Na podzim se ve volbách 9. a 10. října obměňuje třetina Senátu a mezi jmény, která se na Kladensku objevila, je i jedno dobře známé z covidových let. Soňa Peková veřejně oznámila, že se uchází o senátorský mandát ve volebním obvodu číslo 30. Jde do toho jako nezávislá kandidátka, bez zázemí jakékoli politické strany — a nejdřív musí od voličů svého obvodu nasbírat tisíc podpisů, jinak se na start vůbec nepostaví.
Šest let mimo politiku a rozhodnutí to zkusit
Nabídku kandidovat do horní komory dostala Peková už před několika lety, v době, kdy se ještě naplno řešily dozvuky covidového období. Oslovili ji lidé, kteří v Senátu hledali protiváhu vůči mainstreamovému establishmentu. Tehdy odmítla — jejich důvody chápala, ale sama necítila, že by k tomu byla povolaná, a nepřipadalo jí, že přišel vhodný čas.
Sama přiznává, že cesta by se tehdy nejspíš otevřela snadno: byla ve vysokém veřejném povědomí, což bývá pro stranu zárukou úspěchu, a s podporou nějakého uskupení by se do Senátu pravděpodobně dostala. Právě to ale nechtěla — a nechce ani teď.
Obrat vysvětluje intenzivním pocitem, že je čas se v těchto věcech začít angažovat. Práci pro lidi podle vlastních slov nikdy nepřerušila, jen se posunula do jiných oblastí. Aby se ale to, o čem s lidmi mluví, dalo skutečně realizovat, potřebuje se podle svého přesvědčení posunout do struktury, kde nějaké pravomoci existují. Senát na tom považuje za zásadní jednu věc: senátory volí lidé napřímo.
Kandidatura bez strany: nechci se nikomu odvděčovat
Nechat se nominovat stranou Peková odmítá zásadně. Argumentuje tím, že strana má vybudované linky i možnosti a cesta by byla jednoduchá, jenže s ní přichází závazek. Shrnuje to anglickým příslovím o tom, že žádný oběd není zadarmo.
Právě v tom vidí mechanismus, který podle ní opakovaně zabíjí nové tváře. Kandidát přijde se zajímavými myšlenkami a s ambicí změnit atmosféru a způsob práce v instituci, jenže po zvolení se cosi stane a on splyne s hlavním proudem — od ostatních už ho nikdo nerozezná. Za tím tuší právě revanš vůči těm, kdo ho do funkce dostali.
Sama proto jde do voleb mimo jakoukoli politickou stranu, malou i velkou. Chce si podle svých slov ověřit, jestli institut přímé volby v praxi funguje — tedy zda má občan reálný vliv na to, kdo bude jeho zemi spravovat.
Tisíc podpisů jako sociologický experiment
Zatím nejde o volební kampaň ani o mediální klání o programu. Bez tisícovky podpisů voličů z vlastního obvodu se nezávislý kandidát vůbec nemůže zaregistrovat, a přesně v této fázi se Peková nachází. Sama to označuje za sociologický experiment: zjišťuje, jestli šest let, které veřejně odpracovala, lidé rozeznají jako dostatečný důvod svěřit jí svůj hlas.
Připomíná, že ji ta léta stála společenský život i profesní kariéru a že ji podle vlastního popisu měla vysunout na okraj společnosti. Teď na to navazuje otázkou, jestli lidé její přínos vidí a jsou ochotni ho podpořit. Odpověď je podle ní jednoduchá — ano, nebo ne.
I případný neúspěch bere jako informaci. Znamenal by, že čas ještě nedozrál nebo že je potřeba víc práce s lidmi; pak by to podle svých slov zkusila znovu.
Obvod číslo 30: Kladno a desítky obcí kolem
Podepsat petici na podporu kandidatury mohou jen voliči z konkrétního volebního obvodu — nejde tedy o celý Středočeský kraj. Obvod číslo 30 tvoří Kladno a okolní obce; podle Pekové jich je šestašedesát. Centrem je Kladno, k němu se přidávají obce z kladenské oblasti a část území přiléhajícího k Praze.
Sama tuto skladbu popisuje jako pěkný demografický průřez: postindustriální oblasti na jedné straně, na druhé sídla, do kterých se stěhují lidé odcházející z Prahy. U přesného seznamu obcí odkazuje na stránky ministerstva vnitra a na svůj veřejný profil na sociální síti, kde je zveřejněný i petiční arch a program.
Senát jako brzda, ne jako plášť politických stran
Když se v komentářích u vysílání objevila obvyklá porce posměchu vůči horní komoře, Peková se instituce zastala — s výslovným rozlišením, že hájí institut, nikoli lidi, kteří v něm sedí. Senát má podle ní nestranně a nestranicky dohlížet na to, jaká legislativa a jaká opatření se v zemi zavádějí.
Představuje si ho jako obdobu rady starších: skupinu lidí z různých oborů, kteří už kus života prožili, mají odborné znalosti a hlavně osobnostní integritu, díky níž se dokážou zastat myšlenky nebo skupiny lidí i ve chvíli, kdy to není pohodlné. V praxi to znamená brzdný mechanismus tam, kde vláda přijde s hrůzostrašným nápadem, a naopak podporu tam, kde je nápad dobrý.
Zvlášť ji zajímá odolnost kandidáta vůči nátlaku. Kdo si do funkce nese takzvané kostlivce ve skříni, musí podle ní počítat s tím, že za ním někdo přijde ve chvíli, kdy se bude rozhodovat o miliardách. Sama tvrdí, že své dřívější kauzy má vyřešené a že se probraly i v hlavních médiích včetně české a slovenské televize.
