Nikdy v dějinách nebyly archivy tak přístupné a nikdy nebylo k faktům tak blízko – a přesto o ně nikdy nebyl tak malý zájem. Tímto paradoxem začíná pohled muže, který strávil desítky let v archivech ministerstva vnitra a celý profesní život zasvětil studiu československého protinacistického odboje. Historik, spisovatel a publicista Jaroslav Čvančara, autor monografií jako Akce atentát či Někomu život, někomu smrt, sleduje, jak se klíčové kapitoly českého dějinného vědomí přepisují přímo před očima – a proč ho to znepokojuje.
Od rudých hvězd k americkým praporům – kyvadlo, které přeletělo
Do roku 1989 se v Československu nepřetržitě akcentovala role sovětské armády při osvobozování. Po přelomu tisíciletí se tato role naopak začala upozaďovat a do popředí se dostala zásluha Američanů. Obě krajnosti jsou problematické. Bourání pomníků rudoarmějců – často obyčejných kluků, mnohdy ukrajinského původu, kteří přišli o život – odráží stejnou jednostrannost jako dřívější zamlčování účasti angloamerických vojsk. Kyvadlo, které dříve přehánělo na jednu stranu, dnes přeletělo na druhou. Pravda přitom leží mimo obě verze.
Omluva, nebo pokání? Sudetská otázka a stín gestapa
Móda vzájemných omluv – „omluva sem, omluva tam“ – působí příliš účelově. Mezi sudetoněmeckými představiteli je řada vynikajících lidí a v Německu lze najít vřelé přijetí. Tam, kde do věci vstupuje politika, ale samotná omluva nestačí. Chybí pokání.
Připomínkou toho, proč je rozdíl mezi omluvou a pokáním tak zásadní, je práce na pamětní kartotéce všech zavražděných na kobyliské střelnici – kolem 540 lidí, mužů, žen i dětí. Mezi nimi byl popraven i spisovatel Vladislav Vančura. Zrůdnost spočívala i v tom, že při popravách celých rodin byly nejprve před očima rodičů zabity děti, poté ženy a nakonec muž. Čtrnáct dní před koncem války, kdy už bylo jasné, jak válka dopadne, poslalo gestapo v Brně na popravu na udání sudetských Němců dalších patnáct lidí; na popravy v Kounicových kolejích se podle dochovaných svědectví chodily dívat německé ženy se zvláštními vstupenkami a přitom pletly svetry. V mnoha silových složkách gestapa byli sudetští Němci hojně zastoupeni.
Skutečné pokání má svou podobu: spolkový kancléř Willy Brandt na počátku 70. let zcela nečekaně poklekl ve Varšavě – to bylo opravdové gesto pokory. Žádné divadlo na kobyliské střelnici není potřeba. Děsivější než postoj samotných sudetských Němců, kteří jsou takoví, jací jsou, jsou čeští politici, kteří tyto procesy iniciují. Usmíření a vyrovnání ano – ale nelze donekonečna mluvit jen o pochodech a vyhnání a přitom zamlčovat, co se na českém území dělo od let 1937 a 1938, vraždění četníků, vojáků, celníků a jejich rodin ze strany Freikorpsu.
Benešovy dekrety, které nebyly Benešovy
Móda „tepání“ do prezidenta Edvarda Beneše není samoúčelná – vede k tomu, aby se otevřela otázka takzvaných Benešových dekretů. Jenže to nebyly Benešovy dekrety, byly to dekrety prezidentské, a Beneš o samotném odsunu ani nerozhodoval. Odsun byl výsledkem rozhodnutí vítězných mocností, hlavně v Postupimi, v několika fázích: po počátečním takzvaném divokém odsunu už šlo o organizovaný proces. Dobové novinové články z října 1945 píší o tom, že na základě nařízení maršála Žukova bude z Polska, Maďarska i Československa odsunuto miliony Němců. Svádět odsun na Beneše je tedy historicky nepřesné.
Zakladatel sudetoněmeckého hnutí Rudolf Lodgman von Auen po mnichovské dohodě přivítal anexi etnicky německých oblastí Československa k německé říši a zaslal děkovný telegram Adolfu Hitlerovi. Tyto osobnosti položily ideové základy sudetoněmeckých aktivit, jejichž odkaz dodnes není uzavřen.
„Oni přijdou za 70 let“ – pokrytectví českých elit
Už v prosinci 1945 prý Beneš vyzýval: zapisujte všechno, ne abychom se litovali, ale protože oni přijdou – přijdou za sedmdesát let. V tomto se téměř nemýlil. V roce 2003 otevřel landsmanšaft své zastoupení v Praze. V reakci skupina českých osobností – mezi nimi Petr Pithart a Tomáš Halík – sepsala petici, která mezi řádky směřovala proti česko-německé deklaraci z roku 1997, jež vycházela z neměnnosti poválečného uspořádání včetně sudetské otázky.
V tomto chování českých elit lze číst pokrytectví: říci A a neříci B. Vyznávat přátelské vztahy a usmíření a zároveň se pouštět do Beneše a mluvit nepřesně o „Benešových dekretech“. Riziko je, že tyto postupné kroky, krůček po krůčku, povedou k tomu, že Češi spor o vlastní výklad dějin prohrají – protože už chybí vůle se bránit.
