Sjezd sudetských Němců, který se poprvé v historii konal na českém území v Brně, rozvířil debatu o tom, jestli může smíření, které jednu část společnosti rozdělí a druhé způsobí bolest, vůbec smíření přinést. Vedle něj se otevírají další velká témata české veřejné scény: hledání protikandidáta proti znovuzvolení Petra Pavla, dvacetiletá kauza televize Nova a arbitráží, které stály daňové poplatníky miliardy, a odchod Václava Moravce z České televize na vlastní placenou platformu.
Smíření, které rozčísne staré rány
Brno se tento víkend stalo dějištěm setkání sudetských Němců — poprvé na českém území. Akce, prezentovaná jako pouť smíření z Pohořelic do Brna, se ovšem setkala s tisíci protestujícími, ohradila se proti ní i Poslanecká sněmovna a dva bývalí prezidenti, a podle citovaného průzkumu byla proti ní skoro šedesátiprocentní většina lidí. Přesto se uskutečnila.
Problém není v tom, že by někdo otevíral prolomení Benešových dekretů — o to ve skutečnosti nešlo. Mnohem víc znepokojuje samotná drzost, s jakou se akce konala navzdory většinovému odporu. Sjezd navíc aktivizoval v Německu nejrůznější politiky, včetně bavorské AfD, kteří začali znovu otevírat návrhy ohledně dekretů. Smíření, které se předvádí tak, že způsobuje bolest druhým, není morálním majákem.
Jsou věci, na které je jediným lékem čas — a ten zatím nenastal. Dokud žijí pamětníci a jejich nejbližší příbuzní, je předčasné cokoli násilně urychlovat. Kdyby zvítězilo ticho na hladině, rány by se pomalu hojily samy. Místo toho je někdo úmyslně rozčísl. Lidé, kteří celou věc zorganizovali, přitom nejsou hlupáci — dobře věděli, jakou reakci vyvolají.
Nikdo přitom nemá nic proti tomu, aby kterýkoli sudetský Němec do Česka přijel, byl tu vítán a kupoval si tu majetky — stejně jako si dnes Češi mohou kupovat majetky v Německu. V tomto ohledu jsou vztahy zcela vypořádané. Iluzí ovšem zůstává představa, že nás po vstupu do Evropské unie všichni Němci milují; dodnes existuje řada kruhů, které na Čechy a Slovany pohlížejí jako na něco méněcenného. Jedním pozitivem celé věci je, že se při ní řada lidí odkopala a ukázala svůj skutečný postoj.
Pavel jako budoucí bývalý prezident
O prezidentovi Petru Pavlovi už lze klidně mluvit jako o budoucím bývalém prezidentovi. Otázka nezní, jestli existují osobnosti, které by ho mohly nahradit — ty existují. Skutečný problém je dokázat se na jedné z nich shodnout. Těch zhruba šedesát procent lidí, kteří jsou ke stávajícímu prezidentovi kritičtí, se potřebuje sjednotit na jednom jméně, a to je nesmírně těžké. Formovat se to musí začít s velkým předstihem.
Politika je řemeslo. Lidé, kteří do ní přijdou úplně nepolíbení provozem, si zpravidla nechají někoho jiného, kdo je „osedlá" a vodí. Proti rychlokvašeným kandidátům — ať už z kteréhokoli břehu — je proto namístě skepse. Ideál je politik, který si prošel kariérou po jednotlivých schůdcích a něco předvedl. Tím se výběr sice hodně zužuje, ale ne na nulu.
Jako příklad může posloužit Karel Schwarzenberg: do prezidentské kampaně vstupoval z nevýhodné pozice ministra zahraničí v neoblíbené vládě a za nepopulární stranu, a přesto z něj během pár měsíců dokázala marketingová mašinérie udělat reálného kandidáta. Důležité přitom bylo, že měl za sebou silný příběh — aristokratickou rodinu, zámek, panství — a lidé příběh chtějí. Jako možní kandidáti pro budoucí volbu zazněla jména jako Martina Kociánová či bývalá ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová; klíčem ale není konkrétní jméno, nýbrž schopnost najít osobu, na které se dokáže shodnout jak alternativní scéna, tak ta část veřejnosti, která hledá změnu.
Válka o Novu a arbitráže za miliardy
Bývalý dlouholetý člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání má za sebou dvacetiletou soudní bitvu. Radní, kteří byli v roce 2003 odvoláni vládou Vladimíra Špidly, se dvě desetiletí soudili — a stát nakonec porazili. Odvolání bylo zrušeno a satisfakce dosáhla zhruba čtyřiceti milionů korun, které musel stát zaplatit. Chyběla ovšem satisfakce mediální: zatímco odvolávání radních vysílala Česká televize v přímém přenosu a noviny o něm psaly, o jejich konečném vítězství už nenapsal nikdo.
Jádrem celé kauzy je spor o televizi Nova mezi Českou republikou a investorem Ronaldem Lauderem, respektive jeho společností CME. Probíhaly hned tři arbitráže se stejnými svědky i důkazy. Amsterodamská i londýnská arbitráž shodně konstatovaly, že nikdo Lauderovi žádnou škodu nezpůsobil. Teprve stockholmská arbitráž rozhodla v jeho prospěch a vypočítala škodu zhruba na deset miliard korun. Podle závěrů parlamentní vyšetřovací komise vedené Stanislavem Křečkem byli dva ze tří arbitrů rozhodnuti už od počátku.
