Týden vyvrcholil protestem na Letné. Pořadatelé hlásí 400 000 lidí, Seznam Zprávy podle svých modelů odhadují zhruba 170 000. Na přesném čísle ale tolik nezáleží. Podstatné je, že se sešlo hodně lidí, a to kvůli sporu, který se navenek točí kolem zrušení televizních a rozhlasových poplatků. Redaktorská debata týdeníku Echo rozebírá, proč tak technická změna rozpálila ulici, kdo z obou táborů přestřeluje a co by skutečná reforma veřejnoprávních médií vůbec znamenala.
Demokracie, ve které nemá nikdo vyhrát
Výchozí tezí je esej z titulního tématu nového čísla týdeníku: dnes se střetávají dvě pojetí demokracie a obě překračují, co demokracii náleží. Podstatou demokracie totiž je, že nikdo nemá vyhrát a nikdo nemá mít absolutní moc. Všichni sice vyzývají k diskusi, ve skutečnosti ale chtějí bojovat. Diskuse přitom předpokládá pokoru a ochotu ke kompromisu.
Na jedné straně stojí vládní politici, kterým občas uklouzne věta, že suverénem moci je parlament. Podle ústavy je ale suverénem lid, a kdo vyhraje volby, musí vládnout i pro ty, kdo ho nevolili. Na druhé straně stojí občanská společnost se stejně nelítostnou tezí, kterou v rozhovoru pro DVTV vyslovil jeden novinář veřejnoprávní televize: žádná vláda prý nesmí jít proti jasně vyjádřenému názoru velké skupiny společnosti. Tím se zase absolutizuje ulice a hodnoty, jak si je sama definuje.
Občané jsou podle průzkumů i podle výsledků voleb smířlivější než oba tábory. Většina lidí poplatky platit nechce, zároveň ale veřejnoprávním médiím poměrně důvěřuje a zrušit je nechce. Hledá tedy jinou cestu, jak je udržet. Esej končí myšlenkou francouzského filozofa, že místo moci v demokracii musí zůstat prázdné. Ani vláda, ani občanská společnost si nesmí nárokovat absolutní vládu.
Poplatky jako záminka
Spor o Českou televizi je svým způsobem absurdní, a přesto se bere smrtelně vážně. Filozof Václav Bělohradský ho označil za groteskní boj o poplatky, esej v týdeníku mluví o groteskním kultu poplatků. Společnost přitom trápí mnohem vážnější věci: demografie, drahé hypotéky, nedostatek bydlení, vysoké ceny energií. A do ulic vyvede technická změna financování veřejnoprávních institucí.
Vysvětlení se nabízí: poplatky jsou záminkou pro něco podstatnějšího, pro nedůvěru a emoční odmítnutí současné vlády. Zároveň nejde o banalitu, ale o skutečnou obavu o Českou televizi, která pro tyto lidi něco symbolizuje. Zrušení poplatků podle panelu nutně neznamená ztrátu nezávislosti, ta obava se ale hodí k mobilizaci a plná Letná pak dokládá, že protest skutečně existuje. Kdyby zavřeli Národní divadlo, takové demonstrace by podle debaty nebyly.
Na Letnou chodí především městské střední vrstvy, které nežene materiální zájem, ale ideová motivace. Televize je pro ně symbolem a mluví za ně. Představuje mainstream „správných“ názorů bez extrémů. Společnost se přitom kolem nich polarizuje, ty správné názory odmítá, a jejich nositelé se v reakci radikalizují. Panel tomu říká radikalizace středu.
Preventivní protest jako obchodní model
Ostřejší výklad zní, že Milion chvilek pro demokracii jede na byznys modelu preventivního protestu, podobně jako jsou v dějinách preventivní války: zaútočím, a vy mi dokažte, že bych jinak býval napaden. Už první velká demonstrace na Letné v roce 2019 byla podle tohoto čtení preventivní. Na jaře se protestovalo proti tehdejší ministryni spravedlnosti Marii Benešové s obavou, že chce vyčistit nejvyšší státní zastupitelství, aby nemohlo stíhat Andreje Babiše. Letná 16. listopadu 2019 už stála hlavně na střetu zájmů.
