Prezidentská volba je vzdálená rok a půl, ale politický prostor už teď zaplňuje otázka, kdo se postaví úřadující hlavě státu. Vládní koalice hledá jméno, které by uneslo kampaň postavenou na tom, co je u Petra Pavla vnímáno jako slabé místo — jeho předlistopadová minulost. Zatím z toho vzniká spíš seznam variant než favorit. Vedle toho se rýsuje první regulérní rozpočet Babišovy vlády a v Maďarsku se po sto dnech nové vlády mění pravidla se zpětnou platností.
Pískot u výročí se stal rituálem, který se musí ustát
Veřejná vystoupení u pietních a výročních událostí dnes doprovází pískot bez ohledu na to, z jakého tábora řečník přichází. Známe to ze 17. listopadu, kde vždycky čekají lidé, kteří potřebují vykřičet svůj názor — a v jistém smyslu hrozí, že politici na některé významné události přestanou být ochotni chodit vůbec.
V panelu pro to padne trefný termín: rituální ponížení, které je nutné ustát. Andrej Babiš chodí 17. listopadu hodně brzy ráno, aby publika bylo co nejméně. Petr Pavel chodí 21. srpna a ví, že tam musí, a zároveň ví, že bude ponížen. Oba si za to nějakým způsobem můžou sami. Závěr je smířlivě fatalistický: společnost je rozdělená, někdo píská, někdo tleská, a výročí jsou koneckonců od toho, aby se zneužívala.
Projev k 21. srpnu a paralela, které nikdo nevěří
Prezidentův srpnový projev sklidil kritiku, kterou v panelu označí za oprávněnou a která měla velký ohlas — vyslovil ji Václav Klaus. Jádrem sporu je paralela mezi normalizací rozhlasu a televize po roce 1968 a dnešním ohrožováním veřejnoprávních médií. Naroubovat odkaz srpna 1968 na dnešní dobu zní podle debatujících divoce až bizarně; kdyby byl prezident ve výrocích uměřenější a nepouštěl se do paralel, kterým nikdo nevěří, dopadl by projev lépe.
Zazní i ostřejší soud, že prezident funguje jako čtecí zařízení lidí, kteří mu texty píší, a chybí mu kontrolky, jež by mu řekly, že tohle už nejde. Hned proti němu ale stojí protiargument: prezident artikuluje pohled části veřejnosti, která mu netleská náhodou. Jedni pískají, druzí tleskají — a nic jiného se v rozdělené společnosti čekat nedá.
Zeman jako typ protikandidáta, ne jako kandidát
Do debaty o nových jménech vstoupil rozhovor Miloše Zemana pro Mladou frontu Dnes. Zeman v něm navázal na tezi, kterou pár dní předtím vyslovil jeden z komentátorů: že jediný, kdo by mohl Petra Pavla porazit, je osobnost typu Miloše Zemana. Autor té úvahy teď v panelu upřesňuje, že ji mínil v kondicionálu a jako typ — jako antikandidáta, který by byl protipólem současného modelu, ne jako výzvu ke konkrétní kandidatuře. Ostatní ho ironicky obviní ze spolčení: ty to řekneš, Zeman se k tomu přihlásí a máme to tady.
Otázku, jestli je něco takového vůbec ústavně možné, panel vyřídí krátce — možné to je. Sám autor teze ovšem dodává, že si ani náhodou nemyslí, že by jeho slova k Miloši Zemanovi doletěla nebo na něj měla jakýkoli vliv.
Koalice hledá kandidáta bez stranické minulosti
Ideálem vládní koalice by byl někdo, kdo podepsal Chartu 77. Takový člověk se ale dnes hledá těžko: signatářů z osmdesátých let, kteří zároveň dodnes působí ve veřejném prostoru, moc není. Padne jméno Alexandra Vondry, který ovšem podepsal až v polovině osmdesátých let a do žádné kandidatury nepůjde. Laťka se proto snižuje na minimum — koalice chce aspoň někoho, kdo nebyl členem komunistické strany. Právě na tomto aspektu chce stavět kampaň proti slabému místu úřadujícího prezidenta.
Nejzajímavějším jménem, které v této souvislosti zaznívá, je diplomat Jakub Landovský — bývalý velvyslanec při NATO, kterého Babišova vláda letos v květnu jmenovala vládním zmocněncem pro plnění závazků vůči Alianci. Má zkušenosti z diplomacie, působí kultivovaně a po otci zdědil dobrý verbální projev i charisma; kritéria by tedy splňoval. Všem je zároveň jasné, že postavení Petra Pavla je natolik silné, že osobnost, která by ho porazila, se bude hledat obtížně — Landovský by ale mohl minimálně hodně zaškodit a vést vyrovnaný souboj. Strategie se odhaduje takto: objeví se tři nebo čtyři kandidáti a nejsilnějšího z nich koalice podpoří, spíš neveřejně. Mezi dalšími potenciálními jmény zazní i Cyril Svoboda, u něhož jeden z účastníků trvá na tom, že užší cílovou skupinu skutečně oslovuje. A pořád je třeba počítat s tím, že zhruba 55 procent společnosti spíš podporuje současnou vládu než opozici.
