Summit NATO plánovaný na začátek července v turecké Ankaře se stal předmětem ostrého ústavního sporu. Prezident Petr Pavel odeslal premiéru Andreji Babišovi veřejný dopis, v němž prohlásil, že delegaci České republiky povede on a premiér se může přidat jako jeden z jejích členů. Vláda a ministr zahraničí mají podle tohoto pojetí zajistit logistiku — letadlo, hotel, ubytování. Právě tento dopis a způsob, jakým byl formulován i zveřejněn, otevřely otázku, kde končí pravomoci prezidenta a kde začínají pravomoci vlády.
Tradice summitů NATO a ústavní realita
Platí sice, že v minulosti českou delegaci na summity NATO zpravidla vedli prezidenti, jenže tato zvyklost nemá žádnou oporu v ústavě ani v zákoně. Nikdy nešlo o automatické právo — vždy to byla vzájemná dohoda prezidenta a vlády pro každý konkrétní summit zvlášť. V současné situaci žádná taková dohoda neexistuje. Pavel ji nenavrhl — jednoduše ji nahradil direktivním dopisem.
Ústava přitom mluví jasně: za zahraniční politiku státu zodpovídá vláda České republiky. Prezident zemi reprezentuje navenek, ale v kooperaci s vládou, nikoliv nad ní. Nelze tedy formou dopisu nařídit premiérovi, aby zajistil prezidentovu účast, a od ministra zahraničí očekávat roli obsluhujícího personálu.
Pavlovy názorové veletoče a chronologie sporu
Spor má svou prehistorii. Pavel původně patrně počítal s tím, že na summit pojede. Premiér Babiš a tehdejší ministr zahraničí Petr Macinka však prohlásili, že přítomnost prezidenta není vhodná — zejména proto, že Pavel fakticky vystupuje jako lídr opozice a výdaje vlády na obranu kritizuje veřejně, a to i před zahraničními státníky a novináři. Toto chování, kdy se domácí politické spory vyvážejí na mezinárodní fóra, se prostě nedělá: prakticky všichni politici napříč světem ctí nepsané pravidlo, že „špinavé prádlo" se pere doma.
Právě tímto krokem si Pavel v podstatě sám podřezal větev. Babiš, který zpočátku váhal, se nakonec přesvědčil, že prezident na summitu přítomen být nemůže — vláda by neměla nejmenší jistotu, co Pavel před zahraničními partnery řekne nebo jaké závazky za Českou republiku vyhlásí. Vzpomínkou na nabídku letounů Ukrajině bez konzultace s vládou — a přes odpor jak předchozí vlády, tak i tehdejší ministryně obrany Černochové — tento strach není neopodstatněný.
Chronologie pak dostala kuriózní obrat 4. dubna, kdy Pavel veřejně prohlásil: „O tom, kdo pojede na summit NATO, ještě vedeme diskuzi. Samozřejmě je na vládě, aby členy delegace si vybrala sama." Méně než čtrnáct dní poté zveřejnil dopis, v němž totéž pravidlo zcela obrátil.
Politický amatérismus nebo vědomá inscenace?
Způsob, jímž se Pavel pokusil zajistit si místo v delegaci — veřejně zveřejněným dopisem namísto standardního jednání mezi institucemi — nabízí dvě interpretace. Buď jde o projev politického amatérismu, kdy autor věc nedomyslel do důsledku. Nebo o vědomou inscenaci: Pavel o summit vlastně nestojí a celá kauza mu slouží pouze jako vymezení vůči vládě před vlastními voliči, kterých — jak sám naznačil — mu s největší pravděpodobností ubylo.
Pavel chování vůči vládě popsal jako chování „malého dítěte ve školce" — dupání, bouchání pěstičkou do stolu a odmítavé „ne, ne, já tam pojedu". Přičemž tento styl nekoresponduje s obrazem světového diplomata a elegantního generála, s nímž Pavel do voleb šel. Část jeho tehdejších voličů — mimo jiné z řad ANO, Motoristů i SPD — mu tento obraz zřejmě věřila. Výsledek je pro ně podle všeho největším politickým zklamáním v jejich životě.
Pavel navíc veřejně avizoval záměr znovu kandidovat, a to s argumentem, že sám sebe považuje za nejlepšího možného kandidáta, protože nikoho lepšího nevidí. Takovou výmluvu na kandidaturu si pravděpodobně žádný jiný politik nedovolil.
