Větrné elektrárny, které minulá vláda plánovala budovat v takzvaných akceleračních zónách, nejsou pro české podmínky vhodným řešením. Průměrná výška kopců kolem 400 metrů nestačí k tomu, aby vrtule umístěná ve 150–160 metrech dosáhla potřebné výtěžnosti. Větrníky mají smysl na severu Německa nebo Polska, kde fouká prakticky nepřetržitě — v českých podmínkách to tak prostě není.
Zákon šitý na míru, ne pro občany
Zákon o akceleračních zónách byl od počátku konstruován tak, aby do procesu výstavby nemohli občané příliš zasahovat. Základ pro vymezení zón tvořila větrná mapa — místa s dostatečně silným prouděním automaticky získala status akcelerační zóny, aniž by se přihlíželo k ekologickým pásmům, ochraně přírody, tahu ptáků, infrazwuku nebo vzdálenosti od obcí.
Podstatnou roli hrál i ekonomický zájem: dvacetileté období garantovaných výkupních cen pro fotovoltaické elektrárny (kolem 12–13 Kč/kWh) se blíží ke konci. Větrníky s garantovanou výkupní cenou zhruba 4 Kč a paušální platbou i za nevýrobu představovaly pro část investorů logický přechod na nový dotovaný zdroj příjmů.
Energetický mix a realita zimní spotřeby
Česká republika má historické zkušenosti s uhlím a jadernou energetikou. Uhlí je dnes pod tlakem emisních povolenek (EU ETS) politicky neprosaditelné jako nový zdroj, ale stávající hnědouhelné elektrárny jsou klíčové pro pokrytí špiček. Výroba z uhlí vychází zhruba na 15 haléřů za kWh — výsledná cena pro spotřebitele pak dosahuje 6–7 Kč, přičemž emisní povolky dnes stojí 70–80 eur za tunu, což tvoří přibližně 1,70–2 Kč z každé kWh.
Slabinou obnovitelných zdrojů je jejich nespolehlivost v čase maximální poptávky. Pondělní ráno v polovině ledna, kdy lidé začínají topit a ohřívat vodu, generuje obrovskou spotřebu — přesně tehdy ale nefouká a nesluní. Vodní elektrárny kapacitu nestíhají. Záchrannou kotvu v posledních zimách tvoří kombinace francouzských jaderných elektráren a českého uhlí — bez nich by Německo po zavření svých reaktorů čelilo blackoutu.
Německý kancléř Friedrich Merz označil odchod od jaderné energetiky za zásadní strategickou chybu, zároveň ji ale prohlásil za nezvratnou: jaderné elektrárny byly záměrně demontovány tak, aby jejich obnovení bylo technicky i logisticky mimořádně obtížné. Klíčovou roli při prosazení odchodu od jádra sehráli Zelení, kteří reagovali na havárii ve Fukušimě v roce 2011 — ta nastala proto, že japonští inženýři podcenili výšku cunami, která přišla jednou za 100–200 let a zaplavila chladicí čerpadla.
Jádro a LNG: cesta k energetické stabilitě
Slovensko dokončilo po revoluci jaderné elektrárny naplánované ještě za komunistů, kombinuje je s vodními zdroji a patří mezi exportéry elektřiny v regionu. Česká republika by se měla soustředit na co nejrychlejší dostavbu nových jaderných bloků — nejen Dukovan 5 a 6, ale i Temelína 3 a 4, a navíc minimálně tří malých modulárních reaktorů (SMR). Klíčový je výběr dodavatele: korejská firma KHNP v Arabských emirátech postavila čtyři reaktory o výkonu 1,6 GW každý, přesně podle plánu a sjednané ceny — dohromady 5,6 GW nové kapacity.
Paralelu nabízí i plynová infrastruktura. Rusko investovalo desítky miliard dolarů do těžby na poloostrově Jamal: 500 km železnice na permafrostu, padesátitisícové město. Plynovody Nordstream 1 a 2 byly výsledkem dohod uzavřených v éře Gerharda Schrödera a Angely Merkelové. Po výbuchu plynovodů — ke kterému se nakonec přiznali bývalí ukrajinští vojáci — přišla Evropa o přímé zásobování levným ruským plynem.
Alternativa v podobě LNG je ekologicky i ekonomicky nákladná: přibližně 20–25 % přepravovaného plynu se ztratí na zkapalnění, transport přes oceán a opětovné zahřívání. Tato ztráta bývá zřídka zmiňována, přestože svým rozsahem předčí spotřebu, která se vytýká běžným lidem. Navíc Katar v březnu 2025 přišel o zhruba 20 % přepravní kapacity, takže plánované dodávky LNG do Evropy jsou nejisté.
Konkurenceschopnost a geopolitika plynu
Levná energie je přímou konkurenční výhodou. Kubík plynu v Číně stojí přibližně 7 Kč, v Česku 25–30 Kč. Spojení levných ruských energií s čínskou průmyslovou kapacitou vytváří strukturální nevýhodu pro evropské firmy — nejnázornějším příkladem je sklářský průmysl, kde je plyn největší položkou nákladů.
Ruský plyn přitom do Evropy fakticky stále proudí — jen přes mezičlánky: nakupuje se jako LNG, přijíždí pod jinou vlajkou do přístavů, přeprodá se a stává se čistým zbožím bez původu. Na přeprodejním řetězci vydělávají konkrétní skupiny firem, zatímco konečná cena pro průmysl ani domácnosti neklesá.
Energetická politika by se měla řídit prosaditelnou logikou: stávající hnědouhelné elektrárny udržet v provozu, prosadit revizi emisních povolenek (EU ETS 1), nezakotvovat EU ETS 2 do české legislativy a soustavně urychlovat výstavbu nových jaderných bloků — s cílem dokončit je za pět až osm let, nikoli za devatenáct jako ve Finsku.
