Konec války se v Evropě i u nás každoročně vrací jako příležitost k pietnímu připomenutí, ale stále častěji také jako prostor pro spory o to, kdo a jak vlastně osvobození Československa přinesl. Josef Skála, ředitel Institutu České levice, spojuje letos dvě témata, která podle něj sdílejí stejný křen: festival k 80. výročí osvobození a chystaný sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně. Obojí podle jeho čtení vychází ze stejného kořene a patří do většího zápasu o to, jak se bude vykládat dvacáté století – a tím i současnost.
Festival ke Dni vítězství: od Letenské pláně na Staroměstské náměstí
Skála připomíná, že vedle ředitelské funkce v Institutu České levice stál před několika lety u založení spolku Magistra Vitae, který pořádal výpravy po místech velké vlastenecké války a obnovoval pomníky bojovníků proti fašismu. Vzpomíná i na to, že během covidového období nedosáhli na protest proti stěhování pomníku maršála Koněva. Vedení spolku podle něj nyní přebral mladý ředitel – dvacátník Říša Štěpán – a Skála zůstává místopředsedou.
Z toho těží i tvář letošního festivalu ke Dni vítězství. Drtivou většinu příprav podle Skály odvádějí lidé narození až v tomto století, což bere jako odpověď kritikům, kteří by chtěli akci odbýt jako dědictví starých struktur – těžko podle něj tvrdit, že člověk narozený v roce 2004 je obětí předlistopadového dějepisu. Loňský ročník na Letenské pláni odhaduje na deset tisíc lidí; letos se akce přesune na Staroměstské náměstí a potrvá od dvou hodin odpoledne do večera. Na poslední chvíli podle něj úřady zakázaly dovézt tank T-34, menší vojenská technika se ale objevit má, stejně jako hudební program od rocku po lidovou píseň.
Spor o to, kdo osvobodil: Skálova „dvojí satanizace“
Festival má být podle Skály pojat široce – poklona patří všem, kdo se postavili nacismu, od čínské osvobozenecké války přes bitvu o Anglii, svobodnou Francii a válku v Pacifiku až po odbojové skupiny v okupovaných zemích i v samotném Německu. Součástí mají být i státní symboly spojeneckých zemí; organizátoři podle něj napsali informační dopis velvyslanectvím zemí protihitlerovské koalice. Skála zároveň trvá na tom, že rozhodující podíl na poražení wehrmachtu nesla sovětská armáda, která utrpěla obrovské ztráty – uvádí celková čísla sovětských obětí v řádu desítek milionů.
Skála nezakrývá, že s ruskými a sovětskými symboly na akci počítá s nálepkou „proputinovské“ manifestace. Odmítá ji s tím, že Prahu osvobozovala sovětská armáda a že tato historická skutečnost se nemění podle aktuální politiky. Současné snímání válečných zásluh popisuje jako „dvojí satanizaci“ – jednak má podle něj zdiskreditovat vše, co se odehrálo do konce osmdesátých let, jednak vytvořit obraz nepřítele v dnešním konfliktu mezi západem a takzvanou světovou většinou. Reflektuje přitom i to, že se v českém veřejném prostoru objevují výklady zpochybňující roli sovětské armády – od tvrzení, že Prahu osvobodili pouze Američané, přes tézi, že sovětská armáda nepřišla osvobozovat, nýbrž okupovat, až po mírnější formulace, podle nichž dorážela teprve do už osvobozených míst. Tyto výklady prezentuje jako součást širšího přepisování dějin, ne jako uzavřený historický soud.
Sjezd landsmanšaftu v Brně: „česko-české téma“
Druhým tématem rozhovoru je chystaný sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu, který se má na konci měsíce poprvé konat v České republice – v Brně, na pozvání české neziskové organizace, zatímco jindy se sdružení schází v Bavorsku. Skála odmítá běžný argument, že jde o nevýznamné setkání pamětníků. Souhlasí s tím, že dnešní generace nemůže za svůj rodokmen, zároveň ale tvrdí, že kdyby sdružení chtělo být tím, za co se vydává, požadovalo by po Německu reparace pro Česko a vzdávalo by se majetkových nároků – místo toho podle něj část prostředí dlouhodobě zpochybňuje platnost Benešových dekretů a hovoří o vrácení majetku.