Ke slíbené čistce nakonec nedošlo, Mikuláš Minář a jeho přátelé ale mohou tvrdit, že jen díky tomu, že bili na poplach. Totéž budou moct říkat o televizi: poplatky se zruší, za dva roky nebude vidět žádné politické zglajchšaltování a redaktoři budou dál vysílat to své, jenže to prý bude jen proto, že lidé tehdy mrzli na Letné, jinak by z ní byla státní televize jako za Orbána v Maďarsku. Panel připomíná i širší oblouk: demonstrace dva roky před volbami, Babišova porážka v roce 2021, vláda Petra Fialy a pak rekordní volební výsledek Babišova hnutí s téměř dvěma miliony hlasů.
Babiš ustupuje, debata přesto nevzniká
Na Andreji Babišovi je podle panelu vidět, že neustále ustupuje. První návrh, se kterým přišel Patrik Nacher, počítal s odpuštěním poplatků seniorům od 65 let. Generální ředitel České televize Hynek Chudárek pak ukázal, že tato věková skupina platí až 47 % všech poplatků. Pro televizi by to znamenalo ekonomický kolaps, a tak vláda od návrhu ustoupila.
Ustoupila i od financování ze státního rozpočtu s pevnou indexací. Tam podle debaty probíhá největší manipulace: veřejnost má dojem, že by si televize musela rozpočet každý rok znovu vyjednávat. Nemusela, šlo by o mandatorní výdaj, který by mohla změnit jen Poslanecká sněmovna. Nově se mluví o švédském modelu, kdy by do zvláštního fondu plynul podíl z DPH navázaný na vývoj ekonomiky. Panel to považuje za relativně férový způsob. Přesto se ukazuje, že o rozumnou debatu nikomu nejde.
Kde jsou strážci dezinformací? Do redakce chodí maily i od vzdělaných lidí, kteří jsou přesvědčení, že televize bude podle návrhu muset rozpočet vyjednávat každý rok. Vysvětlovat, že tomu tak není, se snažil i Miroslav Kalousek, přestože je odpůrcem změny. V debatě se pořád omílá Orbán a Fico, a pořád je nutné jako kolovrátek opakovat, že ani jeden z nich poplatky nezrušil. Lovci dezinformací se podle panelu zaměřují vždy jen na jednu stranu.
Dánsko, Německo a debata, která se pořád odkládá
Zrušení poplatků samo je technikalita, debata o roli veřejnoprávních médií ale technikalitou není. Mediální prostor se úplně překreslil. V Dánsku se o tom vedla mnohaletá debata, nyní probíhá i v Německu a tamní veřejnoprávní novináři sami připouštějí, že poplatky jsou dlouhodobě neudržitelné. Součástí dánské reformy je test trhu: když veřejnoprávní médium uvádí novou službu, musí doložit, že srovnatelná služba na soukromém trhu neexistuje a že nepřiměřeně nepokřiví soutěž. Dánsko zároveň veřejnoprávním médiím snížilo rozpočet o 15 %.
U nás debata pokaždé vybuchne a zase se uzavře. Naposledy před dvěma lety, když Radiožurnál vstoupil na trh s podcasty a soukromí podcasteři se ozvali, že narušuje trh. Celé se to pak zvrhlo ve spor Miloše Čermáka s Lindou Bartošovou a podstata se ztratila. Kdo chce o věci mluvit dnes, slyší od veřejnoprávních novinářů, že teď na to není čas, protože se bojuje za demokracii.
Pokud je snížení rozpočtu útokem na veřejnoprávní média, buďme důslední: když Fialova vláda před volbami zvýšila poplatky a rozšířila je na firmy, dalo by se stejně tak říct, že si tím kupovala klid od kritiky. Panel připomíná i bývalého náměstka tehdejšího ministra kultury Martina Baxy. Za minulé vlády vyjednával výši poplatků, hlavně rozhlasových, a nyní se jako „nezávislý odborník“ stal ředitelem plzeňského studia Českého rozhlasu. Střet zájmů jako vymalovaný, zní z debaty.
