Symbolická svíčka místo koncesionářského poplatku, vlhký sen progresivistů o Spojených státech evropských a strana, které zbyla jen prázdná značka — takový je obraz současné české politiky, jak se rýsuje z jednoho večerního pohledu na dění kolem veřejnoprávních médií, prezidenta Petra Pavla a třiceti pěti let Občanské demokratické strany. Pojítkem je jediná otázka: kdo má platit službu, kterou nechce, a kdo má právo rozhodovat o tom, jak bude vypadat český stát.
Fraška kolem veřejnoprávních médií
Generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral varoval, že pokud dojde na škrty ve financování, bude muset z pětadvaceti stanic zrušit až devatenáct. Jenže celé to melodrama bylo zbytečné. Pandořinu skříňku otevřela už minulá vláda, když na koncesionářské poplatky přece jen sáhla — místo prostého zvýšení rozšířila okruh koncesionářů tak, že se z poplatku fakticky stala daň z internetu. Strůjcem byl tehdejší ministr kultury Martin Baxa za ODS, který se přitom dušoval, že se poplatků dotýkat nebude.
Druhým důvodem, proč si bylo možné dnešní hysterii ušetřit, je samotné chování veřejnoprávních médií. Instituce, které berou peníze od všech koncesionářů, část z nich kádrují: vybereme od tebe poplatek, ale názory, které zastáváš, ani politiky, které volíš, na svých vlnách neuslyšíš. Médium veřejné služby, které se chová jako povýšený morální maják a jen kasíruje, si o spory koleduje samo.
Český rozhlas má pětadvacet stanic — od Radiožurnálu přes Vltavu, Plus, Wave a Junior až po čtrnáct regionálních studií. Kdo z posluchačů by je dokázal vyjmenovat? Smysluplná debata je přitom jednoduchá: službu má hradit ten, kdo ji spotřebovává, a nikdo nemá být nucen platit za to, co nechce sledovat. Ostatně petice chvilkařů, pod kterou Mikuláš Minář ohlásil sto padesát tisíc podpisů, nabízí elegantní řešení — kdyby každý z těch sto padesáti tisíc lidí přispěl čtyřmi tisíci, je po problému a televizi si její příznivci zaplatí sami.
Demonstrativní slezina před Kavčími horami
Před budovou České televize se odehrála akce zaměstnanců, kterou lze stěží nazvat demonstrací. V přehrávané výzvě zaměstnanci varovali, že vládní plán zlikviduje Českou televizi a Český rozhlas, jak je známe — ohrozí nezávislé zpravodajství, původní tvorbu, pořady pro děti i regionální studia v Brně a Ostravě. Návrh nového zákona předložil ministr kultury Oto Klempíř za Motoristy a podle protestujících jde o plíživou cestu k likvidaci veřejnoprávních médií.
Na celém výstupu chybělo jediné: konkrétní argument. Bránit „nezávislost a objektivitu" a přitom mlčet o tom, jak aktivisticky se Česká televize v posledních letech chová, je málo. Před posledními americkými prezidentskými volbami přivezla reportáž plnou rozhovorů výhradně s podporovateli Kamaly Harrisové — a z více než sedmdesáti milionů Trumpových voličů nedokázala najít ani jednoho. Pokud někdo takové zpravodajství chce, ať si ho platí. To je celý ten princip, kolem kterého se vše točí. Mimochodem ani vládní návrh není ideální: pouze přesouvá financování z poplatků do státního rozpočtu, takže média budou dál placena z daní — přitom jádro problému je, aby službu hradil ten, kdo ji spotřebovává.
Prezident a vlhký sen o Spojených státech evropských
Na debatě s občany v Litomyšli se prezident Petr Pavel přiklonil k myšlence, že jediným řešením pro Evropu je vznik Spojených států evropských. Jinými slovy: hlava státu by si přála, aby stát, jehož je prezidentem, postupně přestal existovat. Navázala na to vzletná slova o tom, že se Evropa nemůže donekonečna dívat za oceán a musí se o sebe postarat sama. Jenže když se Evropa naposledy rozhodla starat sama o sebe a ukázat světu cestu, vznikl z toho Green Deal a cesta do zeleného skanzenu.
Představa Spojených států evropských je v části českého intelektuálního prostředí živá — je to košatě řečeno vlhký sen lidí, kteří mají utkvělou představu, že někdo v zahraničí ví lépe než my sami, co je pro nás dobré, a že když svou suverenitu odevzdáme na zlatém podnose, můžeme na tom jen vydělat. Nemůžeme. Myšlenky na společný evropský stát vždy ztroskotaly na historicky špatných vzájemných zkušenostech jednotlivých zemí, na jazykové bariéře a na tom, že si to reálně skoro nikdo nepřeje. A platí jednoduchá zkušenost: čím těsněji se Evropa integruje, tím horší jsou její výsledky.