Citlivé jádro Skálova čtení leží v interpretaci role německy mluvícího obyvatelstva v pohraničí před válkou. Tvrdí, že bez „páté kolony“ by se Mnichov a to, co následovalo, těžko obešlo – a že část tehdejšího obyvatelstva sehrála za okupace roli v gestapáckých výsleších českých odbojářů. Toto čtení je nutné číst jako hostovu historicko-politickou interpretaci, ne jako redakční soud nad celými skupinami; současná historiografie rozlišuje mezi henleinovským hnutím, demokratickou sudetoněmeckou opozicí i jednotlivými osudy. Skála sám připomíná výjimku: jediným antifašistou mezi zakladateli landsmanšaftu byl podle něj sociálnědemokratický poslanec Wenzel Jaksch, který odešel do emigrace a dostal se do sporu s Edvardem Benešem mimo jiné v otázce poválečných hranic.
Skála zdůrazňuje, že sjezd není jen záležitostí jednoho spolku. Na akci měli podle něj dorazit i němečtí státní představitelé – spolkový ministr vnitra a bavorský premiér – což podle jeho čtení posouvá událost do roviny mezistátní politiky. Celý spor však označuje především za „česko-české téma“, přičemž se odvolává i na Miloše Zemana. Vadí mu i samotný termín „Sudety“, který považuje za politický konstrukt; opírá se přitom o vystoupení historika Michala Téry v poslanecké sněmovně, podle něhož se jazykový prostor takzvaných Sudet ustálil až v 18. století.
Hlasování sněmovny a snaha přepisovat Beneše
Rozhovor vzniká v době, kdy ještě nebyl znám výsledek hlasování poslanecké sněmovny o usnesení proti konání sjezdu. Skála očekává, že se usnesení prosadí a že odpůrci budou spíše zdržovat. Z dnešního pohledu lze doplňkově uvést, že sněmovna usnesení odmítající sjezd skutečně přijala, přičemž organizátoři avizovali, že se setkání v Brně uskuteční bez ohledu na hlasování. Skála k tomu přidává vlastní sebevědomí: spolek Magistra Vitae podle něj na téma sjezdu upozorňoval již dříve, když o něm psala převážně alternativní média, a připisuje si podíl na tom, že se z něj stalo téma celé politické scény.
Závěrečná část rozhovoru se točí kolem osoby Edvarda Beneše. Skála připomíná, že poválečný odsun německého obyvatelstva nebyl čistě českou akcí, ale proběhl na základě dohod vítězných mocností a týkal se i Polska a Maďarska; iniciativa k řešení podle něj vzešla i z britského prostředí a prošla spojeneckými konferencemi. Kritizuje současné snímání Beneše – včetně návrhů na vysvětlující tabulku u jeho sochy před Černínským palácem – jako pokus převrátit znaménko před jeho jménem. Připomíná i Petra Pitharta jako představitele kritického pohledu na poválečné uspořádání. Výklad odsunu uzavírá tím, že při striktním postupu podle předmnichovských zákonů by řadu lidí čekaly soudy a těžké tresty – a v odchodu vidí z tohoto pohledu spíše humánní variantu.
Celý rozhovor je třeba číst jako autorský výklad jednoho hosta s vyhraněným postojem, nikoli jako neutrální shrnutí historické debaty. Skálova teze – že bez pevného „ne“ vůči přepisování válečných dějin se Česko ocitne v sérii dalších sporů – zaznívá v době, kdy se 80. výročí osvobození i sjezd landsmanšaftu stávají předmětem ostré politické polemiky. Faktická tvrzení o počtech, datech či institucích je vhodné ověřovat z primárních zdrojů; článek zachycuje především to, jak host téma rámuje.