Monarchistický reflex české společnosti
Do debaty přichází metakomentář pozorovatele zvenčí: česká společnost je neuvěřitelně konzervativní a vlastně bytostně monarchistická. Hlasování proti úřadujícímu pánu prezidentovi je proto téměř vyloučené — úřadující hlava státu má benefit Hradu stejně jako kdysi císař pán a přebít to čímkoli by vyžadovalo výrazně vyhrocenější situaci, než jakou dnes vidíme. Pro druhou stranu barikády proto nejde ani tak o vítězství jako o to postavit kandidáta, který půjde do reálného konfliktu a nebude předem prohraný.
Proti tomu stojí pozorování, že lidé z okruhu vládního hnutí mají na prezidenta skutečnou pifku a nechtějí mu volbu dát zadarmo — a že jde o trend posledních několika málo měsíců. Námitka je ale rychlá: jsou to funkcionáři a politici, jejichž nálada ještě neodráží pohnutky většinové společnosti.
Tři ale, která mohou úřadujícímu prezidentovi zkomplikovat obhajobu
Prezidentova pozice je silná, přesto se najdou tři drobná ale. První: poradci ho tlačí do role dědice odkazu Václava Havla a do role opozičního lídra, což pro většinovou společnost není tak přijatelné, jak se v jeho okolí zdá. Druhé: jeho vlastní ambicí nikdy nebylo být prezidentem a politikem — podobně jako u některých slovenských hlav státu — a vůle po vítězství u něj proto nemusí být tak silná. Třetí: nemusí být připraven snášet neustálé útoky z tábora voličů současné vládní koalice. Nemá teflon, jaký měl Andrej Babiš, ani schopnost nechat útoky sjet po sobě, kterou disponovali Miloš Zeman nebo Václav Klaus. A součástí výpadů se stanou i lidé kolem něj a jeho rodinné zázemí.
V tomto místě se panel nakrátko rozejde. Jedna strana staví na obrazu dokonalého vojáka, jehož celá kariéra je dokonalým plněním povinností a který proto útoky ustojí. Druhá namítá, že jde o idealizaci — že mezi generály vlastní generace nebyl vnímán tak superlativně a že kariérní postup není totéž co obliba či respekt. Výměna je rychlá, přerušovaná a nedospěje k závěru; přesune se do konstatování, že snášet tlak veřejně je něco jiného než ho snášet vůbec.
Druhá kampaň bude o několik pater tvrdší
V první kampani zažil budoucí prezident jedinou opravdu nepříjemnou chvíli — v rozhovoru s Veronikou Sedláčkovou na Seznamu, která ho na jeho minulosti oprávněně pogrilovala. Podle debatujících se pak jeho tým postaral o to, aby se něco takového neopakovalo a aby minulost nikdo dál netematizoval. Kandidát byl tehdy v podstatě neznámý, marketingový tým ho chránil před veřejnými vystoupeními, protože je ještě pořádně neuměl, a naplno ho ukázal až pár týdnů před volbami.
Podruhé to takhle nepůjde. Kampaň bude mimořádně ostrá a hlavní výhrady míří jasným směrem: vlastizrádce, eurofederalista, člověk, který se stýká s monarchisty a připouští myšlenku návratu panovníka na trůn. Znovu se otevře i jeho minulost — v panelu zazní připomínka, že ještě ve druhé polovině osmdesátých let vlastní rukou sepisoval text o důležitosti internacionální pomoci vojsk, což z projevu k 21. srpnu před Českým rozhlasem dělá politický kýč. Tlak bude podstatně větší než poprvé a psychologicky nepříjemnější. Přesto panel v odhadu nakonec dospěje ke shodě: volbu vyhraje, byť ne nutně lehce.
Ústavní soud za zády a proxy válka s vládou
Proti odbývání tématu s tím, že český prezident má nepříliš rozsáhlé pravomoci a řešit dění za rok a půl je nadbytečné, stojí jeden podstatný argument. Poprvé v historii došlo k symbiotickému fungování mezi prezidentem a Senátem: ani Václavu Klausovi, ani Miloši Zemanovi neprošli všichni navržení kandidáti na ústavní soudce, zatímco současná hlava státu se může o Ústavní soud opřít jako první — a soud už ukázal, že na jeho straně stát může. Jmenování ústavních soudců přitom patří mezi pravomoci, které prezident vykonává bez spolupodpisu premiéra; čl. 62 Ústavy mu je dává výslovně. Mít za sebou Ústavní soud je mimořádně silná pozice pro komplikování vládního fungování — nástroj, který žádný jiný prezident neměl.