Stopy přitom nevedly k Radě pro vysílání — spor mezi Vladimírem Železným a Lauderem byl obchodním sporem, který regulačnímu orgánu vůbec nepříslušel. Vyšetřovací komise dospěla k závěru, že Českou republiku v arbitráži zastupovalo ministerstvo financí prostřednictvím advokátní kanceláře, kterou předtím používal Lauder, a že do spisu byl vložen zfalšovaný papír použitý jako důkaz proti vlastnímu státu. Komise rovněž zjistila, že manažeři firmy IMB, která později vlastnila televizi TV3, intrikovali proti českým orgánům za spolupráce některých politiků; tuto věc měl podle závěrů komise svým dopisem zaštítit pozdější předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, bývalý místopředseda vlády a ministr spravedlnosti.
Konec Moravce a teorie tří třetin
Václav Moravec opustil Českou televizi a začal vysílat na vlastní soukromé placené platformě. Je to dobře — člověk, který svou práci dělal špatně, ji už v České televizi nedělá. Problém je, že ti, kdo po něm zbyli, pokračují stejně. Pokud si chce Moravec dělat pořady za vlastní peníze nebo za peníze někoho, kdo do toho chce investovat, ať si dělá, co chce. Jeho odchod je navíc důkazem, že představa, podle níž s koncem jednoho moderátora skončí celá Česká televize, neplatí — význam veřejnoprávní televize je v internetové době dávno jiný.
Hlavní výtka vůči České televizi nemíří na to, co vysílá, ale jak úzkou část názorového spektra obsluhuje. Pomáhá to ilustrovat „teorie tří třetin": celou společnost si lze rozdělit na třetiny podle diváckých, posluchačských a voličských názorů. Veřejnoprávní televize, kterou všichni platí povinně, by měla obsluhovat všechny tři — jenže výběrem témat, hostů i moderátorů se pohybuje jen v jedné z nich. Že existuje i zbytek spektra, ukázala teprve zpravodajská CNN Prima News se širším záběrem témat i hostů, a ještě dál sahají alternativní média a podcastové platformy.
Dobře to dokresluje výběr bezpečnostních expertů: zatímco bývalý náčelník generálního štábu Jiří Šedivý, který drží oficiální linii, chodí do České televize zcela běžně, odvážnější Andor Šándor si zvou spíš na Primě, a expert Jaroslav Štefec, bývalý šéf útvaru vyzbrojování na ministerstvu, se neobjeví ani na jedné z nich. Přitom moderátoři často nedokážou přistupovat k oběma stranám stejně — kdo je kritický k veřejnoprávní televizi, má stejné právo být v mediálních radách zastoupen jako kdokoli jiný, protože i kritici platí televizní poplatky.
Poplatky jako přežitek
Koncesionářské poplatky jsou letité téma. Jsou neefektivní, iracionální a asociální. Neefektivní proto, že podstatná část peněz se cestou ztratí — odloupne si je pošta a miliony spolknou náklady na vymáhání. Iracionální proto, že systém vznikl v první polovině 20. století, kdy se platila koncese za přístroj; v 21. století, kdy mediální krajina vypadá úplně jinak, jde o přežitek. A asociální proto, že chudá babička s jedním důchodem platí stejně jako milionář s plazmovou televizí v každém pokoji.
Chystaná změna — převedení financování na státní rozpočet — sama o sobě na podobě a fungování televize nemění vůbec nic. Tvrzení, že tím politici chtějí televizi „ovládnout", je liché: je jedno, jestli peníze plynou z levé kapsy prostřednictvím poplatků, nebo z pravé prostřednictvím rozpočtu, protože rozhodují titíž politici. Jediný reálný rozdíl je sociální — při financování z rozpočtu se každý podílí mírou svého zdanění, takže bohatí platí hodně a chudí prakticky nic.
Skutečná debata by ale měla jít mnohem hlouběji: zda vůbec potřebujeme veřejnoprávní televizi v dnešní podobě a co ještě je a co už není veřejná služba. Pokud veřejnoprávní médium provozuje stejné formáty jako komerční televize, jde o nečestnou konkurenci — dotovaný subjekt vyžírá prostor, který by zdarma obsloužila komerční média. Zvlášť nákladný je přitom sport a nákup vysílacích licencí, který patří k nejdražším položkám. Tahle gruntovní debata se ovšem nevede už desítky let; mluví se jen o poplatcích, voda teče a nic se nemění — přestože bez změny televize stejně půjde takzvaně cugrunt, protože diváci mají dnes nepřeberně jiných možností, kam se dívat.
Závěr
Od symbolického sporu o smíření v Brně přes hledání kandidáta schopného porazit Petra Pavla až po dvacetiletou kauzu televize Nova a debatu o budoucnosti veřejnoprávních médií se vine jedna společná linka: spor o to, kdo a jakým způsobem určuje, co se ve veřejném prostoru smí a nesmí říkat. Ať už jde o smíření vnucené většině, sestavení mediálních rad, nebo definici veřejné služby, klíčová otázka zůstává stejná — zda všichni, kdo platí, mají i právo spolurozhodovat.
