Nekonečný spor o účast na summitu v Ankaře odhalil víc než jen protokolární hádku o to, kdo sedí u okýnka a kolik lidí si smí vzít prezident do letadla. Ukázal hlavu státu, kterou její okolí vehnalo do konfliktu, jenž se dá vyhrát jako opoziční gesto, ale prohrát jako prezidentská role. A vedle velké politiky pořád běží ta malá, každodenní: rozkopaná a nezaparkovatelná Praha, půlmiliardové náměstí i otázka, kam až sahá kredit umělce, který se vydá do politiky.
Spor o Ankaru: vyhrál jako opozice, prohrál jako prezident
Vláda si nepřeje, aby byl prezident přítomen na summitu v Ankaře — tak to premiér Andrej Babiš oznámil poslancům. Petr Pavel přitom celou věc uchopil za špatný konec už na začátku. Chytil se do pasti sporu o předběžná opatření Ústavního soudu, deklaroval, že bude vedoucím delegace, a když se ukázalo, že vedoucím delegace nebude a další předběžné opatření už zřejmě nepřijde, začalo se řešit ponižující drobné: kdo bude sedět u okýnka, kdo půjde na večeři, kolik lidí si smí vzít s sebou.
Nejde ani tak o prezidenta samotného jako o lidi kolem něj. Petr Kolář, Michal Žantovský, Jourová a celá řada dalších, o kterých ani nevíme — ti přes prezidenta prosazují vlastní politický pohled a vhánějí ho do sporu, do kterého by se sami nikdy nedostali, protože by pro něj nikdy nezískali mandát. Mají vojáka, který je zvyklý poslouchat, celému politickému světu příliš nerozumí a přes něj si plní vlastní ambice. Babiš pak celou věc dorazil prohlášením, že s Pavlem nepotřebuje mluvit, když na vládu podal žalobu, a ať si doprovod vyřeší ministr zahraničí Petr Macinka se svým úřadem. Z původně požadovaných pětatřiceti lidí je najednou méně, bodyguardi se vyměnili za fotografa a influencera.
Je to trapné — a čím sošnější a reprezentativnější prezident je, tím víc mu takové provedení celé akce škodí. Tímhle sporem vyhrál jako lídr opozice, ale prohrál jako prezident. A sečte se mu to ve volbách: jádro, které ho volilo, za ním zůstane, ale váhaví voliči, kteří dnes dají hlas Babišovi, se už nevrátí.
Turek se hledá, Macinka vyrostl
Na pozadí sporu se rýsuje proměna dvou postav. Filip Turek, kdysi výrazná tvář téhle politiky — chvílemi bylo dokonce „přeturkováno" — se najednou stáhl, zaplul do kouta a působí, jako by se politicky hledal. Naopak vyrostl Petr Macinka: je nekompromisní, drží linii a nenechává si do rozhodování mluvit. Právě v té sebejistotě ale číhá riziko, že začne dělat chyby z přesvědčení, že všechno zvládne sám.
Praha na žluto: rozkopané město bez koordinace
Praha na žluto — všude ty žluté čáry, které vás z bílých pruhů vedou do objížděk, zúžení, uzavírek. Roky na dopravu všichni kašlali, a teď se najednou musí opravit všechno naráz. Problém ale není jen v tom, že je město rozkopané. Magistrát má sice svůj plán, jenže městské části mají plány vlastní a na ten magistrátní kašlou. Někde praskne voda, jinde je potřeba utratit evropské peníze v daném termínu, tak se kope — a výsledkem je bordel a chaos, který v tomhle nastavení nemá řešení.
Kdysi na to dosadili dopravního koordinátora, který měl celou tuhle změť řídit. Jenže od té doby se neozval jediný report o tom, co vyčistil, co srovnal, co zrušil nebo naplánoval jinak — protože na to nemá výkon. Když starosta městské části rozhodne, že zavře hlavní tepnu, koordinátorovi je jeho plán ukradený. A dopadne to na všechny Pražany. Loučení pirátů a ODS s pražskou radnicí tak přichází uprostřed města, které nikdo pořádně neřídí.
Parkování: prohraný souboj, do kterého se radnice bojí
Zatímco rozkopané město je svým způsobem neřešitelné, parkování je čistě věcí odvahy pražských koalic a magistrátů — a ty s ním neumějí hnout. Nejde o to vytlačit auta ze sídlišť, kde je to skutečně velký problém. Jde o Prahu 1, 2 a 3, kde je všude dostupná tramvaj i metro, a přesto v širokých bulvárech jako na Vinohradech stojí nasáčkované řady zaprášených železných krabic. Lidé si tam auto jen odloží, většinou s ním nejezdí každý den a projet kolem s něčím větším je problém.