Odtud plyne obraz proxy války: prezident dělá to, co by měla dělat opozice, a stává se z něj nepsaný lídr opozičního tábora, byť z opozice nevzešel. Pohled vládní strany se přitom otočil. Při sestavování vlády prezidenta na interních jednáních budoucích koaličních stran nikdo za hlavní problém nepokládal; za půl roku v očích Andreje Babiše i dalších lidí ve vládě vyrostl v důležitou překážku vládnutí. Prezidentská volba se proto bude hrát jako referendum o důvěře vládě — a případné výrazné vítězství obhajujícího prezidenta by bylo velkou vzpruhou pro opoziční tábor. Proxy válka se tak povede opravdu do krve.
Rozpočet, ze kterého jde spíš hrůza než uspokojení
Zatímco prostor zaplňuje debata o Hradu, dějí se věci, které náš život ovlivňují podstatně víc — třeba rozpočet. Struktura rozpočtu na rok 2027 ještě není známá, ale všechno nasvědčuje tomu, že půjde o hrozivé projídání, kterému se doufalo předejít. Zvyšování zamíří primárně na platy a penze a občané za to nedostanou lepší stát.
U důchodů to jinak ani nejde. Jenže u navýšení rozpočtu ministerstva zdravotnictví a ministerstva školství by protihodnota chtít šla — a právě tam se dá čekat, že za vyšší výdaje nepřijde nic navíc. Jde o první regulérní rozpočet vlády Andreje Babiše a zatím z něj jde spíš hrůza než uspokojení.
Maďarsko: sto dní nové vlády a pravidla měněná zpětně
Sto dní má za sebou i vláda Pétera Magyara. Parlament mezitím v nepřímé volbě, kterou Maďaři stále mají, zvolil nového prezidenta — toho, na kterého prstem ukázal nekorunovaný král Maďarska, tedy Magyar sám. Je jím mimochodem bývalý předseda nejvyššího soudu, kterého v roce 2011 odvolala Orbánova vláda pomocí různých právních kliček. Předcházel tomu poměrně drastický příběh odvolávání předchozího prezidenta pomocí něčeho, čemu by se v českém kontextu říkalo přílepek. Jenže tentokrát nešlo o volební zákon přilepený k zákonu o veřejných záchodcích, jak to v parlamentech bývá zvykem, ale o přílepek k ústavní novele — přístup víc než originální.
Skutečně nediskutabilním problémem posledních tří měsíců je ale retroaktivita. Dvěma ústavními novelami se postupně odhlasovalo, že maďarským premiérem nemůže být nikdo, kdo by sloužil déle než dvě volební období, a poslancem nikdo, kdo by sloužil déle než tři — tedy osm a dvanáct let. Neplatí to ovšem od okamžiku, kdy zákon nabyl platnosti, ale zpětně od roku 1990, tedy z doby, kdy současná maďarská ústava, novelizovaná v roce 2011, ještě ani neexistovala. Časové limity pro premiéra či poslance existují i jinde, například v Mexiku, ale zpětné zavedení popírá principy, z nichž evropské právo vychází.
Efekt je zřejmý: krok fakticky vymazává opozici. Většina poslanců Fideszu jsou političtí matadoři, kteří už vědí, že v nejbližších volbách nebudou kandidovat, a mnozí se mandátu vzdali sami. Dopadá to ale i na starou protiorbánovskou opozici — postkomunistické, levicové i liberální strany mají velkou část svých hráčů s dlouhým politickým příběhem. A celé se to odehrává v absolutním tichu veřejného mínění v okolních zemích, které dřív sledovalo každý přešlap Orbánovy vlády. Vypovídá to o maďarské touze po národní jednotě a po hledání lídra: Orbán nebyl výjimkou, ale ztělesněním toho, co ta společnost potřebuje — vládce, který mění pravidla podle vlastního uvážení. Otázka, jestli není Péter Magyar jen faceliftovaným Viktorem Orbánem, tak zůstává otevřená.
Závěr
Souboj o Hrad se rozjíždí rok a půl předem a rýsuje se jako krvavý: koalice hledá kandidáta bez stranické minulosti, zaznívá jméno Jakuba Landovského a jako antikandidát se nabízí typ Miloše Zemana. Šance vyzyvatelů sráží konzervativní reflex české společnosti i to, že úřadující prezident se nově může opřít o Ústavní soud a komplikovat vládě fungování jako nikdo před ním. Volba se proto povede jako referendum o důvěře vládě. Mezitím se chystá rozpočet, který má jít hlavně na platy a penze bez protihodnoty v podobě lepšího státu — a Maďarsko ukazuje, jak vypadá politika, která si pravidla mění zpětně.