Věznice v Bremervörde a dvě petice, na které nepřišla odpověď
Bezprostředním impulzem ke kandidatuře byla podle Pekové cesta do německého Bremervörde za právníkem Reinerem Füllmichem, který je tam vězněn v souvislosti s údajnou hospodářskou trestnou činností. Tu část Peková výslovně nesoudí — podle ní si ji musí vyřešit civilní soudy. Považuje ho ale za mezinárodně důležitou osobu, protože už od roku 2020 systematicky sbíral z celého světa data a rozhovory o tom, jak jednotlivé vlády zaváděly restriktivní opatření.
Po návratu zjistila, že podobná situace se týká nejméně čtyř lidí i v České republice. Za sebe proto napsala petici adresovanou prezidentu Petru Pavlovi, ve které žádala vysvětlení, proč se podle ní neuplatňuje zásada, že pochybnost svědčí ve prospěch obviněného, a proč se do praxe vracejí normalizační postupy. Odepsala jí prezidentova právní kancelář; prezident sám se podle ní tématu nevěnoval.
Následovalo sedm setkání s lidmi a tisícovka podpisů pod peticí, s níž požádala o osobní schůzku na Hradě podruhé. I tehdy prý dostala odpověď od podřízených s tím, že prezident je příliš vytížený. Z toho jí vyplynul závěr, který dnes používá jako hlavní argument pro kandidaturu: člověk z ulice se nedovolá, protože psí hlas do nebe nedojde. Ze senátorské pozice by podle ní odmítnout rozhovor bylo mnohem těžší.
Program pro region: infrastruktura, rychlodráha a transparentní hospodaření
Senátor podle Pekové nemá do funkce přinášet ideologii, ale návrhy na zkultivování regionu, za který kandiduje. Na Kladensku ukazuje na stav silniční infrastruktury: obec Pchery, kde žije, je dopravní tepnou mezi Kladnem a Slaným a hluk z ní dělá místo, kde se špatně hledá klid. Region podle ní doplácí na ukončení celé řady průmyslových odvětví, a to navzdory tomu, že je patnáct až dvacet minut od Prahy.
Sama přitom uznává, že seznam témat — infrastruktura, školství, zdravotnictví — je v každém regionu podobný a slibuje ho každý nový kandidát. Rozdíl vidí jinde: nápadů je konečné množství, jenže končí v šuplících, realizují se pozdě nebo se v půlce zjistí, že chybí peníze. Jako příklad uvádí rychlodráhu z Prahy do Kladna, o jejíž užitečnosti panuje shoda, a přesto se odkládá.
Odpověď hledá v transparentnosti a v tom, aby se o veřejných penězích rozhodovalo bez politikaření. Zamlčování a překrucování podle ní nikam nevede, ať jde o domácnost, práci, nebo veřejnou správu. Na financování vlastních aktivit dodává, že cesty po zemi si platí sama a že žádný další příjem nepotřebuje.
Podpisy musí mít do začátku srpna
Času je málo. Tvrdá lhůta pro podání přihlášky k registraci končí 4. srpna v 16 hodin, Peková by ale podpisy ráda měla pohromadě už kolem prvního srpna, aby je stihla zkontrolovat a spočítat. Na petičním archu je potřeba uvést jméno, příjmení, datum narození, místo trvalého pobytu a podpis — nic víc, žádný další identifikátor.
Archy sbírá osobně: buď poštou, nebo je lze v rámci dojezdové vzdálenosti donést přímo do schránky na adresu uvedenou v popisu vysílání a na jejím profilu. Kromě vlastních sociálních sítí jí s distribucí pomáhají lidé, kteří se přihlásili sami a mají vlastní kontakty a skupiny; část kampaně tvoří i tištěné informační materiály na Kladensku. Vítá každý hlas navíc — počítá s tím, že některé podpisy mohou být vyhodnoceny jako neplatné.
Když to nevyjde, i to je odpověď
Pokud se do Senátu dostane, chce pracovat na programu, se kterým do voleb jde. Pokud ne, bude v tom podle svých slov číst zprávu, že lidé chtějí jiný typ osobnosti — a bude dál dělat práci, ke které ji zvou. Práci pro společnost považuje za kontinuální věc, kterou neukončí jeden neúspěšný pokus.
Ostře se přitom vymezuje vůči kandidátům vyrobeným mediální kampaní. Pokud se na billboardech objeví tvář, o níž nikdo nikdy neslyšel, a média ji začnou označovat za skvělou volbu, není podle ní možné, aby se inteligentní společnost takto nechala vést. Rozhodovat by se lidé měli podle toho, co ten člověk pro ně reálně udělal.
Renesance Senátu proto podle ní nastane až ve chvíli, kdy do něj lidé zvolí osobnosti stojící samy za sebe. Senát podle ní nemá být politickou strukturou — stejně jako jí nesmí být armáda nebo soudy. Anketa mezi diváky vysílání, do níž se zapojilo 695 lidí, ostatně vyzněla pro kandidaturu příznivě: 82 procent hlasujících jí vyjádřilo podporu, tři procenta byla proti.
Závěr
Kandidatura Soni Pekové je zatím ve fázi, kdy se nerozhoduje o programu, ale o samotném vstupu do hry. Bez tisícovky podpisů voličů z obvodu číslo 30 odevzdaných do 4. srpna se na hlasovacím lístku neobjeví. Právě to z její kandidatury dělá zajímavý test toho, jak dalece dokáže veřejná známost fungovat jako náhrada stranického aparátu — a jestli se nezávislý kandidát bez zázemí strany vůbec dostane na start.
