Podnikatel Richard Chlad, zakladatel herní sítě Krijcos a výrazný sponzor Motoristů Sobě, poprvé podrobně promluvil o svém komunistickém zázemí, podnikatelských začátcích v normalizačním Československu a o přátelství s Radovanem Krejčířem — kontroverzním podnikatelem, jehož životní dráhu zlomily drogy a který nakonec uprchl před českou justicí do zahraničí.
Rodina kulaků a třídní nepřítel
Rodina Chlada patřila ke kádrově nejhůře hodnoceným v tehdejším systému. Dědeček z matčiny strany byl mlynář a velkoobchodník s látkami, při měnové reformě o vše přišel. Druhý dědeček skoupil při záborech severočeské statky a vybudoval hospodářství přes dvě stě hektarů, stal se místopředsedou agrární strany — a při první vlně kolektivizace byl o veškerý majetek připraven, navíc dostal dva roky natvrdo za odmítnutí podrobit se kolektivizaci. Poslední zbývající statek byl zkolektivizován začátkem padesátých let.
Do tohoto prostředí se narodil budoucí podnikatel: pokřtěný, věřící, otevřeně nekonformní na základní i střední škole, v kádrovém profilu označený jako nepřítel režimu. Přesto byl nucen vstoupit do Pionýra a poté do Socialistického svazu mládeže — bez toho nebylo možné dostat se na střední školu. Na Národohospodářské fakultě v Praze se kolem něj utvořila parta studentů inspirovaná polskou Solidaritou; vznikla neformální buňka, která se nazývala podle gdaňského odborového hnutí. Vedení svazáckého výboru ovládla tato skupina — a Chlad v ní obsadil jediné volné místo: ideologa. Důvod byl praktický: měl aparaturu, byl DJ a mohl zařídit hudbu na školení svazu mládeže.
Podobně pragmaticky vysvětluje i pozdější vstup do KSČ. Docent Chalupa z prognostického pracoviště tehdejší fakulty přesvědčoval schopné studenty s normálním myšlením, aby vstupovali a stranu měnili zevnitř. Chlad kandidoval — a záhy se ukázalo, že jeho aktivní religiozita způsobuje stranickým orgánům problémy: svatba v kostele sv. Mikuláše jako čerstvého kandidáta strany málem stála místo ve straně.
Podnikání za socialismu: nálepky Texaco, nafta a výherní automaty
Podnikatelský instinkt se projevil záhy. Od čtrnácti let kšeftoval s nálepkami zahraničních značek — zbožím, které v tuzemsku nebylo k dostání. Otec taxikařil, zásoboval stavby pohonnými hmotami, rodina se pohybovala na hraně legality tam, kde tržní mechanismy fungovaly i v socialismu. Chlad v tom viděl přirozenost, nikoli provokaci. Odhaduje, že svým tehdejším jednáním porušoval nejméně čtyři nebo pět zákonů naráz: ohrožení devizového hospodářství, černý obchod, pašování, rozkrádání socialistického majetku.
Na vysoké škole jezdil Mercedesem, spal čtyři hodiny denně, stavěl rodinný dům s krytým bazénem a souběžně pracoval na podniku Ráj Praha 1, kde se pohyboval v síti podniků zahraničního obchodu jako Prago-koncert nebo Mikromen. Právě přes tyto obskurní struktury se do Československa importovaly výherní automaty ze západu — z Rakouska, Anglie. Na Ráji se sblížil i s Jiřím Paroubkem, budoucím premiérem, s nímž se tehdy míjel na pracovišti.
Po revoluci padlo rozhodnutí rychle: hazard je obor, kde se zkušenosti, kontakty a zázemí dají zúročit. Spolu s holandskými partnery vznikla firma, PZ podnik zahraničního obchodu byl obejit. Síť herních provozoven a video-loterijních terminálů Krijcos v devadesátých letech rostla a vydělávala desítky milionů. Chlad dodnes označuje devadesátá léta za dobu bez restriktoru — svobodné, otevřené, plné energie.
Krejčíř: kamarádství, drogy a pronájem kanceláře
S Radovanem Krejčířem se Chlad poprvé potkal koncem devadesátých let v autosalonu M3000 — druhém pražském zastoupení Mercedesu, které tehdy otevíral podnikatel Antonín Charous. Oba sdíleli vášeň pro automobily; v té době byl Krejčíř klidný, normální člověk, na nic nepoukazující. Přátelili se.
Pak ho totálně semlely a zdeformovaly drogy. Chlad to tehdy nechápál — s drogami neměl zkušenosti a neznal, co takovou změnu způsobuje. V letech 1998 a 1999 bylo přátelství ještě bezproblémové. Krejčíř koupil dům v Černošicích, přestěhoval se do Břichovic — přímo přes ulici od bývalého agenta Státní bezpečnosti, který ho od první chvíle sledoval a informoval orgány.
Krejčíř za Chladem přišel s žádostí o prostor: potřeboval někde uložit nábytek a zboží přicházející ze zahraničí. Chlad tehdy redukoval herní provoz i výrobní kapacity pro holandské partnery — ve firmě byly volné kanceláře a sklady. Pronajal je Krejčířovi. Tento stav trval až do roku 2005, kdy Krejčíř uprchl z České republiky.
Půjčka na procento
Obchodní vztah šel ještě o vrstvu dál. Firma Krijcos musela průběžně udržovat rezervy desítek milionů na poplatky za automaty — peníze ležely na účtu půl roku nevyužité. Krejčíř požádal o půjčku na konkrétní nákup. Chlad souhlasil: jedno procento měsíčně jako úrok. Vše bylo zdokladováno, vše prošlo daňovými přiznáními. Tak to bylo — nic více, nic méně.
Obě transakce — pronájem prostor i půjčka — se dnes ocitají v kontextu Krejčířovy kriminální dráhy, která kulminovala v Jihoafrické republice. Tam byl v roce 2016 odsouzen k 35 letům vězení za pokus o vraždu, únos, mučení a obchod s drogami. K datu vydání tohoto článku si trest odpykává v přísně střežené věznici C-Max v Pretorii.
Mediální zájem jako předvolební zbraň
Chlad vnímá nedávné vyhrabávání archivních dokumentů ze svazácké a stranické minulosti jako koordinovaný tlak motivovaný jeho blízkostí k Motoristům Sobě a k jejich europoslanci Filipu Turkovi. Jméno Turek nebo Chlad prý garantuje v médiích statisíce přečtení. Otevřeně přiznává, že svůj stranický průkaz z KSČ našel a rád by ho jednou zarámoval na stěnu. Pravost archivní přihlášky, která se objevila ve veřejném prostoru, zpochybňuje — přihlášce staré čtyřicet let se diví, že ještě existuje a nebyla skartována.
Spekuluje také o tom, že složky Státní bezpečnosti přežily listopad 1989 — na rozdíl od jiných archivů, které byly tehdy likvidovány — a žijí dál u dnešních zpravodajských služeb.