Řešení existují, jen předpokládají politickou statečnost. V Tokiu vám auto neprodají, pokud nedoložíte, že máte kde parkovat. Kdo má na auto a na povinné ručení, měl by mít i na parkovací místo v exponované části města — jako ten, kdo platí garáž a druhé stání si pronajímá. Nabízí se i kreditní systém, kdy za dlouhé stání na jednom místě „vystřílíte" kredity a musíte přemýšlet, jestli auto necháte stát celý týden. Jenže do toho se nikdo nepustil, všichni se bojí — protože tohle téma prohrává volby.
Půl miliardy za Jiřák a spor o dlážděnou „piacettu"
Náměstí Jiřího z Poděbrad se po dvou letech a za půl miliardy otevřelo s velkou slávou. Zeleň i stromy jsou hezké, jenže uprostřed, před kostelem, vznikl obrovský vydlážděný plac. Liberální strany, které v téhle části vládnou, mluví o prostoru pro koncerty a sousedské aktivity — jenže mohl to být park jako Riegrovy sady, a místo toho je z toho dlážděná plocha jako stvořená pro demonstrace.
Odtud i posměšná debata o „piacettě", což je jen italský název pro vydlážděné náměstí; historická centra od Terstu po Karlák jsou dlážděná celá. Jenže právě proto, že tu byla půl miliarda a dva roky času, se to dalo promyslet lépe — s parkovou zónou, dětskými prvky, vodními prvky. Za tolik peněz a času to působí jako promarněná příležitost.
Kredit umělce se do politiky nepřenáší
Kdo je vlastně umělec? Ne ten, komu umění vydělává na složenky, ale ten, kdo se určitým způsobem dívá na svět — je kreativní, soustředěný na detail i kontext, a když se tím chce živit, naučí se řemeslo. Když to dělá dobře a intenzivně, stane se známým. A právě ta sláva a popularita pak fungují jako zesilovač: lidé si řeknou, že kdo dobře zpívá, má nejspíš i dobrý názor — jinak by přece dobře nezpíval.
Jenže tenhle kredit má umělec za své umění, ne za porozumění politice, a měl by to vážit, protože jeho stanoviska jsou popularitou zesílená. Přesně to nezvládá Dagmar Pecková: operní diva, která kandiduje do Senátu a točí videa se vzkazy Babišovi. Přenáší váhu své osobnosti z operního světa do politických deklarací — jenže ten kredit přenositelný není. Spíš o něj přichází i jako umělkyně, která něčeho dosáhla.
Ekonomiku poznáte přes peněženku, ne přes statistiky
Schodek státního rozpočtu vzrostl v pololetí na 183,6 miliardy korun, meziročně o 31,2 miliardy víc. Kolem inflace, nezaměstnanosti, zadlužení i ratingu ale platí, že opozice to líčí jako katastrofu, koalice jako úspěch, a politologové, novináři i ekonomičtí experti mají každý svůj úhel pohledu, determinovaný tím, za koho zrovna kope. Věřit se nedá nikomu.
Skutečné měřítko je vlastní peněženka — ceny v obchodech, nájem, energie. Od covidu jsme reálně zchudli zhruba o třicet procent a na to člověk žádné tabulky nepotřebuje. Zároveň ale platí, že opatření kolem cen benzinu se povedla: jinde v Evropě, kde je neudělali, čerpací stanice ceny napálily, u nás jsou přijatelné. Odtud i důvěra, že téhle vládě a Babišovi ekonomika sedí líp než předchozí reprezentaci.
Trapas ve Strážnici: politik na folklor nepatří
Kolem folklorního festivalu ve Strážnici se strhla ostrá debata — padlo dokonce označení za největší morální kýč od listopadu 89. Jádro věci je jinde: doba, kdy politik převzal záštitu, přišel, prohovořil, dostal chlebíčky a jel domů, skončila. Dnes je ve smlouvách o veřejných penězích rovnou zabudované, že akce dá politikovi viditelnost. Jenže ministři by na taková místa vůbec neměli chodit — ať dají peníze a nechají je vykázat na sítích, ale ať neobtěžují lidi, kteří nepřišli za politikem.
Naprostý úlet je, že do Strážnice vyrazil Petr Macinka. Zřejmě se cítil jako „místní" a věřil, že to komunikačně zvládne a celou situaci ustojí. Jenže ho vypískali, nevysvětlil, proč tam vlastně jel, a jediné, co ukázal, byla vlastní přesvědčenost, že to zvládne. Někdo mu měl říct, ať tam nejezdí — a v tom je celý problém přílišné sebejistoty: chybí kolem ní člověk, který včas řekne „tohle nedělej".
Závěr
Od sporu o prezidentskou cestu do Ankary až po dlažbu na náměstí Jiřího z Poděbrad se táhne stejný motiv: politika hraná pro efekt a chybějící odvaha říct nahlas nepříjemnou pravdu — ať už voličům o parkování, nebo hlavě státu, že do některých soubojů se nemá pouštět.
