Sudetoněmecký landsmannschaft není folklorní sdružení, ale politická organizace hájící zájmy potomků odsunutých Němců s jednoznačnou lobistickou agendou. Sjezd tohoto spolku v Brně v květnu 2026 — historicky první na území České republiky — znovu otevřel otázky, které česká společnost považovala za uzavřené. Profesor politologie a bývalý velvyslanec Petr Drulák, předseda spolku Svatopluk, v rozhovoru pro Rádio Universum vysvětluje, proč je česká lhostejnost vůči těmto aktivitám nebezpečná a co přesně sjezd znamená z hlediska česko-německých vztahů.
Lobby, ne kulturní spolek
Organizátoři sjezdu prezentují akci slovy jako smíření, dialog a historická reflexe. Drulák toto rámování odmítá. Sudetoněmecký landsmannschaft je politické sdružení hájící zájmy potomků odsunutých Němců — nikoli kulturní spolek. Centrem jeho strategie je boj proti dekretům prezidenta republiky a snaha přepsat novodobé české dějiny tak, aby sudetští Němci vystupovali jako oběti českého násilí s nárokem na nápravu. Kdyby šlo o čistě kulturní a folkloristickou akci, bylo by možné na ni pohlížet jinak — ale to tak není.
Obrovským spojencem landsmannschaftu je česká lhostejnost. Většina lidí mávne rukou s tím, že jde o vzdálenou minulost nebo folklor. Jenže spolek svou politickou orientaci sám neskrývá. Stačí přečíst dokumenty organizace — její pohled na české dějiny nikdy nemůže být pohledem českým. Zatímco česká veřejnost věc ignoruje, dobře organizovaná skupina aktivistů systematicky legitimizuje své nároky a buduje si politické pozice.
Vliv v české politice: od velvyslanců po ministry
Landsmannschaft dnes působí výrazněji v české politice než v německé. Na sněmy sdružení jsou pravidelně zváni čeští politici — ministři, velvyslanci, zástupci místních samospráv. Účast na sjezdech se pro českého velvyslance v Berlíně stala téměř rutinou. Historicky se do spolupráce s landsmannschaftem nejvíce angažovala KDU-ČSL — Drulák zmiňuje jako příklad bývalého ministra kultury Daniela Hermana, který jako první člen české vlády osobně navštívil sjezd sdružení v Norimberku. Nebyl sám.
Vlivová síť landsmannschaftu si v českém politickém prostředí přimknula k sobě řadu činitelů. Výsledkem je, že akce, která by v 90. letech byla nepředstavitelná, se v roce 2026 koná v Brně s vědomím a podporou místních úřadů. Vláda přitom celou záležitost označuje za věc Brna.
Salámová metoda: od majetku k Benešovi
Formální majetkové nároky landsmannschaft ze svých stanov odstranil přibližně před deseti lety. Prezident Pavel tehdy toto gesto přivítal jako smířlivý krok v česko-německých vztazích. Drulák to vidí jinak: jde o politickou taktiku, nikoli o změnu cílů.
Analogii nachází v roce 1935, kdy Konrad Henlein přijel do Londýna na přednáškové turné. Tamní aristokracie Sudetoněmeckou stranu výrazně podporovala. Henlein tehdy opakovaně prohlašoval, že Československo vůbec nezpochybňuje a chce být jeho součástí — a pak říkal další věci. Stejná logika platí u landsmannschaftu: když přímý majetkový požadavek budí nepřátelství, odsune se do pozadí. Místo toho se mluví o bezpráví Benešových dekretů. Pokud by tento rámec nakonec převážil a dekrety by byly prohlášeny za nespravedlnost, automaticky by se otevřela otázka občanství a majetku. Drulák to nazývá salámovou metodou.
Česko-německá deklarace z roku 1997, uzavřená kancléřem Helmutem Kohlem a premiérem Václavem Klausem, tyto otázky prohlásila za uzavřené. Landsmannschaft stojí mimo tento konsenzus a systematicky zpochybňuje, co se na české straně odehrálo.
Kolektivní vina, odsun a historický kontext
Sdružení staví svou narativní strategii na argumentu kolektivní křivdy — sudetští Němci byli potrestáni bez ohledu na individuální vinu. Drulák připouští, že kolektivní odpovědnost je z abstraktní lidskoprávní perspektivy problematická. Zároveň připomíná historická fakta: drtivá většina sudetských Němců se ve 30. letech přiklonila k nacistům. Henleinova sudetoněmecká strana byla odnoží NSDAP. Systematické podkopávání předmnichovské republiky ze strany sudetských Němců ve 20. a 30. letech jsou fakta s přímými důsledky. Ti, kteří od nacistů odešli nebo pomáhali Čechům, byli i tehdejším státem uznáváni.
Termín odsun Drulák označuje za přesný terminus technicus. Odsuny jako stabilizační nástroj měly historické precedenty — výměna obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem ve 20. letech. Momentální útrapy jsou cenou za dlouhodobou stabilitu a mírové soužití.
Dehonestace Beneše jako importovaná kritika
Paralelně s aktivitami landsmannschaftu probíhá v českém veřejném prostoru výrazná dehonestace prezidenta Edvarda Beneše. Na konferencích se z něj dělá kolaborant, pomníku se přidávají tabulky zdůrazňující sporný odkaz. Drulák vidí v tomto trendu dvě složky.
První je obecný progresivistický módní trend zachvátivší celý západ: Britové revidují odkaz Winstona Churchilla kvůli rasistickým postojům, Francouzi debatují o sochách Colberta. Jde o anachronické soudy současnosti nad minulostí — Drulák to označuje za sebedestrukci, nikoli seberereflexi.
Druhá složka je specificky česká a závažnější: kritika Beneše je v jádru německá kritika, kterou si čeští intelektuálové vzali za svou. Beneš byl jedním z největších českých státníků: jako ministr zahraničí a poté prezident stát fakticky zakládal dvakrát — poprvé s Masarykem po první světové válce, podruhé sám po nacistické okupaci, kdy vydupoval ze spojenců uznání exilové vlády a po roce 1945 obnovil československou státnost. To, že Češi přebírají pohled jeho historických nepřátel na vlastního největšího diplomata, je zvrácené.
Závěr: protestní akce a postoj vlády
Spolek Svatopluk spolu s dalšími signatáři zaslal Berndtu Posseltovi výzvu, aby sjezd v Brně nepořádal. Posselt odpověděl diplomaticky vstřícně — a všechny naopak do Brna pozval. Drulák neočekává, že občanská iniciativa sjezdu zabrání. Za důležité ale považuje, aby část české veřejnosti landsmannschaftu přímo řekla: toto nedělejte. Vítá také protestní akce lokálních brněnských organizací. Minimálním výsledkem celé kauzy je alespoň odkrytí postojů českých institucí — vláda věc označila za záležitost Brna, nikoli za otázku celostátního zájmu.