Bratři Mašínové, Václav Havel a depeše z Londýna
Josef Mašín, kterému je přes devadesát let a který v 50. letech sloužil s bratrem u amerických Special Forces ve Fort Braggu v Severní Karolíně (z těchto jednotek později vznikly zelené barety) a stal se instruktorem 82. výsadkové divize, vyjadřuje silnou kritiku na adresu Václava Havla. Vyčítá mu, že sudetské téma de facto jako první vpustil do veřejného diskurzu. Mašín nepatří k těm, kdo si berou servítky – podle vlastních slov Havla dobře poznal už na škole v Poděbradech.
K rodině Havlových se váže i jedna nedořešená archivní stopa. V dokumentech kanceláře prezidenta republiky existují dosud nerozluštěné depeše odbojové skupiny Parsifal, malé skupiny lidí blízkých prezidentu Benešovi s kurýrním spojením přes Ankaru do Londýna. V jedné z depeší z válečného období se podle dochovaného smyslu varuje: pozor na rodinu Havlových, chová se kolaborantsky a bude potřeba se na ně po vítězné válce podívat. O Miloši Havlovi, filmovém podnikateli, vyšla v Anglii kniha popisující jeho ne zcela bezvýznamnou roli v německém aparátu. Jde o citlivou stopu, kterou nelze brát jako jednoznačný verdikt – ale ani ji bez dalšího odmítnout.
Evropská unie, tlak na „odškodnění“ a otázka čtvrté říše
Kolem roku 2000 Prahu opakovaně navštěvoval tehdejší evropský komisař pro rozšíření a zdůrazňoval, že pokud Česko neodškodní sudetské Němce, znemožní to jeho přijetí do Evropské unie. Tento tlak skutečně existoval – chyběla však česká protistrana, která by se zeptala, kdy zaplatí Německo reparace. Jediní, kdo se v tomto smyslu dokázali důrazně ozvat, byli Poláci; výsledkem ovšem nebyly žádné peníze ani pro ně.
Pozoruhodné je, proč slyšíme o aktivitách sudetoněmeckého landsmanšaftu a téměř nic o nárocích vůči Polsku, odkud byly vysídleny miliony Němců. Vysvětlení zní: české prostředí je nejsnáze „pohltitelné“. K tomu se přidává obava z postupné islamizace Evropy a pocit, že Amerika už není tou Amerikou a Západ tím Západem, k nimž se kdysi vzhlíželo. Americké politice navíc Evropa nerozumí: za showmanským prezidentem Donaldem Trumpem, kterému se na evropském kontinentu spíš smějí, stojí podle tohoto čtení skupina analytiků uvažujících v horizontu příštích dvaceti let.
Otázka čtvrté říše – tedy dominantního postavení Německa v Evropě – je i není chiméra. V Evropském parlamentu i v současné politice jsou lidé, kteří mají díky svým rodičům nacistickou minulost. Připomínkou nedořešené spravedlnosti jsou osudy válečných zločinců: velitel táborového gestapa v Mauthausenu Karl Schulz byl dopaden až v 70. letech, vězněn zhruba rok a půl a pro „hezké chování“ propuštěn. Martin Roth, velitel tamního bunkru, kterému bylo prokázáno přes 1900 osobně zavražděných lidí, se hájil plněním rozkazů z Berlína, byl rovněž propuštěn za dobré chování a zemřel až v roce 2003.
Sjezd v Brně a postoj prezidenta
Hlavní postava sudetoněmeckého landsmanšaftu, jeho dlouholetý mluvčí Bernd Posselt, mluví jako schopný politik a získává na svou stranu stále více německých politiků. Na sjezd do Brna mají podle nepotvrzených zpráv přijet čelní představitelé německé politiky včetně ministrů. Landsmanšaft je přitom jen jedním z desítek členů svazu vyhnanců (Bund der Vertriebenen), který explicitně žádá vyslyšet zájmy odsunutých Němců.
U počátku divokého odsunu i řady excesů – připomeňme Postoloprty či Přerov, které se později řešily i právně – nebyla jen spontánní pomsta ulice, ale i organizace obranného zpravodajství. Na druhé straně u zrodu sudetoněmeckého hnutí stáli mnozí vysoce postavení nacisté, kteří se na českém území dopouštěli zločinů a měli by být rádi, že byli odsunuti na západ; v tehdejší atmosféře by tu jako živí nezůstali.
Ostře zní i kritika hlavy státu. Prezident Petr Pavel by se měl více starat o české zájmy – ty jsou tu jen těžko k vidění. Spíše to vypadá jako prezident hájící zájmy Evropské unie. K tomu se váže zapamatovatelný výrok připisovaný knížeti Karlu Schwarzenbergovi: ten už na podzim roku 1990 prý řekl, že český stát zanikne do roku 2030 – „všechno je tak nastaveno“. Tehdy se tomu mnozí usmívali, dnes ten výrok zní jinak: jestliže se Česko nevzchopí, hrozí, že zanikne – ať už rozpuštěním v Evropské unii, nebo přes sudetskou otázku.
Závěr: skeptik bez světla na konci tunelu
Pohled na současnost je vyloženě skeptický – světlo na konci tunelu chybí, a chuť psát další knihy také, protože není pro koho. Mladá generace, které jsou podle tohoto čtení „vymývány mozky“, se o tato témata nezajímá. Heslo, že kdo se nepoučí z minulosti, je nucen ji opakovat, by bylo ještě tím lepším scénářem; horší by byl definitivní konec. Útěchu nabízí jen myšlenka egyptologa, jehož kniha o sedmi zákonech civilizace popisuje cyklus přibližně 250 let: něco starého končí, ale zároveň něco nového začíná. Tak třeba i tohle nakonec dopadne dobře.
