Sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení, který se má poprvé v historii odehrát na území České republiky v Brně, znovu rozdělil veřejnost i politickou scénu. Část hlasů ho líčí jako akt usmíření, jiní v něm vidí výsostně politickou akci a otevírání starých ran. K celé věci se v rozhovoru vyjádřil politolog Oskar Krejčí, podle jehož čtení je problém v tom, že obě výklady jsou zároveň pravdivé – a právě v tom tkví riziko.
Usmíření, nebo otevírání nového konfliktu?
Smířit se s potomky lidí, kteří dnes žijí v zahraničí, je legitimní. Stejně tak ovšem lze celou akci vnímat jako provokaci a podnět – podnět pro celou řadu iniciativ, a to i českých, nejen německých, jejichž součástí mohou být požadavky na restituce nebo na zrušení takzvaných Benešových dekretů. Kdo si myslel, že ze sjezdu bude jen akt usmíření a nevnímal jeho možné přesahy směrem k novým excesům, byl podle této perspektivy velmi naivní.
Nejde přitom o pouhé dokončování druhé světové války ani o revanšismus v pravém slova smyslu. Mocenské elity dneška jsou už vnoučaty těch, kteří mezi sebou kdysi válčili – jde tedy o úplně nový problém, v němž Němci přebírají iniciativu v otázkách, které jsou velice problematické.
Odsun v kontextu poválečné Evropy
Tragédii spojenou s druhou fází odsunu nelze přehlížet – padají čísla kolem 30 tisíc mrtvých, sami Němci uvádějí 18 tisíc. Současně je ale třeba vidět, že za druhé světové války zahynulo na 340 tisíc Čechoslováků a že odsun byl tragickou součástí stabilizace poválečné Evropy – snahy uspořádat kontinent tak, aby se neopakoval konflikt na etnické bázi. V celkovém pohybu zhruba 46 milionů lidí, které válka uvedla do migrace, představují tři miliony odsunutých Němců jen malou část.
Srovnání s Polskem je přitom zavádějící. Zatímco se běžně uvádí, že z Polska byly odsunuty rovněž tři miliony Němců, ve skutečnosti tamní migrace souvisela s posunem hranic a reálně z Polska odešlo přes osm milionů Němců. Český postoj v této věci je hodnocen jako příliš podbízivý vůči Německu a neschopný principiálně se opřít o samotný právní rámec odsunu.
Ten má přitom jasnou strukturu: vychází z rozhodnutí postupimské konference (12. článek postupimské deklarace), které stanovilo odsun Němců z Československa, Maďarska a Polska, na něj navázalo prováděcí rozhodnutí vítězných mocností s kvótami a harmonogramem a teprve poté přicházejí dekrety prezidenta republiky a usnesení prozatímního Národního shromáždění. Nešlo tedy o žádná soukromá rozhodnutí.
Smíření má svá rizika – a jednotlivé žaloby
Pařížská konference z roku 1954 i mezinárodní uznání Spolkové republiky Německo přinesly závazek Německa, že nebude vznášet požadavky vůči ostatním zemím na základě výsledků druhé světové války. To ovšem podle této analýzy neznamená, že by jednotlivci nemohli podávat žaloby například k Evropskému soudu. Právě s tím by měla česká diplomacie počítat – a mít připraveny vlastní žaloby v souvislosti se ztrátami Československa během války, zaviněnými německou okupací. V tomto směru je české jednání hodnoceno jako nesmírně pasivní.
Jak by měla diplomacie postupovat? Především dohadovat se s Poláky na společném postupu a provést skutečnou revizi ztrát Československa během války – tedy okupace, rozdělení státu a odsunu Čechů z pohraničí. V Čechách přitom germánské hnutí vždy mělo i své české spojence: stejně jako se při restitucích šlechtického majetku okamžitě objevili čeští právníci, kteří na nich chtěli vydělat, projeví zájem připojit se k případným požadavkům na vrácení majetku i řada Čechů.
