Sjezd sudetských Němců, Turkovy parazity a Vácha o „nejhorší vládě“: týden v české politice

Týden v české politice z koaliční lavice: mediální kauza kolem Turkových „parazitů“, sjezd sudetských Němců a kněz, který mluví o „nejhorší vládě“

Tři témata z uplynulého sněmovního týdne spojuje jedna otázka: jak se aktuální spory jeví z pohledu poslance vládní koalice, kterou tvoří hnutí ANO, SPD a Motoristé. Mediální kauza kolem mandátového a imunitního výboru, mimořádná schůze sněmovny ke sjezdu sudetských Němců v Brně a ostrá slova kněze a etika Marka Orka Váchy o současné vládě se v tomto čtení skládají do jednoho obrazu — sporu o to, kdo a jakým tónem dnes určuje veřejnou debatu.

Mandátový výbor a kauza Turek: z podnětu občana se stal titulek

Mandátový a imunitní výbor sněmovny patří k těm méně známým orgánům. Posuzuje platnost mandátů zvolených poslanců a projednává žádosti o vydání poslanců k trestnímu stíhání — jako tomu bylo v případech Andreje Babiše či Tomia Okamury. Jeho jednání jsou ze zásady neveřejná, protože se na nich nakládá s citlivými, někdy i trestními podklady.

Do médií se přesto dostal titulek, že výbor řešil dopis o Filipu Turkovi a jeho dřívějším výroku o „parazitech“ a že jej předsedkyně Helena Válková údajně svolala mimořádně právě kvůli němu. Z koaliční perspektivy jde o ukázku, jak vzniká mediální fáma. Výbor nebyl svolán mimořádně — sešel se řádně, aby projednal harmonogram sněmovny na druhé pololetí, plánovanou zahraniční cestu a běžné podněty občanů. A protože je jeho jednání neveřejné, nikdo z poslanců předem nevěděl, čím přesně se bude zabývat.

Skutečným předmětem jednání byl podle koaličního čtení pouze e-mail jednoho občana — slušně napsaný podnět s politickým stanoviskem, nikoli trestní oznámení ani právní věc, k níž by se výbor mohl vyjadřovat. To, že výbor nemá v takové věci pravomoc cokoli řešit, potvrdila i sama předsedkyně Válková ve veřejných vyjádřeních: kárné řízení může výbor zahájit jen u výroku, který padne přímo ve sněmovně či jejích orgánech, nikoli na jiné akci mimo parlament.

Na tomto příběhu koaliční pohled ilustruje obecnější výtku vůči médiím: novináři podle něj obeslali členy výboru s dotazem, co se bude projednávat, a opoziční poslanci — jmenováni byli zástupci Pirátů a hnutí STAN — pak médiím sdělovali, že půjde téměř jistě o závažnou Turkovu kauzu, aniž by k tomu měli jakékoli podklady. Výbor přitom funguje na principu kolegiality: dokud se věc neprojedná, citlivé informace se s novináři nesdílejí.

Souvisí s tím i starší kauza, kterou policie v mezidobí odložila — trestní oznámení na Filipa Turka podané jeho bývalou přítelkyní, zahrnující obvinění z let trvajícího násilí a vyhrožování. Podle koaličního čtení byl případ odložen pro nedostatek důkazů, nikoli kvůli promlčení. Tady se otevírá hlavní teze celé pasáže: veřejný prostor podle ní neumí kontrolovat sám sebe. Reputace zničená první kauzou se už nevrátí, i když se po letech ukáže jako nepodložená, a novináři za své původní tvrzení nenesou žádnou zpětnou odpovědnost. Cílem mediálního tlaku už prý dávno není přinést informaci, ale dlouhodobě „dusit“ konkrétní osobu sérií kauz, u nichž se nikdo neptá, jak dopadla ta první.

Sjezd sudetských Němců: koalice přijala stanovisko, opozice bojkotovala

Druhým tématem byla mimořádná čtvrteční schůze sněmovny, na níž koalice prosadila usnesení vyjadřující nesouhlas s konáním sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně. Opozice — ODS, STAN, Piráti, KDU-ČSL a TOP 09 — se schůze na protest neúčastnila. Z koaliční lavice je to vykresleno jako paradox: opozici prý vadí už samotná kritika sjezdu, tedy to, že někdo vůbec zaujme nesouhlasný názor.

