Den před výročím 17. listopadu se do studia vrací Oskar Krejčí, v roce 1989 poradce předsedy federální vlády Ladislava Adamce. Popisuje, jak vypadaly síly na obou stranách těsně před listopadem, proč komunisté věděli o konci režimu dřív, než přišel, a proč se na něj přesto nikdo nepřipravil. Zásah na Národní třídě podle něj nebyl náhoda, ale scénář, kterému pokojnou formu předání moci vtiskli dva muži z iniciativy Most.
Vládní tábor: obrovská síla bez vůle
Na papíře měl režim drtivou převahu. Komunistická strana měla 1,7 milionu členů a v Národní frontě, kde měla strana vedoucí úlohu, bylo 95 % obyvatel Československa: odboráři, zahrádkáři, SSM. K dispozici byla armáda s 200 000 vojáky, 29 000 příslušníků Sboru národní bezpečnosti a řádově 80 až 85 tisíc členů Lidových milicí.
Jenže uvnitř probíhal rozklad vůle. Tehdy tajné výzkumy, které Krejčí popsal ve své takzvané zelené knížce, ukazovaly, že 45 % členů strany by do ní znovu nevstoupilo. Přes 60 % lidí nevěřilo, že stranické vedení vede zemi správnou cestou k přestavbě, a i mezi komunisty to byla víc než polovina. Ochota podporovat vedení byla minimální.
Opozice: masová, bez programu a prolezlá StB
Na druhé straně rostla ochota ke konfrontaci. Ještě před rokem 1987 existovalo v Československu pět disidentských organizací: Charta 77, část Jazzové sekce, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, Československá solidarita a výbor na ochranu práv maďarské menšiny. Těsně před listopadem jich bylo 60 až 70.
Podle tehdy přísně tajné zprávy Federálního úřadu pro tisk a informace se ročně spotřebovaly tři tuny papíru na ilegální tiskoviny. Lidové noviny, hlavní opoziční list, se kopírovaly v nákladu kolem 45 000 výtisků. Až 85 % lidí se přímo či zprostředkovaně dostávalo k informacím ze Západu, ze Svobodné Evropy nebo z Hlasu Ameriky.
Opozice měla podle Krejčího tři slabiny. Neměla žádný program. Množství organizací bylo zčásti fiktivní, protože šlo většinou o odnože Charty 77. A hlavně: spolupracovníci Státní bezpečnosti byli prakticky ve všech z nich. Mocenské orgány tak velmi dobře věděly, co proti nim stojí. Opozice byla masová, ale neorganizovaná.
Moskva nás nepodrží
Kdy komunisté pochopili, že je konec? Individuálně. Krejčí nastoupil jako poradce předsedy federální vlády Ladislava Adamce z Akademie věd v únoru 1989 a už tehdy to věděl. Byl členem obvodního výboru strany v Praze 1, místopředsedou jeho ideologické komise a členem ideologické komise městského výboru. V Moskvě kdysi psal disertaci a Sovětský svaz znal. Viděl zemi na cestě od socialismu ke kapitalismu.
Režim potřeboval radikální přestavbu, otázkou bylo jakou: čínskou, jugoslávskou, nebo tu, kterou zvolil Gorbačov a která hnala Sovětský svaz do záhuby. Z geopolitického hlediska bylo rozhodnuto. V květnu 1989 si Miroslav Pavel, pověřený vedením tiskového odboru, vyžádal služební cestu do Moskvy. Obešel řadu institucí a vrátil se s jednoznačným závěrem: z Moskvy žádnou pomoc nedostaneme.
Stejný vzkaz přivezl v létě ředitel Ústavu státu a práva Československé akademie věd. V Moskvě se sešel se Šachnazarovem, tehdejším Gorbačovovým poradcem. Vzkaz zněl: bez jednání s opozicí poteče krev. I diplomatickou cestou přicházely Gorbačovovy výroky pronesené tak, aby je čeští diplomaté slyšeli. Rychle se změňte, jako Polsko, jako Maďarsko.