Připomenuto je rovněž, že majetek nebyl zabavován jen na základě dekretů, ale i usnesením o odebrání občanství kolaborantům, a že ve svobodných volbách roku 1935 získali v Sudetech henleinovci kolem 60 procent hlasů. Zaznívá i poukaz na to, že podíl sudetských Němců v gestapu a SS byl vyšší než u Němců z říšských regionů. Vyjádření Davida Macka, viceprezidenta festivalu Meeting Brno, který v rozhlasovém vysílání mluvil o příkladné sebereflexi sudetských Němců, je hodnoceno skepticky – sjezd podle této perspektivy spíše „otevírá láhev a vypouští džina“.
Reakce Sněmovny a vztahy s Bavorskem
Usnesení, které ve Sněmovně proti pořádání sjezdu prosadila vládní koalice, je v rozhovoru, natáčeném 6. května, hodnoceno jako přirozená reakce na politickou nepřipravenost brněnské akce. Zároveň zaznívá varování, že přijetí usnesení může zkomplikovat vztahy s Bavorskem – nikoli s centrální vládou v Berlíně.
Přesto je vymezení považováno za nutné: stát se podle této perspektivy musí vymezit, odsoudit tragédie spojené s odsunem, ale současně bránit současné Česko a nevytvářet podmínky pro nové křivdy. Vyhánět dnešní obyvatele z usedlostí, které kdysi vlastnili Němci, by znamenalo vytvářet nové křivdy místo starých.
Maďarsko, Slovensko a budoucnost V4
Téma se přelévá i do středoevropské politiky. Péter Magyar, lídr strany Tisza a podle hostova odhadu možný budoucí maďarský premiér, podmiňuje politická jednání se Slovenskem „vyřešením“ otázky Benešových dekretů. Zde je důležité upřesnění: na Slovensku Benešovy dekrety neplatily – tamní opatření v souvislosti s odsunem měla podobu usnesení Slovenské národní rady, dodatečně schválených Národním shromážděním.
Skutečný problém na jihu Slovenska vznikl po vídeňské arbitráži a obsazení jižního Slovenska Maďarskem, kdy došlo k odsunu slovenského a přísunu maďarského obyvatelstva; po návratu Slovenska k původním hranicím následoval poválečný odsun Maďarů, který provázely pocity křivdy na obou stranách. Slovensko by proto mělo být oporou Česka v otázce dekretů a Česko zase oporou Slovenska v otázkách spojených s trianonskou hranicí a poválečnými repatriacemi.
Význam Visegrádské čtyřky je přitom podle této analýzy přeceňován. Nejde o organizaci typu Evropské unie s vlastním sekretariátem či institucemi, ale o volné uskupení, které ožívá vždy, když se objeví společný problém – ať už šlo o migraci nebo o rychlost vstupu do evropských struktur. Pokud se objeví problém uvnitř V4, uskupení přestane fungovat. Otázka dekretů přitom nemusí být trvalá: připomíná se, že Magyar s tématem začínal už za Viktora Orbána, který ho ale rychle uzavřel poté, co kvůli němu Miloš Zeman se slovenským protějškem nedorazili na summit.
Naivita dobré vůle a riziko opačného efektu
Otázku, zda nemá uklidnit účast Wintonova syna Nicka Wintona a dalších Wintonových potomků na sjezdu, hodnotí host s respektem k jejich postoji – zároveň ale varuje, že i dobrá vůle může vyvolat „duchy“. Obava z majetkových nároků je reálná: zaznívá riziko snahy posunout hranici restitucí ze zestátnění po roce 1948 hlouběji do minulosti, případně otevřít zákon o protiprávnosti odboje, který amnestoval násilné činy z období okupace i odsunu (obdobné zákony byly přijaty i ve Francii či Itálii).
Jistota, že krajanské sdružení dlouhodobě dodrží zásadu, že nebude usilovat o vrácení majetku – kterou zmírnilo úpravou svých stanov v roce 2015 – podle této perspektivy neexistuje. Jakmile se objeví příležitost k restituci, je naivní věřit, že čeští právníci i němečtí potomci vlastníků dobrovolně ustoupí ve jménu míru a bratrství. Pravidla v zásadě existují, nesmějí ale být narušována – a špatně připravený akt v Brně může podle závěru rozhovoru dosáhnout pravého opaku zamýšleného usmíření. Sjezd by se proto měl příští rok podle hostova očekávání vrátit do Bavorska, zatímco nálady veřejnosti proti jeho konání v Brně jsou hodnoceny jako v zásadě jednoznačné.
