Místopředseda Poslanecké sněmovny a autor ekonomického programu ODS Jan Skopeček v rozhovoru prochází témata od toho, čím má opozice získat voliče, přes migraci a slábnoucí Evropu až po bouřlivé noční jednání o financování veřejnoprávních médií. Společný jmenovatel: nejdřív obsah, pak forma, a slušnost i vůči politickým soupeřům.
Bez programu žádné PR nepomůže
Strana uspěje, když nabízí produkt, který voliči chtějí, a dokáže je o něm přesvědčit. Základem je vlastní program a vlastní alternativy k tomu, co dělá vláda. Teprve na to navazuje komunikace, sociální sítě a osobnosti, které program veřejnosti předkládají přesvědčivě a důvěryhodně.
Některé strany podle Skopečka sázejí příliš na PR a doufají, že jím zakryjí chybějící obsah. To nefunguje v soukromé firmě ani v politice: bez myšlenek a návrhů žádná grafika a žádné výkřiky na sítích stranu nezachrání. Které strany má na mysli, říct nechce. Posluchači prý sami poznají, kdo si hraje s barvičkami a kdo dlouhodobě přemýšlí o tom, na jakých základech má být stát postaven. Mluvit o konkurentech navíc znamená zvyšovat jim dosah, protože i negativní reklama je reklama.
Názor nemá stejnou váhu, hlas ano
Rozhovor bývalého předsedy ODS Petra Fialy, ve kterém zaznělo, že ne každý názor má stejnou váhu, četl Skopeček cestou ze zahraničí. Výrok podle něj zněl jinak, než jak se cituje: názor opřený o fakta nelze stavět na roveň názoru postavenému na lži, ale hlas každého člověka má mít stejnou váhu. S tím souhlasí. Říct, že nějaký názor neodpovídá realitě, není nic špatného, pokud je argumentace slušná a věcná. Naopak to veřejnou debatu kultivuje.
Fialovi dál říká „pane předsedo“ a nejde o přeřeknutí. Jako konzervativně laděný člověk zachovává úctu k lidem, kteří zastávali vysoké funkce, i když s nimi nesouhlasí. Prezidenta Zemana i prezidenta Klause pozdraví titulem, který už nenosí. Připomíná, jak si někteří novináři po odchodu Václava Klause z čela ODS užívali, že mu mohou říkat „pane poslanče“, přestože předtím vedl ministerstvo financí, vládu i Sněmovnu. Takové chování mu připadá lidsky nízké. Že má na směřování ODS s bývalým předsedou leckdy jiný názor, na elementární slušnosti nic nemění.
Klasický liberál, z něhož posun doleva udělal konzervativce
Na otázku, zda se ODS vrátí k ekonomicky konzervativním kořenům, odpovídá Skopeček, že strana musí především umět oslovit střední vrstvu. Bez ní v budoucnu neuspěje.
Sám se za konzervativce dlouho nepovažoval. Jeho myšlenkovými zdroji byli klasičtí liberálové, kteří přispěli i do ekonomické teorie. Slovo liberál si ale přivlastnily levicové proudy, proto je dnes nutné dodávat „klasický“. A konzervativcem ho podle vlastních slov udělal posun politiky doleva. Lpí na hodnotách, tradicích a institucích, kterým západní civilizace vděčí za úspěch, vzdělanost a prosperitu: na rodině, úctě k soukromému majetku a co největší individuální svobodě. Jestli to znamená být konzervativní, pak konzervativní je.
Kulturní války spojily pravici i levici
Před deseti, patnácti či dvaceti lety dominovala politické debatě ekonomika a podle ní se dělilo politické spektrum. Dnes přišly hodnotové otázky a kulturní války. Progresivní levice v posledních letech nabrala obrovskou sílu a prosadila řadu změn, proti kterým se lidé museli nějak vymezit.
Proto se dnes dokážou shodnout i ti, kdo se v ekonomice rozcházejí, jeden chce volnější trh, druhý silnější stát. Ve chvíli, kdy jsou tradiční instituce pod tlakem, který hrozí je zlikvidovat, stojí sociální demokrat i pravicový politik na jedné straně. Symbolem takové chvíle bylo strhávání soch ve Spojených státech nebo postříkaná socha Winstona Churchilla u Vysoké školy ekonomické.
Socha přátelství a zápas se slovenskými poslanci
Skopeček rád chodí do galerií a jedna nová socha se mu nelíbí: česko-slovenská socha odhalená na Úřadu vlády. Česko-slovenské přátelství je podle něj potřeba kultivovat i symbolicky, provedení díla ho ale nepřesvědčilo. Poselství o dvou blízkých zemích, které si podávají ruce, je přitom hezké.
Vztahy se Slovenskem jsou tak dlouhé a blízké, že si obě země zůstanou nejbližšími sousedy a partnery v Evropě. Mají spolu mluvit víc než s kýmkoli jiným a pomáhat si. Při nedávné návštěvě poslanců na Slovensku se hrál i zápas českých a slovenských poslanců, který skončil 9:1. Skopeček hrál v záloze a gól nedal. Když chtěli kolegové za stavu 6:1 soupeři jeden gól pustit, zarazil je: zápas se musí odehrát naplno.