Proč se nikdo nepřipravil
Proč se tedy komunisté nepřipravili, když věděli, že režim padá? Je to obecný jev malých zemí závislých na velmocenských souvislostech: geopolitice se tu věnuje minimum pozornosti. V novinách, v bytových salonech ani v hospodách se neřešila. Řešila se vnitřní nálada a problémy s nadřízenými.
Stejné to bylo v předvečer 21. srpna 1968. Kolem rozhodování tehdy stáli vynikající lidé, Radovan Richta, Zdeněk Mlynář nebo Vojtěch Mencl, šéf Vojenské politické akademie. Uměli dávat návrhy, ale geopolitické souvislosti nevnímali. V minulém století se tu režim změnil osmkrát a jen jednou, za Pražského jara, šlo o iniciativu domácích sil. Všechno ostatní byl ohlas mezinárodních proměn: rozpad Rakouska-Uherska, Mnichov a další. Na mezinárodních souvislostech jsme závislí, ale nikdy jsme je nezobecňovali. Že nás Moskva nepodrží, vnímalo strašně málo lidí, a i ve straně tomu málokdo přikládal význam.
List papíru z Adamcova trezoru
Jedna scéna to ilustruje. Adamec se v srpnu vrátil z dovolené na Krymu, kam se sjížděli premiéři socialistických zemí. Zavolal si poradce, otevřel trezor a vyndal list vytržený ze sešitu. Přečetl z něj desatero bodů, v čem podle něj socialismus selhal.
Na konci přátelského a velmi osobního sezení zadal dva úkoly. Jak se zbavit Poučení z krizového vývoje a jak se zbavit článku ústavy o vedoucí úloze strany. Bylo to dávno před jednáním s opozicí. Krejčí podklady připravil, takže když jednání začala, byl na tyto otázky Adamec připraven. I proto probíhala relativně snadno.
Dvě knihy a zničené tajné materiály
Nejlepší knihou o 17. listopadu je podle Krejčího Vabank Michaela Kocába. Za člověka z druhé strany barikády to říká otevřeně: je napsaná nesmírně poctivě a autor pracoval s materiálem pečlivěji než mnozí autoři diplomových a doktorských prací.
Vlastní knihy, Sametová revoluce a Proč to prasklo, napsal Krejčí rok po listopadu z materiálů, které už neexistují. Když končil na vládě, musel odevzdat tajné dokumenty z trezoru a zjistil, že dva chybějí. Někdo se postaral, aby měl velký problém. Po zhruba 24 hodinách marného hledání to šel ohlásit do spisovny a ve spisu zjistil, že tyto dokumenty už utajené nejsou. Takových materiálů našel v trezoru spoustu a odnesl si je domů. Na nich stojí empirická část zelené knihy.
Později materiály zničil. Pochopil, že nikomu nezáleží na pravdě, každý vypráví vlastní příběh a veřejnoprávní média mají svou legendu, mimo kterou nic nepřipustí. Je to podle jeho slov hrubá chyba.
Dopis iniciativy Most a rumunský stín
Ve studiu leží originál dopisu, který Michael Kocáb a Michal Horáček v září 1989 poslali premiérovi Adamcovi se žádostí o schůzku. Geopolitika už určila obsah sametové revoluce, tedy konec socialismu v Československu. Otevřená zůstávala forma předání moci. Nabízely se kulaté stoly a volby v Polsku, postupné kroky v Maďarsku a Německu. A pak Rumunsko, kde podle dostupných informací při předávání moci zahynulo 1116 lidí.
Ve chvíli, kdy byli všichni nervózní a vystrašení z toho, co přijde, se objevili dva chlapíci a nabídli, že zprostředkují vyjednávání mezi vládou a opozicí. To byla iniciativa Most. Horáček s Kocábem přišli za Krejčím na Úřad vlády ještě před 17. listopadem a nabídli, že ho spojí s tvrdým jádrem opozice. Na místě zavolali Jiřího Křižana, scenáristu, jehož otec byl popraven v 50. letech a který byl po listopadu náměstkem ministra. Napsal mimo jiné scénář k filmu Je třeba zabít Sekala.