Klaus: Právo vést delegaci prezidentovi nenáleží
Do diskuze vstoupil bývalý prezident Václav Klaus, jehož vystoupení na CNN Prima News bylo v tomto sporu nejcitovanějším. Klaus to shrnul jednoznačně: vláda od nepaměti schvaluje delegaci České republiky na zasedání NATO — vláda prezidentovi, nikoliv prezident vládě. Žádný ústavní nárok prezidenta na vedení delegace neexistuje. To, čeho se Pavel a jeho okolí dovolávají, je jiná věc: tradičně významná role prezidentů v tomto procesu. Ale tradice není právo.
Klaus zároveň zdůraznil, že jde o vůbec první tak vyhrocený konflikt tohoto druhu v polistopadové historii. Vláda nemůže jednoduše „sklapnout podpatky" a souhlasit s prezidentem, který veřejně kritizuje její obranný rozpočet — a dělá to i v zahraničí.
Paradox: kritika Trumpa a touha po summitu
Celou kauzu obklopuje výrazný paradox. Ve stejné době, kdy Hrad (resp. kolektivní hrad, v jehož zákulisí lze tušit různé poradce a spolupracovníky) zveřejnil dopis s žádostí o účast na summitu, Pavel veřejně prohlásil, že Donald Trump poškodil Severoatlantickou alianci více než Vladimír Putin.
Jenže Trump na summitu v Ankaře nebude nepřítomen — bude tam jako hostitel a hlavní postava. Kdo chce NATO reprezentovat na summitu, jehož osou je americko-evropský vztah, a přitom veřejně označuje hostitele za největší hrozbu aliance, tak o účast vlastně stát nemůže. Anebo stát může, ale pak by musel být ochoten svůj výrok tam zopakovat — což samozřejmě nebude. Pavel je hrdina výhradně tehdy, když ten, koho kritizuje, u toho není.
Tento vzorec — ostrá slova pro domácí publikum, úklony při osobním setkání — není nový. Za tři roky Pavlova prezidentování se opakoval dostatečně často, aby byl zřetelný.
Dopis jako svědectví o Hradě
Samotný text dopisu Babišovi je pozoruhodný ještě z jednoho důvodu: Pavel ho s největší pravděpodobností nepsal. Takto formulovaný dokument — direktivní tón, ústavně neobhajitelné nároky — by nevznikl z pera právníka. Každý ústavní právník by věděl, že se pod takový text podepsat nemůže. Není náhodou, že z Pražského hradu před časem odešel ústavní právník Jan Kysela — po splnění úkolu, kterým bylo obsazení Ústavního soudu, se na dalším působení nedomluvil a odešel.
Dopis je zřejmě výsledkem kolektivní práce hradního aparátu — toho, čemu publicista Erik Best jako první začal říkat „kolektivní hrad". Ať už se do role virtuálního prezidenta pasuje kdokoliv, výsledek je týž: Petr Pavel zastává úřad, jehož chod řídí v podstatě jiní.
Summit, role státu a Pavlův politický přínos
Summit v Ankaře bude pro ČR důležitý. NATO prochází proměnou a je klíčové, aby tam zemi zastupoval ten, kdo skutečně rozhoduje o politice a budoucnosti státu — tedy vláda. Prezident, jehož agenda poslední tři roky zahrnovala mimo jiné každoměsíční dovolenou, slaňování po lanech v katedrále svatého Víta nebo incident s řidičem ochranky, který stojí před soudem, nepůsobí jako nepostradatelný účastník strategického jednání.
Nad celou věcí visí otázka budoucí kandidatury. Nerozhoduje ji jen Pavel — rozhodují ji i lidé z jeho okolí, kteří z Hradu odcházet nechtějí. Ti na něj budou tlačit bez ohledu na to, jak moc ho to nebaví. A na Pavlovi je podle všeho vidět, že ho to nebaví — a že tomu ani příliš nerozumí.
Závěr
Kauza summitu NATO není izolovaným incidentem — je symptomem. Prezident republiky si opakovaně přisvojuje pravomoci, které mu nenáleží, a činí tak způsobem, který v demokratické parlamentní republice nemá precedent. Drtivá většina ústavních právníků, bývalých ministrů zahraničí i samotný Václav Klaus se shodují: vládě v tomto sporu právo svědčí. Summit v Ankaře povede česká vláda v čele s premiérem, a to je v souladu s ústavou.
Pro část veřejnosti, která Pavla volila jako světového diplomata a záštitu české zahraničněpolitické credibility, je tato epizoda hořkým potvrzením obavy, na niž mnoho hlasů před volbami upozorňovalo: mezi předvolební kampaní a realitou úřadu zeje propast.
