Prezident Petr Pavel ve veřejné debatě označil vznik Spojených států evropských za jediné řešení pro Evropu — a tím sám otevřel téma, které kritici čtou jako směřování ke vzdání se práva veta, k zavedení eura a v důsledku k oslabení suverenity České republiky. Druhým velkým tématem je vystoupení vládního zmocněnce pro klimatickou politiku Filipa Turka, který část aktivistů a úředníků kolem ministerstva životního prostředí označil za „parazity". Třetí linií je tichá změna financování České televize a Českého rozhlasu, která prošla sněmovnou bez výraznější veřejné debaty.
Pavel sám otevírá téma Spojených států evropských
Petr Pavel v debatě deníku prohlásil, že vznik Spojených států evropských je jediným řešením, pokud chce Evropa zůstat relevantní na mapě světa. Jeho hlavním argumentem je, že přichází éra globálních velmocí a Evropa může uspět jen tehdy, přestane-li být souborem malých států a začne jednat jako jeden celek. Kritici to čtou jinak: jako přihlášení se k modelu, v němž by se z eurozóny stala plnohodnotná měnová, fiskální a rozpočtová unie, sdílená měna by si vynutila sdílení dluhů a národní státy by postupně přicházely o klíčové části své suverenity. K tomu Pavel dříve přidal i volání po vzdání se práva veta v Evropské unii a po zavedení eura.
Pro odpůrce je zásadní, kdo a s jakým mandátem to říká. Pavel byl zvolen přímou volbou se ziskem zhruba 3,3 milionu hlasů — to z něj ale nedělá nositele mandátu k tomu, aby sám měnil ústavní směřování země. Role prezidenta se tu naopak čte jako role toho, kdo má hájit zájmy České republiky; vzdání se veta, zavedení eura a směřování ke Spojeným státům evropským je přesný opak tohoto úkolu. Nabízí se i historická ironie: Tomáš Garrigue Masaryk byl symbolem prvního samostatného a svrchovaného československého státu, dnešní prezident tutéž suverenitu podle kritiků odevzdává nadnárodnímu projektu.
Sám nápad u vládní koalice tvrdě narazil. Premiér Andrej Babiš jej jednoznačně odmítl se slovy, že Česko chce Evropskou unii suverénních členských států, nikoli federaci. Spor mezi Hradem a vládou tím nekončí: Pavel současně kritizuje Babišovu vládu za to, že neplní závazek dvou procent HDP na obranu ani slíbené vojenské kapacity pro NATO, a domáhá se účasti na summitu Aliance. Kritika ovšem zaznívá i na americké půdě, čímž se vnitřní spor přenáší před spojence. Babiš odpovídá, že vláda je ve funkci jen několik měsíců, že dvě procenta neplnila ani předchozí vláda Petra Fialy a že započítávání některých výdajů je věcí metodiky NATO.
Druhý krok: rozhovor s Jindrákem a sudetoněmecká agenda
Stejnou linii doplňuje Pavlův rozhovor s bývalým velvyslancem Rudolfem Jindrákem, v němž se vrací k česko-německým vztahům 90. let a k sudetoněmecké agendě. Kritici staví Pavlovo vystupování do kontrastu s rolí, kterou v 90. letech sehráli prezident Václav Havel a tehdejší premiéři Petr Pithart a slovenský Ján Čarnogurský při otevírání citlivých témat odsunu a majetkových nároků. Pavlovy kroky se tu označují za pokračování symbolických gest, která jdou podle odpůrců proti českým národním zájmům.
Vše se to spojuje do širšího obrazu „novodobého havlovství": prezident podle kritiků šíří hodnotovou politiku, která — pokud by se domyslela do důsledku — by Českou republiku připravila o klíčové atributy státnosti. Sudetoněmecká kapitola je tu spíše ilustrací téže logiky než hlavní událostí.
Filip Turek, „paraziti" a ekosystém kolem ministerstva životního prostředí
Filip Turek, dnes vládní zmocněnec pro klimatickou politiku a Green Deal a čestný prezident Motoristů (ministr zahraničí a šéf strany je Petr Macinka), použil na akci pořadatele jako metaforu slovo „paraziti" a mluvil o „deratizaci" — tedy o odstavení části zelených a levicových aktivistů od veřejných peněz. Tradiční média z toho podle kritiků udělala kauzu a Turka vykreslila jako extremistu. Celá věc se rozjela přes právníka Martina Ábela, kterého výzkumný ústav spadající pod ministerstvo životního prostředí propustil poté, co se s Turkem střetl v parlamentní debatě.
Turkova obrana stojí na otázce mandátu a odpovědnosti. Ábel — absolvent práv na Karlově univerzitě a v Oxfordu, působící pro spolek Klimatická žaloba — podle kritiků nemá za sebou volby ani odbornost v klimatologii, přesto se podílel na materiálech s dopadem na státní rozpočet. Naproti tomu Motoristé prošli volbami a jsou odpovědní svým voličům a programu. Argument zní, že kolem ministerstva životního prostředí, neziskovek a ekologických platforem existuje vrstva lidí, kteří prosazují vlastní agendu nezávisle na výsledku voleb: ministři se mění, úředníci a aktivisté zůstávají. Klimatická žaloba navíc podala na stát žalobu kvůli údajně nedostatečnému boji s klimatickou změnou — což kritici čtou jako pokus prosadit vlastní program soudní cestou bez politického mandátu.