Křižan předal asi deset bodů pro jednání mezi vládou a opozicí s tím, že pokud Adamec do deseti dnů neodpoví, dostanou je média. To se také stalo. Samostatně se sejít se členem opozice pod kamerovým dohledem byla podle Krejčího opravdová partyzánština. Tvrdým jádrem opozice byli lidé kolem Václava Havla, tedy Charta 77 a na ni napojený Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných.
Tanky, které nikdo nemusel zastavovat
Často se tvrdí, že právě Krejčí způsobil, že 17. listopadu na Prahu nevyjely tanky. Tak to podle něj nebylo. Adamec měl jedenáct poradců, každého na jinou oblast, a jen dva nebo tři z nich se s ním pravidelně setkávali. Krejčí měl na starosti politický systém: Národní frontu, sportovní a ženské organizace, armádu a vnitro. Doba si žádala častou komunikaci, takže se s Adamcem seznamovali za pochodu.
Doporučil ho mimo jiné Jaroslav Kořínek, podle Krejčího bývalý šéfredaktor Tvorby, který ho znal jako jediného vědeckého pracovníka Akademie věd, jenž do Tvorby psal. Skok z Ústavu filozofie a sociologie na místo poradce předsedy federální vlády byl neobvyklý. Bez protekce by to nešlo, zvlášť s minulostí, která nebyla bez poskvrny.
Radit proti vojenskému zásahu nebylo potřeba. To věděli všichni. Ve vládě nebyl nikdo ochotný zasáhnout, snad s výjimkou lidí z ministerstva obrany, a ty Adamec vyměnil.
Národní třída jako scénář
Pak praskne napětí 17. listopadu. Manifestace na Albertově, studenti a s nimi řada dalších lidí jdou podél řeky. Policejní kordon zahradí cestu, otočí průvod na Národní třídu a tam ho zablokuje. To je podle Krejčího úplný nesmysl. Kdyby kordon stál tak, aby lidé na Národní nemohli, průvod by šel kamkoli jinam a nic by se nestalo. Někdo ho záměrně otočil na Národní třídu, záměrně ho tam zablokoval, aby nemohl na Václavské náměstí, a pak demonstranty zmlátili. Následovala zpráva o mrtvém studentovi Šmídovi.
Krejčí v tom vidí čistý scénář. S Michaelem Kocábem prý dlouho přemýšleli, kde je krok B, když je scénář tak zřejmý. Krok B nebyla výměna jednoho funkcionáře za jiného. Krokem B měl být chaos. Ti, kdo připravili takzvaný masakr na Národní třídě, předpokládali, že nastane chaos vedoucí k rumunskému scénáři. Místo toho Horáček s Kocábem zvedli telefon, zavolali poradci premiéra a začalo vyjednávání. Proto mají obrovskou zásluhu na tom, že se moc předávala jinak než v Rumunsku.
Krejčí je hluboce přesvědčen, že 17. listopadu skutečně existoval scénář. V Rumunsku je podle něj prokázáno, že se na vyvolání chaosu podílela KGB.
Studenti a zděděné názory
Studenti jsou pro takové politické akce vždycky nejvděčnější materiál. Mladý člověk má odpovědi na všechno. Problém není v tom, že má odpovědi, ale že má málo otázek. Otázky přináší až zkušenost, a s ní i poznání, že ani vlastní názory nejsou dokonalé a často se mění.
Krejčí to ukazoval studentům politických věd na mezinárodních stážích. Ptal se, kolik z nich má na Roberta Fica nebo na Babiše jiný názor než jejich rodiče. Ukázalo se, že 99 % svůj názor zdědilo, i když mají pocit, že k němu došli vlastní zkušeností. Kdyby se narodili v Teheránu, měli by se stejným přesvědčením názor jiný. Do otázek je potřeba dorůst, ne do odpovědí.
Horáček a Kocáb dali revoluci formu
Horáček s Kocábem odvedli fantastickou práci: sametovou revoluci oblékli do formy. Obsah byl daný. Kdyby to neprasklo 17. listopadu, prasklo by to na Den lidských práv 10. prosince. Formu si ale bylo možné vybrat a vybrali ji oni.