Vláda bez reformy
Vládě Andreje Babiše panel vyčítá naprostou pasivitu. Místo nové definice role veřejnoprávních médií, jakou prošlo Dánsko, se omezuje na minimum, které s potřebnou reformou nesouvisí. Do úvahy by patřila i ČTK, na kterou všichni zapomínají, přestože je primárním zdrojem informací pro veřejnoprávní i komerční média. Když už si vláda najme mediální odborníky, mohla by se klidně inspirovat Dánskem.
Prostor vidí panel hned v několika oblastech. Česká televize se v roce 2025 podílela na 88 filmových premiérách včetně koprodukcí. Fotbalovou ligu už nevysílá, rozpočet na sport ale zůstal stejný. Český rozhlas má rozpočet přinejmenším stejně velký jako všechna soukromá rádia dohromady, takže se mu v podcastech nedá konkurovat. Zatímco soukromá média posledních deset let propouštějí a škrtají, veřejnoprávní mají obrovský rozpočet a hrozí informační monopol. Zpravodajství a publicistika přitom tvoří jen asi 20 % vysílání. Ty by šlo i posílit a profesionalizovat, aby obsluhovaly i jiné skupiny diváků. Data o tom, jací voliči televizi sledují, ale veřejnoprávní instituce podle panelu záměrně nezveřejňují.
Mainstream správných názorů
Panel se nakrátko přel o to, jestli je zpravodajství veřejnoprávních médií vychýlené. Jeden pohled říká, že nejde o řízenou propagandu, ale o mainstream: všeobecně přijímané, nekonfliktní a „správné“ názory na Ukrajinu, migraci a podobná témata. Divák, který přichází, chce slyšet korektní názory, ne takové, které ho vytočí, a televize mu to dává. Kdo má vyhraněnější postoj, vnímá ale i mírně odlišný úhel jako zaujatý.
Výhrady přicházejí z obou stran. Pravici vadí, jak se referuje o Green Dealu a přejímá se apokalyptický scénář, levici zase, jak se referuje o Izraeli. Česká televize a Český rozhlas se podle panelu nijak nevymykají veřejnoprávním institucím v Německu nebo v Británii, které jsou nalevo ještě výraznější. Není to řízené, veřejnoprávní média prostě přitahují idealisticky založené lidi, kteří korektní názor přijmou za svůj.
Když televize referuje sama o sobě
Nejostřejší kritika míří na to, jak veřejnoprávní média informují o sporu, jehož jsou sama aktérem. Kodex zaměstnanců České televize podle panelu požaduje, aby zprávám o sobě samé nedávala větší prioritu než jakémukoli jinému sporu. Televize z toho přesto udělala událost dne a věnovala jí úvodních dvacet minut zpravodajství. Další den se podle debaty pokusila couvnout a zařadila téma až po deseti minutách. Médium, které referuje o vlastní při, se ale ocitá v učebnicovém střetu zájmů, ze kterého není cesta ven, a riskuje, že ho veřejnost automaticky zařadí na stranu opozice.
Tematizovat poplatky a problémy veřejnoprávních médií je jedna věc. Mnozí veřejnoprávní novináři ale vládu Andreje Babiše na sociálních sítích označují za útok na demokracii a jedna z tváří televize mluví v DVTV o únosu státu. Kdo takhle komunikuje, těžko přesvědčí, že ve studiu bude nestranný vůči politikům vlády i opozice. Jedna z účastnic debaty se navíc od veřejnoprávního novináře veřejně a bez jakéhokoli argumentu dočetla, že je „žena špatných mravů“. Televize tvrdí, že bojuje za svou nezávislost, a tito lidé ji přitom ve veřejném prostoru ničí.
Jedním z důvodů, proč většina lidí poplatky platit nechce, je podle průzkumů i to, že se televizí necítí reprezentována. Takové vystupování to jen potvrzuje. Veřejnoprávní média si podle panelu strašně moc škodí.
Závěr
Spor o poplatky je podle debaty spíš zástupnou bitvou: jedna strana absolutizuje parlamentní většinu, druhá ulici. Vláda přitom od původních plánů postupně ustupuje, ale skutečnou reformu, jaká proběhla v Dánsku, nenabízí. Veřejnoprávní média zase tím, jak o vlastní při referují, podkopávají důvěru, kterou chtějí hájit. Občané jsou podle průzkumů smířlivější než oba tábory a čekají na debatu, kterou zatím nikdo vést nechce.