Že jde zároveň o spor o výklad veřejnoprávní role, ilustruje televizní debata, v níž moderátorka opakovaně tlačila mluvčího Motoristů, „kdo je tedy ten parazit", a sama do otázky přimíchala i vědce. Mluvčí odpověděl, že parazit je pro něj každý, kdo v politice neprodukuje hodnotu pro společnost — a poukázal na to, jak položení otázky samo vytváří dojem, že strana takto označuje všechny úředníky i vědce.
Boj o ČT a Český rozhlas: zvyšování poplatků bez celospolečenské debaty
Třetím velkým tématem je financování České televize a Českého rozhlasu. Navýšení poplatků prosadila ještě vláda Petra Fialy spolu s tehdejším ministrem kultury Martinem Baxou, přestože před volbami zaznívaly sliby, že se daně za veřejnoprávní média nezvýší. Kritika míří na to, že navýšení prošlo sněmovnou prakticky bez veřejné debaty a že platby pro veřejnoprávní média se mají stát mandatorním výdajem ze státního rozpočtu — tedy automatickou položkou, o které se každoročně nehlasuje.
Zaznívá srovnání s minulostí: v dřívějších letech podobně nesympatické kroky doprovázela alespoň výrazná celospolečenská debata, kterou vedli i tehdejší kritici (zmiňován je Miroslav Kalousek). Dnes se o financování ČT a ČRo prakticky nemluví — podle kritiků proto, že vládnoucí strany potřebují loajalitu obou redakcí. K tomu se přidává nadprůměrný propad nákladů a sledovanosti tradičních redakcí; náprava veřejnoprávních médií podle tohoto čtení nakonec přijde přirozeným odlivem publika a inzerentů, ne politickou cestou.
Lidovci a „nová vlna se starým obsahem"
Sjezd KDU‑ČSL přinesl změnu v čele strany: novým předsedou se stal jihomoravský hejtman Jan Grolich, který nahradil Marka Výborného a sám svoje zvolení označil za „začátek nových lidovců". Pod novým vedením lidovci veřejně podpořili Petra Pavla, prosazují přijetí eura a vymezili se vůči předchozímu kurzu strany. Kritici to glosují slovy, že jde o „novou vlnu se starým obsahem" — tedy o stejnou stranu jen s rétorickou kosmetikou, která má pomoci k vlivu, nikoli ke skutečné změně programu.
Připomíná se v této souvislosti i dvojí metr veřejné debaty: ostrá slova zaznívají z více stran politického spektra, ale mediální pozornost se podle kritiků soustředí jen na jednu stranu. Zatímco výrok o „parazitech" vyvolal mohutnou reakci, řada tvrdých vyjádření z opačného tábora projde bez povšimnutí.
Geopolitika: arabské jaro, Irán a proč jsou USA jiný hráč než EU
V geopolitické části přichází na řadu dotaz, zda za „arabským jarem" stojí USA. Odpověď zní, že nikoli: Spojené státy mají z prosperující Evropy ekonomický prospěch a nemají zájem ji ničit. Nelegální migrace, která zesílila po pádu Muammara Kaddáfího a po roce 2015, rozkládá Evropu především v zájmu jiných aktérů, nikoli Ameriky. K Íránu zaznívá, že případné zablokování Hormuzského průlivu by paradoxně posílilo americké těžaře plynu a ropy — proto USA za prezidenta Trumpa, který slibuje udělat z Ameriky energetickou velmoc, na eskalaci nevydělávají bojem, ale spíše statem quo.
Z ekonomických dat se připomíná, že v roce 2010 se HDP na hlavu v EU pohybovalo blízko 90 procent úrovně USA, zatímco dnes je to zhruba šedesát procent. Tento propad je podle kritiků výsledkem evropských regulací, Green Dealu a politik, které si Evropa vnutila sama — ne jen důsledkem geopolitické konkurence.
Závěr: kolik ještě „parazitů" uneseme
Závěr míří výš než na jednotlivá ministerstva. Na úřadu vlády podle kritiků nesídlí jen vláda, ale i Rada vlády pro nestátní neziskové organizace, která ve spolupráci s organizacemi typu Člověk v tísni či Open Society Fund prosazuje vlastní agendu a daňové poplatníky to stojí miliony korun ročně. Obraz je to záměrně vyhrocený — „chobotnice" neziskovek napojená na pražské redakce — a stejně tak je vyhrocený i recept: „deratizace" struktur, které podle tohoto čtení přerůstají demokratickou kontrolu.
Současně zaznívá střízlivé přiznání, že rychlá náprava není reálná. Část aktivit neziskového sektoru je nepochybně užitečná dobročinnost; politicky citlivé je oddělit ji od agend, které se zodpovídají jen samy sobě. A i kdyby se o to vláda pokusila, narazí na odpor médií i ulice. Hlavní obavou zůstává, že po dalších volbách — včetně eurovoleb — mohou znovu získat převahu zastánci tvrdé klimatické politiky a celý spor se vrátí na začátek.