Od 17. listopadu ke zvolení Václava Havla prezidentem uběhlo 42 dní a nepadl jediný výstřel. Kocáb říká, že nepadla ani facka. Krejčí opatrněji říká, že nepadl výstřel, protože nějaká facka padnout mohla. Je to neuvěřitelný výkon.
Má to i ironickou stránku. K zásluhám patří i Jan Urban, manažer Občanského fóra, který rozesílal samizdaty. Čtyři prezidenti rozdali spoustu vyznamenání, ale ani jedno nedostal Horáček, Kocáb ani Urban. Politika je nevděčná.
Prezenční listina a telefonát o víkendu
Na obálce Krejčího knihy Sametová revoluce je fotografie z prvního veřejného jednání: Václav Havel si něco vyříkává s Ladislavem Adamcem, u stolu sedí Čalfa a Václav Klaus, v čele stolu Horáček s Kocábem a Krejčí v kožené bundě. Ještě předtím proběhlo setkání na Úřadu vlády. Z něj se zachovala prezenční listina s podpisy, mezi nimi Bartoška, Kocáb a Horáček. Byla to úplně první schůzka opozice s premiérem.
Začala telefonátem. Asi 18. listopadu, po zásahu na Národní třídě, zavolali Kocáb s Horáčkem, jestli by je Adamec přijal. Byl víkend, chtěli za ním zajít do bytu. Krejčí jim řekl, že to nejde. Kdyby Adamec setkání odmítl, nemělo to jít za ním. Položil telefon a zvláštní telefonní sítí zavolal Adamcovi. Ten se zeptal, jestli je má přijmout. Krejčí řekl, že samozřejmě. Adamec se ptal na názor, ale vnitřně byl rozhodnutý: tak je zavolej.
Hodinu po schůzce volal další z premiérových poradců, který psal projevy, že Adamec svolává poradu. Sešli se Adamec, Miroslav Pavel, autor projevů a Krejčí a připravili prohlášení vlády, které odsuzovalo zásah bezpečnosti na Národní třídě. Na mimořádném zasedání vláda návrh nepřijala.
Čtyřikrát Kocáb
Na výročí 17. listopadu Krejčí vzpomíná hlavně na Kocába. Sametová revoluce je podle něj tak trochu čtyřikrát Kocáb. Poprvé u založení Mostu. Podruhé, když vyjel za generálem Zachariášem, velitelem Západního vojenského okruhu, aby armáda nezasáhla. Kniha Vabank to popisuje velmi podrobně.
Potřetí na poradě nejbližších kruhů Adamce a Havla. Tam se dohodli, že Občanské fórum navrhne na prezidenta Adamce. Kocáb, který byl u toho, po návratu na zasedání Občanského fóra řekl ne a navrhl Havla. Havel pak v americkém Kongresu vyprávěl, že mu jeden zpěvák řekl, že bude prezidentem.
Počtvrté u usnesení Federálního shromáždění, které rušilo smlouvu o pobytu sovětských vojsk. Lidé si z Kocába dělají legraci, že vyhnal vojáky. To podle Krejčího pravda není, ale Kocáb ve Federálním shromáždění prosadil návrh, který vyčistil atmosféru vztahů. S návrhem obcházel poslance, byl i u Dubčeka a nikdo si ho netroufl podepsat. Podal ho tedy za sebe a lví podíl na přijetí usnesení má on.
Závěr
Obsah sametové revoluce určila geopolitika: Moskva Prahu nepodržela a režim, rozložený zevnitř, padal. Formu předání moci ale určili konkrétní lidé. Opozice byla masová, bez programu a prolezlá Státní bezpečností. Národní třída měla podle Krejčího vyvolat chaos, místo něj přišel telefonát a vyjednávání. Revoluce je podle něj záležitostí individuálních tlaků a osobností. Kdyby to neudělal Kocáb, udělal by to za měsíc či dva někdo jiný. Ale vždycky to někdo musí odpracovat. Nic není v dějinách zadarmo.