě z té doby pocházejí největší jména české žurnalistiky: Karel Čapek, Ferdinand Peroutka — ale ani jeden z nich nebyl „novinář" v akademickém slova smyslu. Byli to právníci, filozofové, lékaři, spisovatelé.
Z toho plyne i odpověď na otázku, zda má smysl studovat novinařinu jako akademický obor. Novinařina je řemeslo, nikoli věda. Jako když někdo peče chleba nebo montuje nábytek: jde o práci s textem, o nutnost projít redakcí, zažít uzávěrky, vypsat se. Absolventi žurnalistiky bez širokého všeobecného základu a praxe jsou — bez ohledu na dobré úmysly — spíše aktivisté než novináři. Zlatá éra žurnalistiky přinesla reportéry, kteří byli „kus vojáka, kus špiona, kus cestovatele a kus spisovatele" — takoví lidé vznikali zkušenostmi v terénu, ne sezením ve studovně.
Informační záplava, AI a zánik tištěných médií
Internet přinesl informační chaos a sociální sítě udělaly novináře prakticky z každého. Problém není v nedostatku informací — je v jejich přetlaku a v tom, že jen málokdo ví, jak správně hledat. Dřívější „content editing" — kdy zkušení redaktoři vyhodnocovali relevanci a vybírali to podstatné — nahradil „content managing": lapání obsahu ze vzduchu, Ctrl+C, Ctrl+V, záměna „včera" za „dnes". Váleční reportéři píší od stolu v Malešicích a slyší výstřely v Kábulu. Většinové populaci přitom stačí souhrn z AI overview: přečtou deset řádků a mají jasno.
Tištěná média se nezadržitelně blíží terminální fázi. Celosvětový náklad National Geographic klesl z deseti milionů výtisků na necelý milion. Velké vydavatelské domy jsou dinosauři — těžkopádné bitevní lodě, které se otáčejí kilometry, zatímco nezávislé novinářské osobnosti si budují vlastní médium „na koleni" s větším dosahem. Budoucnost tištěného tisku patří fajnšmekrům, kteří si za noviny zaplatí 150–200 Kč a budou snášet pohledy okolí za neekologické chování. Pro masovou informovanost to nestačí.
Přesto zůstává prostor pro zkušené novináře, kteří vědí, jak informace hledat, jak odlišit lidsky napsaný text od výstupu umělé inteligence a jak posoudit relevanci zdroje. Tato schopnost zatím existuje, ale vývoj jde rychle vpřed — a s ní i otázka, co vlastně novinářské řemeslo v příštích letech znamenat bude.
