Demonstrace Milionu chvilek na Letné z 21. března 2026 je příkladem systematické práce se strachem a emocemi, nikoli spontánním projevem občanské vůle. Spolek funguje jako neoficiální PR agentura prezidenta a sám se pasoval do role lídra opozice — pozice, kterou mu nikdo demokraticky nesvěřil.
Milion chvilek jako PR agentura prezidenta
Na demonstraci na Letné bylo přítomno řádově kolem 100 tisíc lidí, nikoli avizovaných 250 tisíc. Propočty dostupné z veřejných zdrojů ukazují, že kapacita prostranství takovému číslu neodpovídá — jde o statisticky nepřekvapivý počet v kontextu celkové velikosti české populace. Koordinace médií kolem demonstrace a vazby vedení spolku na politické prostředí prezidenta svědčí o tom, že šlo o akci s jasnou politickou dramaturgií. Milion chvilek si de facto vybudoval pozici lídra opozice vůči vládě, aniž by za to nesl jakoukoli demokratickou odpovědnost.
Spolek přitom v době vlády předchozí garnitury — kdy se řešily skutečné skandály — žádné velké demonstrace nesvolával. Nyní, po čtyřleté pauze způsobené vyčerpáním motivace nebo prostředků, se vrátil s novým elánem. Spolek nashromáždil od svých přínivdců přes 140 milionů korun. Jen za sobotu demonstrace přibylo na transparentním účtu odhadem 50 až 100 tisíc korun za jediný den — fundraisingový efekt je tak jedním z prokazaných výsledků akce.
Manipulace strachem: anatomie svolávacího e-mailu
E-mail, který Mikuláš Minář rozesílal před demonstrací, ilustruje klasickou manipulativní techniku: nejdříve vyděsit, pak nabínout řešení. Nejdříve přicházejí slova o autoritářství, hrozícím extrémismu a rozpadu demokratického systému. Teprve poté, až je příjemce dostatečně vyděšený, přichází výzva — přijďte na Letnou. Stejnou strukturu mají i příspěvky na sociálních sítích spolku: hysterie nejdříve vytvoří pocit naléhavosti, racionalita se nedostane ke slovu.
Hesla jako hrozící rozpad demokracie nebo autoritářství a extremismus se opakují dokola v kombinaci s konkrétními jmény politiků, takže po čase přestává být třeba přemýšlet o tom, zda spojení dává smysl — asociace funguje automaticky. Demonstranti na Letné strašili maďarskou cestou a přirovnávali situaci k Orbánovu Maďarsku. Na přímou otázku, co konkrétně maďarská cesta znamená, nedokázal nikdo z dotázaných srozumitelně odpovědět. Přitom Maďarsko je příkladem toho, že i malý stát může vést suverénní zahraniční politiku.
Zákon o neziskovkách: kdo se čeho bojí
Jedním z hlavních motivů svolání demonstrace byla obrana neziskových organizací před zákonem o transparentnosti jejich financování. Zákon přitom nepožaduje nic více než zprůhlednění finančních toků u organizací, které zasahují do politiky a jsou financovány ze zahraničí — princip, který platí v různých podobách v řadě demokratických zemí a vychází z legislativy zavedené ve Spojených státech v roce 1938.
Na akci v Knihovně Václava Havla, kde přednášely zástupkyně Člověka v tísni a Arniky, bylo možné slyšet přiznání, která zazněla proto, že přednášející nečekaly ve svém publiku kritické posluchače. Organizace se obávají povinnosti prokazovat zdroje svého financování a připouštějí, že zákon by mohl omezit jejich fungování. U organizací hrazených z veřejných peněz by transparentnost jejich financování byla samozřejmostí — u organizací financovaných ze zahraničí jsou standardy logicky přísnější.
Případ Natálie Vachatové a hon na odpůrce zákona
Kauza Natálie Vachatové, poradkyně premiéra pro svobodu projevu a někdejší členky Společnosti pro obranu svobody projevu, ukázala, kam může aktivistický tlak zajít. V rámci diskuse kolem zákona o neziskovkách se spustila kampaň zahrnující zveřejňování osobních adres a soukromých informací — tedy přesně to, co její protagonisté sami označují za nepřijatelné. Dokonce člen ODS vyzýval v souvislosti s touto kauzou k tajnému hlasování, aniž by překročil zákon — což samo o sobě vypovídá o míře tlaku, který byl vyvíjen.
Podobnou logiku má i případ takzvaných Macinkových seznamů, jak Parlamentní listy nazvaly soupisy jmen, která ministr kultury v rámci revize dotačních titulů zveřejnil. Čtení těchto seznamů v přímém přenosu se stalo mediálním rituálem — přičemž konce nebylo vidět. Přitom ministr kultury v praxi provedl přesně to, co demonstranti požadují slovně: zrušil zahraniční vysílání Českého rozhlasu, tedy přímé státní financování konkrétního mediálního výstupu. Namísto pochvaly se dočkal kritiky — což dokresluje, jak selektivní je rétorika obránců médií ze strany spolku.
Odpovědnost bez mandátu
Klíčová otázka celé debaty zní: jak velkou politickou sílu může legitimně mít organizace, která nenese žádnou demokratickou odpovědnost? Milion chvilek disponuje desítkami milionů korun, schopností mobilizovat statisíce lidí a mediálním vlivem srovnatelným s velkou politickou stranou. Přitom nečelí žádnému voličskému testu. Pokud organizace skutečně chce prosadit změnu a stojí si za svými hodnotami, měla by být ochotna podstoupit stejnou míru transparentnosti, jakou vyžaduje od ostatních — a přijmout odpovědnost za svá tvrzení.
