Česká politika se proměnila v souboj reklamních kampaní — a v takovém souboji nerozhoduje program ani zkušenost, ale objem peněz, který za kandidáta někdo poskládá. Tahle optika vysvětluje i další témata dne: hledání prezidentského kandidáta, mediální tlak proti nejslabšímu článku vládní koalice a kauzy, které plní titulky — obžalobu v bitcoinové věci, podmíněný trest za útok zápalnou lahví a americké varování před ruským testem odhodlání Severoatlantické aliance.
Vyprofilovaný kandidát prohrává s tím, koho nikdo nezná
Ostře vyprofilovaný politik má proti sobě jednu nepříjemnou aritmetiku. Kdo za dlouhá léta nasbíral zhruba 46 procent příznivců a 48 procent odpůrců, má sice pevné jádro podpory, ale také obrovský tábor lidí, kteří ho nikdy nezvolí. Postaví-li se proti němu někdo s pěti procenty příznivců a pěti procenty odpůrců, tedy člověk, kterého devadesát procent voličů vůbec nezná, obvykle vyhraje ten neznámý. Nikdy nikomu nic neprovedl, nemá za sebou věty, kvůli kterým ho jedni milují a druzí nenávidí.
Právě proto by u Radka Vondráčka, jehož jméno se v souvislosti s kandidaturou na Hrad začalo skloňovat, bylo namístě vidět nejdřív strukturu jeho podpory a odporu — a teprve podle ní odhadovat, jestli je to dobrá výchozí pozice. Takové průzkumy přitom bývají spolehlivé; u jedné dřívější středočeské kandidatury odpovídal pozdější výsledek, tedy 36 procent pro stranu a 42 procent preferenčních hlasů, přesně tomu, co průzkum předpovídal. Českou hlavu státu přitom voliči budou vybírat až na začátku roku 2028.
S miliardou na kampaň může být prezidentem i Brouk Pytlík
Je zcela možné, aby se prezidentem stal někdo, jehož jméno dnes veřejnost vůbec nezná. Stačí najít sponzory, kteří poskládají miliardu na kampaň, a vyhrát může doslova Brouk Pytlík; kdyby se k tomu podařilo sehnat i Ferdu Mravence, zvládl by to nejspíš za pět set milionů. Je to karikatura, ale má ukázat, do jak absurdní situace se česká politika dostala.
Mechanismus je totiž jednoduchý. Dost magazínů zveřejní vaši fotku — jednou u rybaření, jednou s miminkem v náručí, pak na procházce se psem, při sázení kytiček, při seskoku padákem, na motorce. Když vás desítky titulních stran ukážou v téhle sestavě a k tomu dobře vypadáte, agentury dodají zbytek: tohle je váš kandidát a je to. Nasadí-li protivník čtyři sta milionů a vaši sponzoři miliardu, ta miliarda kampaň převálcuje.
Terčem je nejslabší koaliční partner
Celý příběh začíná volbami, ve kterých neuspěl dosavadní vládní tábor a vláda Petra Fialy dál nepokračovala. Poražení si udělali seriózní analýzu a došli k závěru, že úspěch v příštích volbách přijde jedině tehdy, když se ze současné vládní koalice podaří zlikvidovat jednoho partnera. Vybrali si ten nejslabší článek, tedy Motoristy, a pak už jen hledali dobré terče — nejprve Filipa Turka, posléze Petra Macinku. Kdo si udělá tabulku podle počtu negativních mediálních zmínek denně, najde Turka suverénně v čele, kousek za ním Macinku, pak možná Andreje Babiše a potom dlouho nic. Většina politických hrdinů je totiž hrdiny hlavně proto, že si je nikdo nevybral za cíl.