Místo volených politiků, kterých se občan nejpozději po čtyřech letech může zbavit, by rozhodovali lidé jako Ursula von der Leyenová nebo Kaja Kallasová — euroestablishment, jehož se zbavit nelze a který má tendenci obměňovat se za lidi ještě horší. K tomu připočtěme propagaci eura a snahu omezit právo veta národních států ve prospěch hlasování kvalifikovanou většinou. Tady už to zavání vlastizradou: prezident vykonává na území republiky činnost, která neslouží jejím zájmům, nýbrž cizí moci. Paragraf o neoprávněné činnosti pro cizí moc — doplněný kvůli lepšímu stíhání hybridních hrozeb a vlivových operací — na tento případ sedí jako ušitý. Česká koruna pryč, právo veta pryč, Česká republika pryč.
Nenávist „lepších lidí"
Část společnosti, která se ráda považuje za vzdělanější a hodnotově ukotvenější, si neuvědomuje, jak snadno sama generuje nenávist, proti které jinak okázale bojuje. Na galavečeru Asociace korespondentů Bílého domu v hotelu Washington Hilton se ozvala střelba — jednatřicetiletý učitel z Kalifornie Cole Thomas Allen pronikl ozbrojený přes kontrolu a podle vyšetřovatelů mířil na členy Trumpovy administrativy; nebýt zásahu ochranky, mohlo to skončit krvavě. Násilí ale není jen za oceánem — připomeňme atentát na slovenského premiéra Roberta Fica.
I v českém prostředí přitéká nenávist z nečekaných míst. Když se student na debatě dovolil zeptat Petra Pavla na jeho minulost, reagoval na sociální síti kněz výzvou, aby tazateli „dali přes hubu" — a to jen za to, že položil otázku a má jiný názor. Jak taková nenávist jde dohromady s výkonem kněžského povolání, zůstává záhadou. Nenávist od těch, kdo se pasovali na lepší lidi, jim problém nedělá. Objektivně ale začíná být velkým problémem pro všechny ostatní.
Turek, „parazité" a dvojí metr médií
Na oslavě devíti let internetové televize XTV pronesl Filip Turek větu, že na čtyřech resortech, které Motoristé spravují, je stále plno progresivistických, levicových a zelených parazitů, které se rozhodli postupně deratizovat. Na té větě není nic špatného: na ministerstvech skutečně sedí lidé navázaní na neziskovky, kteří rozhodují o finančních tocích a dotacích, a snaha nových ministrů odstřihnout je od zdrojů je správná. Turek nikde neřekl, že mluví o úřednících.
To, že se z výroku stalo téma o „úřednících", má na svědomí mediální rámování. Servery Seznamu povýšily výrok na obvinění a přizvaly si analytika z oddělení analytické filozofie Akademie věd, podle nějž je označit někoho za parazita a navrhovat jeho deratizaci podobné jako veřejně hajlovat. To samozřejmě není pravda — jde o účelové posunutí na úroveň, u které si každý řekne „to už je přes čáru". Tady se ukazuje dvojí metr: když exministryně spravedlnosti Eva Decroix označila vládní koalici za „svoloč" a vládní koordinátor strategické komunikace Otakar Foltýn mluvil o „sviních", žádné haló se nekonalo a žádný analytik se nepohoršoval. Turek nesmí, Foltýn a Decroix mohli.
Třicet pět let ODS — smrt jí sluší
Nad vším se klene půlkulaté výročí: Občanská demokratická strana oslavila pětatřicet let existence. Při té příležitosti vznikla fotografie, na které se sešli bývalí předsedové i stávající šéf strany. Symptomatické je, kdo na ní je — a ještě výmluvnější, kdo chybí. Není tam zakladatel Václav Klaus, bez kterého by žádné výročí nebylo. Na akci byl pozván, ale z pochopitelných důvodů účast odmítl. Když něco založíte, asi nechcete po pětatřiceti letech stát na jedné fotografii s lidmi, kteří vaše dílo vytrvale ničili.
Cesta strany od občansky demokratické k pouhé značce začala u Mirka Topolánka, pokračovala přes éru následujících předsedů a vyvrcholila u Petra Fialy, který kdysi sliboval, že napravo od ODS už musí stát jen zeď, a hrdě prohlašoval, že z Evropské unie nikdy nic dobrého nepřišlo. Z dnešní ODS zbyla jen značka — jako postava ze stárnoucí komedie, která se rozpadá, ale pořád ji lze rozpoznat, protože jsou voliči, kteří ji budou volit ze setrvačnosti bez ohledu na to, čím se stala. Vrcholným paradoxem je, že pětatřicet let ODS si nadšeně připomněl i bývalý pirát Jan Lipavský a do strany se nedávno vrátil Pavel Novotný. To je zhruba všechno, co o současné ODS potřebujete vědět.
Závěr
Spojuje to jediný princip: kdo nese náklady a kdo rozhoduje. Veřejnoprávní média mají platit ti, kdo je chtějí, ne ti, kdo je odmítají. O budoucnosti českého státu mají rozhodovat občané prostřednictvím volených politiků, ne euroestablishment, který se nikdy nemusí nikomu zpovídat. A strany, které kdysi tuto logiku hájily, se mezitím proměnily v prázdné značky. Tváří v tvář prezidentovu vlhkému snu o Spojených státech evropských zbývá držet se jednoduchého poznatku: národní stát je nejpřirozenější a nejlogičtější jednotka, kterou žádný velký celek nenahradí lepším řešením.