Barcelona a paralelní společnosti
Pracovní cesta do Barcelony potvrdila názor, který má Skopeček dlouhodobě. Bydlel ve čtvrti popisované jako multikulturní, kde většinu obyvatel tvoří lidé neevropského původu, a necítil se tam bezpečně. Viděl věci, které by nechtěl vidět v Praze ani nikde jinde. Nejde o jedinou zkušenost: podobně vypadají okrajové čtvrti Londýna, Paříže i německých měst.
To, co si Evropa dopustila masovou migrací, považuje za šílené. Špatný rozpočet nebo špatně nastavené daně se dají složitě, ale přece jen napravit. Paralelní společnosti, které se nechtějí integrovat, žijí v subkulturách a pojí se s vyšší kriminalitou, považuje za problém těžko řešitelný, možná neřešitelný. Nechce házet všechny příchozí do jednoho pytle. Kdo přichází v míru, chce pracovat a respektuje místní hodnoty, je vítán. Kardinální chybu ale neudělala Evropa jako taková, nýbrž konkrétní evropští lídři a politická elita. Kamarádi žijící v zahraničí dnes řeší, do jaké školy dítě pošlou a jak bude vypadat jeho třída. To Skopeček v Česku řešit nechce.
Na západ patříme, jenže západ začal blbnout
Heslo „patříme na západ“ znamená příslušnost k západní civilizaci postavené na křesťansko-židovských kořenech, úctě k životu a svobodě člověka a nedotknutelnosti soukromého vlastnictví. Tyto principy přinesly Evropě obrovskou prosperitu, svět jí je záviděl a kopíroval, a kde je okopíroval dobře, rostlo i jeho bohatství.
V tomto smyslu na západ patříme. Jenže někteří západní politici začali, jak říká Skopeček, „blbnout“ a podkopávat právě ty hodnoty a principy, na kterých západ stojí. Ekonomický a politický vliv západu, který už dnes není tak velký jako dřív, bude proto dál klesat.
Evropa příliš spoléhala na Spojené státy
Evropa si podle Skopečka neuvědomuje, o kolik nižší je dnes její význam, než na jaký byla zvyklá. Žije v blahobytu se zavřenýma očima, zahleděná do sebe, a nevnímá, že jiné civilizace nespí a udělaly obrovský pokrok. Ukazuje se to na válce na Ukrajině: klíčovou roli při jednání budou hrát Spojené státy a možná další silné mocnosti, ale Evropu k jednacímu stolu nikdo automaticky zvát nechce. Evropa je spíš vyděšená, že se bude jednat bez ní.
Příčinou je ekonomické, politické i vojenské oslabení. Evropa dlouho spoléhala na bezpečnostní deštník Spojených států, které se ale mění. Pro Američany přestává být důležitou entitou, pozornost USA se přesouvá k soupeření s Čínou a do regionů, které jsou pro ně životně důležité. Evropa si toho dlouho nevšimla. Teprve oslabená bezpečnost, energetická krize a závislost na surovinách od režimů s jinými hodnotami ukázaly, jak je na tom špatně. Se zpožděním zjišťuje, že se o sebe bude muset postarat sama a nespoléhat, že bezpečnost za ni vyřeší někdo jiný.
Poplatky patří na konec debaty, ne na začátek
K poplatkům za veřejnoprávní média má Skopeček silný názor, ale začíná jinde: celou debatu považuje za špatně vedenou. Poplatky mají být až poslední otázkou. Žádná politická reprezentace, ať vládla ODS, hnutí ANO nebo kdokoli jiný, nedokázala otevřít vážnou diskusi o tom, jaká veřejnoprávní média chceme, jakou roli v Česku historicky hrají a jak se mají proměnit v mediálním prostoru, který je dnes jiný než před pěti, deseti či dvaceti lety.
Ilustruje to na dvou krajnostech. V jedné zbude jen ČT24 a zpravodajství. Ve druhé plnohodnotná televize se zábavnými pořady, Ligou mistrů a dalšími komerčními produkty ze showbyznysu i sportu. Společnost má říct, ke kterému pólu se chce přiblížit, případně zda zvolí něco mezi. Každý přitom nějakou preferenci má, jen ji nepřizná a jde na věc zadními vrátky přes poplatky. Výše poplatků je ale jen nástroj, jak televizi zmenšit, zvětšit nebo zachovat.
Správné pořadí je tedy: nejdřív jak velká a jaká mají být Česká televize a Český rozhlas, potom kolik to bude stát, a nakonec zda platit poplatkem, daní, podle příjmu, podle sledovanosti nebo z rozpočtu. Kdo chce, aby televize dělala to, co dnes, ať to řekne. Pak ji ale nemůže v uvozovkách vyhladovět a vrátit jí peníze na úroveň roku 2008, jak podle propočtů vycházejí návrhy vládní koalice, protože existuje i inflace.