Do toho přišla červencová nehoda na křižovatce u pražského náměstí I. P. Pavlova, kde se Turkův vůz střetl s nemocničním vozem převážejícím transfuzi. Policie zahájila trestní řízení pro podezření z ublížení na zdraví z nedbalosti, nikoho zatím neobvinila a vyžádala si znalecký posudek z oboru dopravy. Rozhořčení politiků na sebe nenechalo čekat: lidovec Jan Bartošek mluví o hyenismu a nehoráznosti kvůli Turkovým výrokům na adresu zraněného řidiče, Radek Vondráček míní, že ke stíhání by sněmovna Turka vydala. Souhlas s vydáním je přitom standardní krok, jehož pravidla popisuje článek 27 Ústavy o poslanecké imunitě, ne předjímání viny.
Jedno ze čtení případu mluví o spoluvině s menšinovým podílem Turka, tedy někde v pásmu nula až devětačtyřicet procent, a s většinovou odpovědností na straně druhého vozu, který se křižovatkou hnal vysokou rychlostí. Znalci citovaní v médiích naopak upozorňují, že Turek jel těsně před srážkou odbočovacím pruhem; sám to popírá a tvrdí, že strhnutím vozu řidiči nemocničního vozidla zachránil život. Policie to tedy může posoudit i tak, že celá nehoda začíná právě neodbočením a role je tím pádem větší. Rodeo kolem případu je nicméně poháněno snahou zlikvidovat Motoristy a zvlášť Turka, který se o jejich volební úspěch nepochybně postaral. Verdikt rozhodne vyšetřování, ne mediální tabulka.
Bitcoinová kauza: nesrozumitelnost, ze které není návratu
Obžaloba čtyř lidí v bitcoinové kauze, mezi nimi exministra spravedlnosti Pavla Blažka, je smutný konec obrovské politické kariéry. Býval to jihomoravský kníže Občanské demokratické strany, muž velmi vysoko postavený v celé straně a autor zvolení Petra Fialy jejím předsedou — Fialu do čela doporučil a podporoval. O to větší je to selhání. Žalobkyně podala obžalobu koncem července ke Krajskému soudu v Brně a pro Blažka navrhuje šest a půl roku vězení; obžalovaní vinu odmítají.
Nejvýstižnější popis celé konstrukce zní zhruba takto: člověk s penězi pochybného původu vymyslí, jak je legitimizovat — část daruje státu, a tím, že stát dar přijme, mu zbytek fakticky očistí. Že tuhle past neprohlédl právně mimořádně zkušený politik, je těžko pochopitelné. Rozdíl mezi bitcoinovou peněženkou a bankovním účtem je přitom jednoduchý: peněženka je neadresná, není u ní napsáno, čí je, a dá se předávat z ruky do ruky zcela nekontrolovaně. Nekontrolovatelnost a neregulovatelnost jsou celý smysl věci.
Návrat do vysoké politiky je proto těžko možný, ať soud dopadne jakkoli. Téma je zamlžené, skoro nikdo se v něm nevyzná, a co je nesrozumitelné, vede většinu lidí k závěru, že čisté svědomí v tom nikdo mít nemůže. Ostatně že ho Petr Fiala nechal padnout, se dalo čekat — pochopil, že tenhle malér je příliš velký na to, aby ho táhl s sebou.
Podmínka za molotov a konec ukrajinských výjimek
Podmíněný trest pro Ukrajince, který hodil zápalnou lahev na dům, kde spala rodina s malým dítětem, nadzvedl ze židle politiky i velkou část veřejnosti. Odvolací soud změnil původní nepodmíněný trest na tříletou podmínku a potvrdil pětiletý zákaz pobytu; ministerstvo spravedlnosti si vyžádalo spis a rozhodnutí prověřuje. Jestli soud rozhodl přiměřeně, se posuzuje těžko. Podstatnější je, proč to vyvolalo takovou vlnu.
Za minulé vlády vznikla situace, ve které se skoro všude dávalo najevo, že Ukrajinci si zaslouží lepší zacházení než občané České republiky. To je nejen chybné, ale hlavně nešťastné — nakonec se to obrací proti Ukrajincům samotným. Rozčilení nad jejich výhodami, ať už skutečnými, nebo jen zdánlivými, se při každém takovém verdiktu promění v záminku k protestu.