Postoj k samotnému sjezdu je přitom z tohoto pohledu vyvážený. Nejde o odmítání česko-německého dialogu jako takového — ten by měl naopak probíhat i na českém území, s pozvanými německými hosty a klidně i k tématu poválečného odsunu. Problém je v okolnostech a platformě: sjezd pořádá sdružení, které opakovaně zpochybňuje Benešovy dekrety, tedy jeden z pilířů poválečného vyrovnání. Vůdce sdružení Bernd Posselt podle koaličního čtení sice mluví o Češích jako o přátelích, ale občas mu „ujede“ formulace o tom, že Češi někomu ublížili. Usnesení sněmovny proto zdůrazňuje, že koalice chce s Němci zachovat dialog a hledat vzájemnou blízkost, ale za podmínek vzájemného respektu a s lidmi, kteří mají morální kredit takové akce pořádat.

Jako příklad důstojného dialogu zaznívá nedávná zahraniční cesta předsedy Motoristů Petra Macinky do Německa, kde spolu s německým protějškem uctil v bývalé nacistické věznici památku zavražděných československých zajatců. To je podle koaličního pohledu správná forma vyrovnávání se s minulostí — na rozdíl od akce, která se podle něj promění v politické divadlo a přehlídku opozičních politiků. Obava směřuje i k průběhu: v každé skupině demonstrantů se prý najde pár jedinců, kteří přijdou provokovat a kazit kultivovanou debatu, ať už stojí na kterékoli straně.

Pod tématem leží smířlivý tón vůči minulosti samotné. Vyrovnávání s odsunem podle této perspektivy nepatří k otevřeným ranám — společnost už se s ním vyrovnala stejně jako s jinými bolestnými kapitolami dějin. Mezi živými Němci ani lidmi jiných osudů už není komu přičítat vinu za druhou světovou válku; lidský život má stejnou hodnotu bez ohledu na národnost, ať jde o oběti nacistického teroru, nebo o německé civilisty zabité po válce, na něž připomíná například památník na nádraží v Přerově. Co ovšem zůstává nepřijatelné, je snaha kopat do základů poválečného uspořádání aktivistickým způsobem a nutit Čechy po osmdesáti letech přehodnocovat platnost Benešových dekretů.

Vácha o „nejhorší vládě“: spor o tón, ne o fakta

Třetí téma otevřel přehraný klip kněze, etika a biologa Marka Orka Váchy. Ten v rozhovoru prohlásil, že současná vláda je „nejhorší od sametové revoluce“ — od roku 1989 podle něj horší vládu neměla. Jako její největší problém označil absenci idejí, neschopnost říct názor jdoucí proti veřejnému mínění a „žonglování s pravdou a se lží“, jako by šlo o žonglovací míčky.

Z koaliční lavice následuje ironická odpověď: proč ta skromnost — pak jsme prý nejhorší vláda od roku 1918, možná od Sámovy říše, vlastně nejhorší vláda na světě, kde je všechno, co děláme, špatně. Tato nadsázka má ukázat, co je podle koaličního čtení skutečným jádrem sporu. Nejde o věcnou kritiku, ale o osobní a hodnotový odpor: část komentátorů, novinářů a veřejných osobností prý vládu i její voliče nesnáší, a tuto nechuť obléká do intelektuální masky mravní převahy. Čím ostřejší výrazy někdo na adresu vlády použije, tím vyšší úroveň si tím prý připisuje.

Tento mechanismus podle koaličního pohledu vede k devalvaci voličů — k tomu, že polovinu národa, která vládním stranám dala hlas, líčí kritici jako „luzu“ či vyhořelé lidi. Sebekriticky přitom zaznívá, že honbu za čísly na sítích pomocí urážek pěstují i někteří koaliční politici a že je to nesmyslná politika na obou stranách. Závěrečná teze je ale jednoznačná: ti, kdo dnes nejhlasitěji moralizují, by neměli „kamenem dohodit“, a sledovat politiku jen kvůli každodenní porci urážek na adresu vlastních „nepřátel“ je tou nejnižší motivací, jak se o veřejné dění zajímat.