Ani jen ČT24, ani Liga mistrů zadarmo
Skopeček se za mediálního experta nepovažuje, ale politik má vnímat, jakou roli veřejnoprávní média v Česku mají. Když premiér přichází s inspirací finským a skandinávským modelem, připomíná, že v médiích, daních ani jiných politikách nejde bezhlavě kopírovat zahraniční vzor, ke kterému jinde dospěli vlastní historií. Česká veřejnoprávní média jsou silné instituce, ke kterým má část společnosti velkou důvěru. Jak ukázaly plná náměstí, není jí jedno, co se s nimi děje, a politika k nim musí přistupovat citlivěji.
Česká společnost si podle něj nepřeje, aby zbyla jen ČT24. Veřejnoprávní média mají dělat i dokumenty a pořady, které komerční stanice nikdy dělat nebudou, protože by se jim nevyplatily. Na druhé straně si nemyslí, že má Česká televize zadarmo vysílat Ligu mistrů. Úzce osekaný zpravodajský kanál by navíc nejspíš neměl dost diváků, protože jejich věrnost se získává i jinými pořady. StarDance, který jeho děti milují, je typicky pořad, jaký by slušel komerční televizi, ale Česká televize ho dělá dobře. Slyšel prý, že jí dokonce vydělá víc, než stojí.
Rozpočet, nebo poplatky: pojistka jménem Senát
Zda média platí rozpočet, nebo poplatky, není jedno. Zákon o státním rozpočtu schvaluje jen Poslanecká sněmovna, Senát o něm nehlasuje. Každý jiný zákon jde ze Sněmovny do Senátu, který ho může vrátit, schválit nebo se k němu nevyjádřit, a potom k prezidentovi, jak popisuje legislativní proces. Kdo věří, že je Senát pojistkou demokracie, by měl vidět, že u financování z rozpočtu by o penězích pro média rozhodovala jen aktuální sněmovní většina, která je vždy vládní. U poplatků, které se mění zákonem, se musí vyjádřit i Senát, kde může mít většinu jiné politické zabarvení.
Sněmovna je samozřejmě nejsilnějším hráčem a silná většina si nakonec prosadí, co chce. Senát i prezidentské veto může přehlasovat. Pro většinu je to ale složitější: probíhá další debata, pojistky se musí překonávat a stojí to víc úsilí. Ochrana médií je tak silnější.
Fatální politická chyba vládní koalice
V roli nezávislého pozorovatele, jak sám s nadsázkou říká, Skopečka překvapuje, jak fatální politickou chybu vládní koalice udělala. Načasovat projednávání těsně před státní svátky 28. října a 17. listopadu znamená dát svátkům úplně jiné vyznění a ušít si na sebe neuvěřitelný bič.
Vadí mu i způsob. Koalice zařadila tak důležitý zákon na program v pátek ráno, poslední den poslaneckého týdne, kdy už většina poslanců míří domů, a okamžitě si odhlasovala noční i sobotní jednání. Jakmile se zákon začal projednávat, a aniž by opozice minutu obstruovala, určil předseda SPD Tomio Okamura, který Sněmovnu vede, pevný čas hlasování. Takový krok se dřív používal jako reakce na obstrukce, tentokrát přišel už u prvního řečníka. Hlasovalo se před pátou ráno. Opoziční místopředsedové nesměli schůzi řídit a hlasovalo se o přestávkách, což se podle Skopečka ve Sněmovně nikdy nedělo, přestože tam bývaly i jiné ostré spory.
Kdyby koalice počkala na dobu po svátcích, nechala opozici dva tři dny mluvit a teprve pak určila pevný čas hlasování, Skopeček by s tím nesouhlasil, ale bylo by to ospravedlnitelné a vláda by zaplatila mnohem menší cenu. Takto považuje postup za jednu z velkých politických chyb premiéra. Koalice si podle něj zkomplikovala vztahy s opozicí i u dalších zákonů a shromáždění v Praze i v regionech jí nedávají dobře spát.
Zklidnit hormon na všech stranách
Skopeček se snaží nevystupovat hystericky ani v životě, ani ve Sněmovně, i když se mu to ne vždy daří. Té sobotní noci vyzval kolegy, aby sundali nohu z plynu, protože brzy si začnou dávat facky, a navrhl „zklidnit hormon“. Hormonů tam podle něj bylo příliš na všech stranách.
Výzva zazněla v množném čísle a mířila na všechny. Zároveň ale připomíná, že to nebyla opozice, kdo v pátek dopoledne přišel se zákonem a pevným hlasováním. Z její strany šlo o obrannou strategii.
Závěr
Skopečkova linie je napříč tématy stejná: obsah před formou a pořadí kroků, které dává smysl. Strana potřebuje program dřív než PR, debata o veřejnoprávních médiích potřebuje shodu na jejich rozsahu dřív než spor o poplatky a Evropa se musí naučit spoléhat sama na sebe dřív, než o ní rozhodnou jiní. Koalici vyčítá, že u médií pořadí obrátila a za spěch zaplatila politicky.