Ohlášená kontrola, zda mají Ukrajinci pobývající v Česku splněnou brannou povinnost, je proto přesně tím vyrovnáním, které mělo přijít mnohem dřív. České úřady neměly nikomu vzkazovat, že branná povinnost v domovské zemi nevadí a že se tady vojně vyhne. Právně je to neudržitelné a společensky ještě víc, protože běžný občan v tom vidí zvláštní výhodu pro cizince. Návrat k pravidlu, že kdo má brannou povinnost, má jít bránit svou vlast, je jen klasické vychýlení kyvadla z nenormální polohy zpátky do normálu.
Právo na vzdělání, nebo jen příležitost
Teze Václava Klause, že právo na vzdělání je nesmysl, míří na jádro věci. Jediné neoddiskutovatelné právo, které člověk má, je odejít z tohoto světa. Všechno ostatní jsou přání — některá z nich jsou uzákoněná, ale tím se z nich právo nestává. Právo na blahobyt nebo na šťastný život je výmysl, jakkoli by bylo krásné, kdyby to tak fungovalo.
Kdyby se totéž jmenovalo příležitost ke vzdělání, bylo by to v pořádku. Vzdělání si člověk musí zasloužit a prokázat, že na ně má; chybné je právě to slovo právo.
Ukrajina jako země, kde se transformace nekonala
Druhá Klausova teze, že Ukrajina je obětí neuskutečněné transformace, sedí na zemi, které u nás skoro nikdo nerozumí. Je to velká východní mocnost s vlastní tradicí: kde není silná vláda, nastupuje mafie. Skutečná demokratická transformace se tam nikdy neodehrála a je otázka, jestli se vůbec odehrát mohla.
Poznat je to i na docela obyčejné rovině. Promluvte si s kterýmkoli dělníkem z Ukrajiny a dozvíte se, že má šéfa — člověka, který mu obstarává práci a platí ho za ni. Tahle hierarchická struktura má k modernímu pracovnímu trhu daleko a je tam tradiční. Že se transformace nepovedla, je jisté; jestli se povést mohla, je mnohem méně jisté.
Válka se rozpíná a mezi cíli jsou i české továrny
Z prognózy amerických tajných služeb, podle které by Rusko mohlo už na podzim omezeným útokem otestovat odhodlání Severoatlantické aliance, jde pořádně strach — a ten strach je oprávněný. Celá válka je totiž neustálé posouvání hranic. Z lokálního konfliktu se postupně stal konflikt řady zemí: ty válku nejen platí, ale dodávají zbraně a podle všeho i na dálku obsluhují některé systémy z území mimo Ukrajinu. Druhé straně to příjemné není a přemýšlí, co s tím. Když si k tomu připočte rozpor mezi silnými slovy ze Západu a chabými činy, může dojít právě k takovému závěru.
Útok na Alianci znamená klidně i útok na nás. Na ruském seznamu možných cílů se objevily i dvě firmy působící v Česku — podniky spojené s výrobou dronů a jejich komponent pro ukrajinskou armádu. Že to může dojít daleko, ukazuje konec července, kdy ruská raketa zničila v Kyjevě závod americké firmy na výrobu dronů. Dalším stupněm může být zásah továrny na jiném území než ukrajinském.
Škoda, že se nepodařilo dojednat mír, o který se pokoušel Donald Trump. Důvody byly jasné: kompromis se nezdál dost dobrý ani Vladimiru Putinovi, ani Volodymyru Zelenskému. Teď se čeká, kdo vyhraje — a tomu se pak bude říkat kompromis. Všechno na jednu stranu a nic na druhou.
Závěr
Spojnicí všech těch témat je posun od politiky k marketingu a od pravidel k výjimkám. Prezidenta může udělat objem peněz v kampani, pozici v koalici může rozhodnout počet negativních titulků denně a důvěru v justici nahlodá jediný rozsudek, který lidé vnímají jako dvojí metr. Až budou známy znalecké posudky a rozsudky, ukáže se, kolik z dnešního rozhořčení stálo na faktech a kolik na kampani.
